Tak za prvé… Na tento blog jsem nenapsal tak dlouho proto, že se o ničem psát nedalo. Můj život tady v Irsku je, až na pár výjimek, překvapivě normální (prostý zvláštních událostí) a od jisté pravidelnosti mě zachraňuje jen to, že můj hamburgeroidní zaměstnavatel poskytuje, k našemu nezměrnému potěšení, nepravidelné směny.

Ano, mám trochu času na výlety za poznáním Irska, jak toho dole, tak toho Severního, ale za posledních pár měsíců se vážně nestálo nic světoborného, aby to stálo za extra článek.
Jelikož však nechci, aby to zde zelo prázdnotou, rozhodl jsem se, že napíšu něco o autech. Konkrétně něco ze života motoristy tady v Zemi za duhou.

Zastavení první: Něco málo teorie…

Takže předně.. pořízení auta není žádný problém. Doslova za pár Eur můžete přijít ke slušnému přibližovadlu, v dobrém stavu a bez zimních gum. Je to prosté, domluvíte se s prodejcem, ten vám často dá klíče se slovy… “jeď si to projet a uvidíš”, a vy s otevřenou pusou nad tou šílenou dávkou důvěry sedáte do Pola, ročník ’03, a jedete na několikakilometrovou projížďku po okolí. Přesně to se mi stalo. Několikrát.
Poté vyplníte do Registračního certifikátu své jméno, adresu, telefon a datum koupě, hodíte ho do obálky, vyplníte adresu zdejší obdoby našeho Dopravního Inspektorátu a hodíte do schránky. Že jsem zapomněl nalepit známku? Kdepak… Kdo to kdy viděl, aby občan platil za styk se státní správou?
Během pár týdnů Vám přijde Váš vlastní Registrační certifikát a auto je oficiálně Vaše. Takže žádné příjemné postávání ve frontách při čekání na přepsání auta, žádný kontakt s člověkem za přepážkou, kterému jste naprosto bagr a jediné co od Vás chce je pokoj, aby měl čas na další práci. A žádné vyřizování SPZ, jelikož tyto jsou zde přidělovány přímo po dovozu auta do Irska a za jejich registraci je tudíž zodpovědný dovozce. A to jak v případě dealerů tak i v případě poláků, kteří si sem přitáhnou vlastní Seicento. Povinnost registrovat dovezené auto je na nich a nikoli na kupujícím. Mimochodem registrační značka je velmi zajímavě složená… Nejprve je dvojčíslí označující rok registrace auta (95% je shodná s rokem výroby), následuje anglická zkratka hrabství, ve kterém bylo auto registrováno, a nakonec pořadové číslo registrace toho roku…
Takže například SPZ “05 – CE – 1985” znamená, že autíno bylo vyrobeno/registrováno v roce 2005, v hrabství Clare, jako tisící devítisté osmdesáté páté v daném roce. Z tohoto velmi jednoduchého systému jasně vyplývá, že vlastnictví tvz. prasenek, neboli SPZ ve tvaru 1A1-1111 je velmi vzácné, protože se to jen velmi těžko zařizuje a navíc Irové nejsou pitomci, kteří na sebe za každou cenu musí upozorňovat.
Čili už víme, že pořízení kcháru není složité a není se čeho bát. Navíc, s trochou trpělivosti, to tady pořídíte skutečně za pár babek.
V každém irském autě neznalého cestovatele obvykle zaujme bílá obálka vlepená zevnitř na předním skle v některém z rohů, obvykle dolním. V té obálce jsou tři velmi důležité lístečky se zřetelně vytištěným datem, zpravidla ve tvaru MM-RR (07-11 atp., což znamená, že platnost té které kartičky končí v červenci roku 2011…)

To jsou ty kartičky... moje kartičky

A co ty kartičky (neboli disc’s, jak se tomu tady říká) znamenají?
Inu jedna je konec platnosti povinného ručení, druhá oznamuje konec platnosti silniční daně a třetí čas další technické prohlídky, neboli NCT. (Z toho vyplývá, že tzv. běžná silniční kontrola probíhá tak, že dáte nohu z plynu, projedete pomalu kolem gardisty, ten mrkne na vaše disky a pokud jsou data v pořádku, mávne rukou. Žádné otravné zastavování, žádná kontrola dokladů, atvp.)
Jestli se však dá něco vytknout irskému způsobu správy motoristických záležitostí, je to tohle:
Auto pořídíte třeba za 350 éček. Ovšem je-li je vám méně než 25 let, jestli nemáte žádné potvrzení z některé české pojišťovny o vaší “bezúhonnosti” ohledně trestných bodů na povinném ručení a pokud ten dopravní prostředek, který jste koupili je BMW 325 roku výroby 1999 (a to není opravdu problém ani za těch 350 Eur) zaplatíte za povinné ručení tady v Irsku částku významně převyšující cenu vozu. Jen pro ilustraci… Jeden můj polský známý si zjišťoval cenu pojistky na dvoulitrového Peugeota 406 a jelikož splňoval do puntíku všechny výše uvedené podmínky, co se věku a bezúhonnosti týče, dostal nejlevnější nabídku 1600 Euro za rok. Ten Peugeot by ho přišel na 400 Euro. Takže si nakonec pořídil Punto a je rád, že jezdí.
Tolik k povinnému ručení. Na řadu přichází silniční daň, neboli Motor Tax. To je další věc, která není příliš oblíbená, jelikož je mastná jak hovado. Například na to BMW 325 by Vás přišla na €1120/rok. Můžete platit v tříměsíčním intervalu, případně v půlročním, ale i tak je to vcelku pálka. Opět jen pro ilustraci:
Na dvoulitrové chrochtadlo dáte za tři měsíce 173 éček a za litrového šmoulu vyhodíte tutéž částku  za rok (dobrá… bez jednoho eura, ale kdo by se tím chtěl zabývat?).
Zajímavé je, že daňové rozdělení končí u třílitrového obsahu, takže třílitry a výše zacálují 1566 babek ročně.

Mezihra: Modrý ďábel

Ale nyní se již vrhněme do provozu. Krátce po mém příjezdu jsem zjistil, že v Limericku, kde jsem bydlel je nalezení práce nepříliš možné a tak se mi přihodilo, že jsem za chvíli jezdil do Shannonu (cca 50 km) pronajatým autem. Což nebylo příliš kompatibilní s mou peněženkou. Takže jsem toho po týdnu nechal a chtě-nechtě jsem se musel poohlédnout po nějakém nezávislém transportním mechanismu. Nechtěl jsem auto, to přiznávám bez mučení. Bál jsem se vyřizování, jelikož jsem neměl ani páru jak to tady chodí. Takže když jsem v Limericku na Thomas Street narazil na malý obchod s motorkami a skútry (to jsem ještě netušil, že téměř jediný), moje pozornost se zaměřila na modrou Yamahu Aerox, ročník ’05, se kterou jsem v následujících dvou měsících zažil několik zábavných chvilek. Zejména při dešti.

Aeroxík

Nicméně jednoho krásného irského dne, na cestě do práce, při průjezdu dešťovými úseky na silnici N18 motor najednou zakašlal a zdechl. Bylo to asi dva kilometry za Bunratty a do Shannon mi jich ještě asi pět zbývalo. Po několika neúspěšných pokusech jsem to svoje modré neštěstí těch pět kiláků do Shannon zatlačil vlastními silami a po rozebrání motoru zněl verdikt: Voda v karburátoru. Nevím o motorech tolik, abych si byl stoprocentně jistý, ale voda v karburátoru asi být nemá. Takže bylo něco špatně. Oprava stála 150 éček a potom mi zase čtrnáct dní jezdil, než se utopil podruhé a pro mě definitivně. Střelil jsem ho do Tom Meskell Motorcycles, kousek za Limerickem na Dublin Road i s bundou. Jen přilbu jsem si nechal.

Následoval týden ježdění do práce autobusem. Vlastně autobusy. A to byl zážitek natolik tristní, že jsem se začal poohlížet po nějakém čtyřkolovém příteli….

Následující článek obsahuje subjektivní názory autora a pokud máte jiné zkušenosti, tak buďte rádi a autora to nezajímá… Článek navazuje na obdobný z 14. listopadu 2007 se jménem “Irské ostudy”

Na jednu stranu musím říct, že Irsko je fakt báječná země. Je pěkná, zelená, malinko promočená a je to ostrov. To znamená, že ať se vydáte na kteroukoli světovou stranu, dříve nebo později narazíte na moře či oceán. Jistě… pokud budete v Bohumíně a vydáte se na kteroukoli světovou stranu, taky jednou narazíte na nějaké moře, jen si myslím, že v Irsku to bolí podstatně méně.

Z každého kouta na vás dýchá historie toho fantastického druhu jaký dal podnět k nejstarším evropským bájím a legendám. Historie balancující na hraně mezi skutečností a fikcí tak fíkaně, že stojíce například u Pulnabrone Dolmen jste ochotný věřit všemu. Jsou tady úžasné památky staré tisíce let, u kterých Američané zpravidla dostávají komplexy méněcennosti a Němci u nich točí stupidní romantické filmy.

Irská příroda je jedinečně nádherná. Za jakéhokoliv počasí a věřte, že jsem tady zažil počasí krásné i na české poměry. A ne jednou. Nevěřte pověrám o neustálém dešti. Hory na poloostrově Dingle nebo moje oblíbená Connemara a Twelve Pins, Aranské ostrovy a podobně… to všechno jsou body pro Irsko a kdybych byl Ir, nechtěl bych nic jiného.

Jenže já nejsem Ir… takže bych rád podotknul, že v oblasti běžného stravování je zde situace poněkud horší. Poněkud více.

Když zajdu v Česku do restaurace, tak dostanu jídelní lístek s velkým výběrem jídel a to snad ve všech běžných hospodách. Výběr je v tomto článku klíčové slovo. Ačkoli je mým osobním favoritem Kartáč s jeho grilovanýma kolenama, nepohrdnu ani těstovinami v Kolibě nebo salátem v Mexicaně (jsa Ostravákem, zmiňuji ostravské restaurace). Mohu si vybrat mezi desítkami restaurací a bister a vím, že téměř kdekoli dostanu dlouhý jídelní lístek a za různě vysoké ceny se dobře najím. Cesta do restaurace je vždy spojená s těžkým dilematem, co si dám. :-)

Být Irem znamená cesta do restaurace….. hamburger. Vznosně nazvaný “Home Beef Burger”, ale stejně je to jen mletý kus hovězího různého tvaru a houska pochybného stáří. V lepším případě kuřecí kousky obalované v něčem co je téměř, ale ne zcela naprosto, řízkový trojobal, zpravidla “dochucené” nehoráznou kombinací koření a s alarmující absencí soli.

V Dunnes Store jsem jednou naletěl chutnému obrázku, koupil si již namarinované spare-ribs a po kousnutí do prvního jsem nabyl pocitu, že sůl je v Irsku sprosté slovo. Přitom když občas pozoruji Iry jak si zasypávají hranolky z McDonald’s bílým slaným popraškem, čiší z té činnosti pokrytectví jako biotoxiny z Martinovského masokombinátu.

V Lahinch jsem si jednou dal nějakou specialitu šéfkuchaře za 10 éček a po dvou soustech jsem to odstrčil s vyděšeným výrazem a nevěřícným vrtěním hlavy. Bylo to údajně něco z ovce (kupodivu to neobsahovalo ryby) a vzhledem k tomu, že Lahinch je vyhlášené evropské surfařské středisko, divil bych se, kdyby to papání neobsahovalo zbytky polámaných surfařských prken. Všichni kolem to tlačili do hlav tak usilovně, až jsem měl strach, že jim to poleze zátylkem ven. Celé to bylo zalité jejich pověstným “brown sosem” tedy hnědou omáčkou. Zajímavé je, že když jsem se mých irských spolupracovníků ptal, z čeho je ten “brown sos” vyrobený, tak jen krčili rameny a říkali:

“…no… to je prostě hnědá omáčka… je taková… hm… hnědá… no.”

V Killaloe, nádherném městečku u jezera Lough Derg, jsem podlehl svodům fish and chips (konečně) a věřím, že to bylo nadlouho naposledy. Nedokázal jsem pochopit, proč to té rybě udělali.

Nebo například hashbrown. Je to prý z brambor, vyznačuje se to těžko uvěřitelným žlutým zbarvením a hlavními rysy toho jsou absolutní nedostatek jakékoli chuti a obrovská obliba snídajících Irů, kteří dokážkou tuhle zhovadilost objednávat i extra po více kusech, jako by jim jedna katastrofa po ránu nestačila.

Cukrářství v Irsku je velmi podobná kapitola. Desert po obědě je fajn, pokud vám stačí studený jablečný koláč. Nebo teplý jablečný koláč. Popř. teplý jablečný koláč se šlehačkou a pokud je místní kuchař výstřední excentrista, může se stát, že vám tu šlehačku ještě posypou čokoládou. A zákusky typu “špička”, “laskonka”, “věneček”, “indiánek”, “větrník”, “linecké kolečko” nebo “kremrole” by tady nutně vzbuzovaly veřejné pohoršení už jenom díky jménům. (u této věty musím poděkovat mým dvěma poradkyním Kristýně a Laně, protože já s hrůzou zjistil, že jsem zapomněl názvy českých zákusků). Tady dostanete ještě maximálně muffin. Sice v tisících podobách, ale to je jedno… muffin bude stále jen muffinem.

Byl bych však nerad (a irové by byli nešťastní) kdybyste nabyli dojmu, že není šance se normálně najíst. Dá se tady najít “normální” jídlo. Pizzerie jsou tady vcelku častým jevem a čínských “take away” vývařoven je tady taky spousta… Koneckonců i v polských obchodech dokážete nakoupit téměř cokoli a můžete si být jistí, že je to velmi podobné onomu normálnímu jídlu. V Limericku je Slovensko-Český obchod, tedy příjemný závan domova s tatrankami a rohlíky. A není to jediný ČS obchod v Irsku…

Pokud máte štěstí a bydlíte v Galway popř. v Dublinu, máte dokonce možnost navštívit restauraci připravující české a slovenské speciality (jak moc v nich vaří z irských surovin nevím, ale segedýn ve Slavic Housu v Galway není úplně totožný ze segedýnem, co dělá moje babička)(ale to vlastně není žádný segedýn…)(a jejich bryndzové halušky mají s tímto pokrmem totožné pouze jméno)(mě můžete věřit, na halušky jsem odborník).

Co však tímhle vším chci naznačit?

Už v předešlém příspěvku jsem poukázal na skutečnost, že nechápu, jak se mohla anglická kultura vyvinout na tak otřesném jídle. V Irsku to platí také…