Následující článek obsahuje subjektivní názory autora a pokud máte jiné zkušenosti, tak buďte rádi a autora to nezajímá… Článek navazuje na obdobný z 14. listopadu 2007 se jménem “Irské ostudy”

Na jednu stranu musím říct, že Irsko je fakt báječná země. Je pěkná, zelená, malinko promočená a je to ostrov. To znamená, že ať se vydáte na kteroukoli světovou stranu, dříve nebo později narazíte na moře či oceán. Jistě… pokud budete v Bohumíně a vydáte se na kteroukoli světovou stranu, taky jednou narazíte na nějaké moře, jen si myslím, že v Irsku to bolí podstatně méně.

Z každého kouta na vás dýchá historie toho fantastického druhu jaký dal podnět k nejstarším evropským bájím a legendám. Historie balancující na hraně mezi skutečností a fikcí tak fíkaně, že stojíce například u Pulnabrone Dolmen jste ochotný věřit všemu. Jsou tady úžasné památky staré tisíce let, u kterých Američané zpravidla dostávají komplexy méněcennosti a Němci u nich točí stupidní romantické filmy.

Irská příroda je jedinečně nádherná. Za jakéhokoliv počasí a věřte, že jsem tady zažil počasí krásné i na české poměry. A ne jednou. Nevěřte pověrám o neustálém dešti. Hory na poloostrově Dingle nebo moje oblíbená Connemara a Twelve Pins, Aranské ostrovy a podobně… to všechno jsou body pro Irsko a kdybych byl Ir, nechtěl bych nic jiného.

Jenže já nejsem Ir… takže bych rád podotknul, že v oblasti běžného stravování je zde situace poněkud horší. Poněkud více.

Když zajdu v Česku do restaurace, tak dostanu jídelní lístek s velkým výběrem jídel a to snad ve všech běžných hospodách. Výběr je v tomto článku klíčové slovo. Ačkoli je mým osobním favoritem Kartáč s jeho grilovanýma kolenama, nepohrdnu ani těstovinami v Kolibě nebo salátem v Mexicaně (jsa Ostravákem, zmiňuji ostravské restaurace). Mohu si vybrat mezi desítkami restaurací a bister a vím, že téměř kdekoli dostanu dlouhý jídelní lístek a za různě vysoké ceny se dobře najím. Cesta do restaurace je vždy spojená s těžkým dilematem, co si dám. :-)

Být Irem znamená cesta do restaurace….. hamburger. Vznosně nazvaný “Home Beef Burger”, ale stejně je to jen mletý kus hovězího různého tvaru a houska pochybného stáří. V lepším případě kuřecí kousky obalované v něčem co je téměř, ale ne zcela naprosto, řízkový trojobal, zpravidla “dochucené” nehoráznou kombinací koření a s alarmující absencí soli.

V Dunnes Store jsem jednou naletěl chutnému obrázku, koupil si již namarinované spare-ribs a po kousnutí do prvního jsem nabyl pocitu, že sůl je v Irsku sprosté slovo. Přitom když občas pozoruji Iry jak si zasypávají hranolky z McDonald’s bílým slaným popraškem, čiší z té činnosti pokrytectví jako biotoxiny z Martinovského masokombinátu.

V Lahinch jsem si jednou dal nějakou specialitu šéfkuchaře za 10 éček a po dvou soustech jsem to odstrčil s vyděšeným výrazem a nevěřícným vrtěním hlavy. Bylo to údajně něco z ovce (kupodivu to neobsahovalo ryby) a vzhledem k tomu, že Lahinch je vyhlášené evropské surfařské středisko, nedivil bych se, kdyby to papání neobsahovalo zbytky polámaných surfařských prken. Všichni kolem to tlačili do hlav tak usilovně, až jsem měl strach, že jim to poleze zátylkem ven. Celé to bylo zalité jejich pověstným “brown sosem” tedy hnědou omáčkou. Zajímavé je, že když jsem se mých irských spolupracovníků ptal, z čeho je ten “brown sos” vyrobený, tak jen krčili rameny a říkali:

“…no… to je prostě hnědá omáčka… je taková… hm… hnědá… no.”

V Killaloe, nádherném městečku u jezera Lough Derg, jsem podlehl svodům fish and chips (konečně) a věřím, že to bylo nadlouho naposledy. Nedokázal jsem pochopit, proč to té rybě udělali.

Nebo například hashbrown. Je to prý z brambor, vyznačuje se to těžko uvěřitelným žlutým zbarvením a hlavními rysy toho jsou absolutní nedostatek jakékoli chuti a obrovská obliba snídajících Irů, kteří dokážkou tuhle zhovadilost objednávat i extra po více kusech, jako by jim jedna katastrofa po ránu nestačila.

Cukrářství v Irsku je velmi podobná kapitola. Desert po obědě je fajn, pokud vám stačí studený jablečný koláč. Nebo teplý jablečný koláč. Popř. teplý jablečný koláč se šlehačkou a pokud je místní kuchař výstřední excentrista, může se stát, že vám tu šlehačku ještě posypou čokoládou. A zákusky typu “špička”, “laskonka”, “věneček”, “indiánek”, “větrník”, “linecké kolečko” nebo “kremrole” by tady nutně vzbuzovaly veřejné pohoršení už jenom díky jménům. (u této věty musím poděkovat mým dvěma poradkyním Kristýně a Laně, protože já s hrůzou zjistil, že jsem zapomněl názvy českých zákusků). Tady dostanete ještě maximálně muffin. Sice v tisících podobách, ale to je jedno… muffin bude stále jen muffinem.

Byl bych však nerad (a irové by byli nešťastní) kdybyste nabyli dojmu, že není šance se normálně najíst. Dá se tady najít “normální” jídlo. Pizzerie jsou tady vcelku častým jevem a čínských “take away” vývařoven je tady taky spousta… Koneckonců i v polských obchodech dokážete nakoupit téměř cokoli a můžete si být jistí, že je to velmi podobné onomu normálnímu jídlu. V Limericku je Slovensko-Český obchod, tedy příjemný závan domova s tatrankami a rohlíky. A není to jediný ČS obchod v Irsku…

Pokud máte štěstí a bydlíte v Galway popř. v Dublinu, máte dokonce možnost navštívit restauraci připravující české a slovenské speciality (jak moc v nich vaří z irských surovin nevím, ale segedýn ve Slavic Housu v Galway není úplně totožný ze segedýnem, co dělá moje babička)(ale to vlastně není žádný segedýn…)(a jejich bryndzové halušky mají s tímto pokrmem totožné pouze jméno)(mě můžete věřit, na halušky jsem odborník).

Co však tímhle vším chci naznačit?

Už v předešlém příspěvku jsem poukázal na skutečnost, že nechápu, jak se mohla anglická kultura vyvinout na tak otřesném jídle. V Irsku to platí také…

Není to ještě ani měsíc a už tady máte další příspěvek… Překonávám se, že?
Když jsem se toho rána vzbudil, ostrá bolest v noze mi dala na vědomí, že se jí nikam nechce. Nicméně mám svou hlavu (stejně jako moje noha) a tak jsme za hodinu procházeli (já prokulhával) bezpečnostní kontrolou na letišti v Shannonu.
Zařadil jsem se do “priority boarding” řady (Ryanair vzal za své lidské rčení “Kdo dřív přijde, ten dřív mele” a povýšil ho na vynikající podnikatelský záměr), která ovšem nebyla ta pustá jak tomu bývalo dřív a zdlábnul kuřecí tortilu, protože hlad. Následoval krátký skok na letiště Stansted u Londýna s nezbytnou dávkou otravných letušek a metrosexuálních stevardů, kteří se ploužili uličkou mezi sedadly a snažili se něco prodat. Věřím, že cca hodinový let není pro Ryanair zrovna výdělečnou záležitostí, protože se snažili velmi agresivně. Docela chápu proč chce majitel této letecké společnosti zpoplatnit použití toalet.
Nicméně jejich představení v rolích podomních prodavačů ukončilo hlášení kapitána o blížícím se přistávání a tak aspoň deset posledních minut se museli věnovat i jiné práci.
Na Ryanair nezvykle měkce dosednul náš Boeing na ranvej a po dalších deseti minutách jsem již kulhal do příletové haly, tentokrát správně, poučen z nedávného krizového vývoje a sledoval jsem modrou šipku pro příletníky z Irska. Bylo 12.35 minut a já stanul podruhé (a nikoli naposled) v tomto roce na půdě Spojeného Království.
Do příletu druhé části výpravy zbývalo asi 5 hodin a já začal uskutečňovat plán, který jsem připravoval už měsíce předem. Pobloudil jsem po letišti, koupil pár pohlednic, našel jsem autobusová stanoviště a naprosto suverénně (jako bych jezdil přilondýnskými autobusy denně) nasednul do přistavené třistaosmičky, která mě měla odvézt na Thorley Hill v Bishop’s Stordfordu, kde jsme měli objednaný nocleh.
Jen pro jistotu jsem poprosil řidiče, aby mi řekl, až tam budeme, ale dostalo se mi nevrlé reakce, že nemá ponětí, která je to zastávka. Dle akcentu jeho angličiny jsem usoudil, že to byl Polák (čímž absolutně nic nenaznačuji). Procento úspěšnosti odhalení slovanského řečníka je v případě angličtiny velmi vysoké.
Takže jsem celou cestu četl jména zastávek, když jsem se předtím pomodlil, aby to vůbec bylo proveditelné maje na paměti, že v Irsku nejen, že nemají zastávky uvedené jméno, mnohdy řidič ani netuší kolik zastávek na lince má.

Avery House

Tady naštěstí zastávky jméno měly a to dokonce čitelné z autobusu za jízdy. Modrá písmena na žlutém pozadí. Fantastické. Sluníčko nám svítilo na cestu, na obloze nebyl jediný mráček (prý kupodivu), teplota dosahovala neuvěřitelných 16 stupňů pana Celsia a já dorazil kolem třetí k Avery Housu, našemu krátkodobému domovu v Anglii. Nikdo tam nebyl. Nevadí, řekl jsem si, počkám. Udělal jsem pár výmluvných snímků počasí a dorazila Jackie, paní majitelka. Nejdříve se tvářila udiveně, kdo to na ní číhá, ale když to zjistila, rozzářila se úsměvem a pozvala mě na čaj. Moje pravá noha potřebovala odpočinek jako sůl, tudíž jsem pozvání nadšeně přijal a za chvíli jsme už zdrbli jak počasí, tak Irsko (cituji: No, ano, autobusy tam jezdí podle tyček od plotu, já vím… oni totiž Irové, jak bych tak řekla, vyznávají ten španělský “maňaná” systém… ale věř mi, Paule, Skotové na tom nejsou o moc lépe… Jsem Skotka, tak to vím… :-D ), Ryanair (slyšel jsi, že chce zavést placenou toaletu? To je přece “ridiculous” (směšné, pozn. překladatele)) i Londýn. Příjemné odpoledne u čaje a jablečného koláče uteklo rychle a já opět kulhal na zastávku a do autobusu a vracel se na letiště, kde měla přijet kolem půl sedmé druhá polovina výpravy.
Kamarádka dorazila, mírně bledá, ale hrdá a šťastná a nadšená, že má ten let za sebou. Zhltli jsme u Burger Kinga večeři a jelikož nám únava klížila oči, rozhodli jsme ten den ukončit.

Ráno byla nachystána anglická snídaně (toasty, grilovaná šunka, volské oko, fazole, hektolitry džusu a čaje a pomerančová marmeláda) v 8 hodin. V 8.30 jsme už šlapali na nádraží. V 8.45 jsem provedl úspěšný pokus o nákup dvou zpátečních jízdenek s celodenní šalinou na podzemku. V 9.10 jsme seděli ve vlaku. Špatném. Což jsme zjistili v 9.55, když vlak projel stanicí Tottenham Hale a zastavil na příští zastávce s naprosto zřejmým úmyslem nepokračovat. Dal nám to okázale najevo, když vyrazil na opačnou stranu (asi po 45-ti minutách…) a Londýn se nám tím pádem vzdaloval. Nic se neděje, řekl jsem a vystoupili jsme na Tottenham Hale, kde, jak si dobře pamatuju, je stanice podzemky. Byla tam. Zavřená. Celá linka “Victoria” byla ten víkend zavřená.
OK. Londýn se nám vzpírá? Nevyjde mu to. Další vlak nás neomylně zavedl na Liverpool Street Station a když nás pohltila podzemka, bylo mu už jistě jasné, že mi zase neutekl :-)
Drncání podzemky bylo uklidňující a stanice “Baker Street” přišla co nevidět. Vyloupli jsme se na povrch, já se nadechl a bylo to tu! Pouliční ruch, spousta černých taxíků, patrové autobusy, socha Sherlocka Holmese, lidi, lidi a Londýn! Neuplynuly ani dva měsíce a jsem zpět!
Velký Londýn, srdce Britského Impéria, plný Angličanů a turistů, plný chlápků v cylindrech kráčejících na Ministerstvo švihlé chůze, plné všeho co mě učarovalo už při mém “letmém” přistání v únoru je všude kolem mě a já plnými plícemi vdechuji jeho vůni smažených ryb a zatuchlého vzduchu v tunelech Podzemky.

Počáteční nadšení ovšem poněkud zchladlo, když jsem uviděl frontu lidí před muzeem madam Tussaud (kam turista musí zajít). Depresi z hodinu a půl trvajícího čekání na lístek za 25 liber nakonec překonal chladný zájem o Voskovky. Byly tam a bylo jich plno. Voskový Clooney hned u vchodu (zkontroloval jsem mu hlavu, ale nic jsem neviděl), voskový Patrick Steward (na jeho hlavě taky nic nebylo… dokonce ani vlasy) stojící jako solný sloup u sloupu, o který se nonšalantně opíral voskový Will Smith (ani jeho hlava to neměla) a třeba vosková Julia Roberts (na její hlavě to taky nebylo) s pusinou doširoka rozesmátou a s křeslem, do kterého jsem se usadil i já.

Fronta před muzeem Madame Tussaud

V další místnosti byl třeba voskový Spielberg (ani jeho hlava to neobsahovala) a voskový Bogart (taky nic… jakto, že nikdo z nich nemá na hlavě knot? Jsou přece z vosku kruci, ne?), kterému jsem nabídnul Colu.
Po hodině bylo po slávě a já jen rozpačitě pokrčil rameny. Bylo to fajn, ale podruhé tam nepůjdu. Plno lesknoucích se Voskovek, plno turistů a hlavně nikde žádný knot. Celkově mi humbuk kolem celého Muzea voskových figurín přijde přehnaný, nechť mi madam Tussaud (dejž jí pán Bůh věčnou slávu) promine. Zřejmě nejsem kompatibilní s podobnými atrakcemi.
Opět nás pohltila pověstná Londýnská podzemka (jednou sem přijedu jen kvůli ní a dva dny nevytáhnu z podzemí paty) a my se díky ní přesunuli spolehlivě na Oxford Circus, kde jsme měli v plánu najít Regent’s Street, Apple Store (jak jinak), něco k jídlu na oběd a Picadilly Circus, který chtěl, abych ho vyfotil. Po cestě se nám pod nohy náhodou připletl ještě značkový obchod National Geographics a já se musel zuby nehty držet svojí peněženky a neustále si opakovat, že musím i jíst. Zvládl jsem to, nic jsem si nepořídil, ale myslím, že po mé návštěvě museli vymopovat celou podlahu…
Picadilly Circus stál přesně, kde jsem ho čekal a tak jsem nakonec poslintal i ho… Já vím, jsem ostuda, ale chápejte… asi jsem se zamiloval do Londýna…

Picadilly Circus

Další zastávka naší výpravy byl královnin bejvák v Buckinghamském paláci. Ne, nepozvali mě dovnitř, nevychovanci, ale já to ani nečekal. Ten barák byl velký a hlídali ho chlápci s vysokýma čepicema na hlavě až jsem se divil, že se jim neklátí hlavy. Ale měli pěkné šedivé kabáty a železným branám na nádvoří nešlo upřít notnou dávku šlechtické noblesy, tak jsem ho vzal na milost takřka hned poté, co jsem ho viděl v hledáčku svého aparátu. A dokonce jsem mu byl schopen odpustit i tu povýšenou nabubřelost, která sálala z každého jeho koutu. Koneckonců tohle místo v srdci Londýna na to má právo. Stejně jako ostatně celý Londýn. Akorát nechápu jak je možné, že svou kulturu vybudovali na tak strašném jídle. Kromě snídaně nemají co nabídnout. Rozhodně ne člověku zvyklému na bryndzové halušky nebo vepřový řízek s bramborovou kaší. O grilovaném vepřovém kolínku nemluvě.

Buckingham

Den se pomalu chýlil ke konci a byl čas vrátit se do Bishop’s Stordfordu. Přímou cestou okružní “Circle” linkou jsme se vrátili na Liverpool Street s jednou krátkou zastávkou ve Starbucks na Notting Hill Gate, kde jsem taky prostě musel zajít a kolem deváté nás již vítala Jackie s nabídkou posezení u bílého vína. Což jsme však k její lítosti a naší škodě odmítli, protože únava.

V neděli ráno mě přepadl trochu smutek, protože třináctá hodina se blížila a s ní i můj odchod z Anglie. Po druhé anglické snídani a asi hodinovém posezení s Jackie a jejími dalšími hosty jsme se sbalili a za pár půlhodin nás už opět vítal Stansted, kde druhá polovina výpravy citelně zbledla při představě dalšího letu. Každopádně jsem opět přijal rozhodnutí, že i tento odchod bude jen dočasný.

Underground

Londýnská podzemka je pojem, se kterým se musí počítat! Žije si svým vlastním životem, stranou od zmateného pobíhání na povrchu. Má svoje zákony a pravidla a pokud je dodržujete, zaveze vás spolehlivě všude kam potřebujete. Dýchá z ní historie a atmosféra pozdního devatenáctého století, kdy se v jejich tunelech proháněly parní lokomotivy a přísahám, že v mezeře mezi vstupními dveřmi a nástupištěm žijou příšery s chapadly, čímž dávám za pravdu Neilu Gaimanovi, který Londýnskému podzemí věnoval úžasnou knížku “Nikdykde”. Za seznámení s ní děkuji DK (děkuji) a dodávám, že milovníci fantasy a sci-fi a jiných pohádek si ji prostě musí přečíst. Ale vraťme se k podzemce. Červený pruh s modrou linkou a bílým nápisem “Underground” je pro Londýn typický stejně jako černé taxíky a červené patrové autobusy “double decker” a já si slíbil (jak jsem už zmínil výše), že se sem vydám ještě minimálně jednou jen a jen kvůli podzemce! A vůbec mi nevadí, že je vykachlíkovaná bílými kachličkami, takže to v ní vypadá jako v koupelně dvacátých let dvacátého století! Jsem divný, že?

Nashledanou, Anglie!

PS: Fotogalerie je zde a zde je pouze podzemka… :-)