Punťa na lodi

“dovoleprdelecosezasesakrastalo???” No dobrá, možná to nebylo přesně takhle, ale nějak podobně určitě. Poté, co mi opravili Redíka… zase… a já asi 5 km od servisu stál… zase… zakempovaný v poli.
“Je to palivové čerpadlo… Nebo možná něco v palivovém vedení. I když by to možná mohlo být v rozdělovači nebo ve vstřikovači…” John nevěděl ani prd a jeho mechanik Jacek o nic víc. Co však oba věděli bylo, že cena opravy už teď je prokazatelně vyšší než cena mého vozu (Redíka, viz předchozí příspěvek).
John mi hodil klíče od modrošedého Fiatu Punto, ať ho používám po dobu opravy, já do něj sedl a jelo se. A když se situace s neopravitelností Redíka vyostřila natolik, že bylo jasné, že dojezdil, nabídl mi John, že si mám vybrat něco z jeho aut, jen tak volně pohozených po louce kolem. A jako proticenu za Redíka mi sleví 200 éček. To bylo fér, řekl jsem si, vyberu něco za 500, doplatím 300 a bude vymalováno…  Problém byl v tom, že John tam auto za 500 prostě neměl. Nejlevnější byl modrý Peugeot 205 za éé 950 a ten měl podezřele jině modré blatníky. Nicméně líbil se mi Fiat Panda (r.v. 2005) (bylo to v červnu 2008… takže vlastně poměrně nové auto) a Volkswagen Polo z roku 2003. Nicméně člověk míní a obsah jeho peněženky mění, takže jsem se stal majitelem Punta ’01 s tím, že do konce roku budu Johnovi posílat 200 éček měsíčně, když jsem mu dal předtím 800 jako deposit.
Punto bylo… no víte… byl to Fiat. A jak říkají v Top Gear, nekupujte si auto, co začínají na “F”. Fiat, Ferrari, Ford a Francouzská auta. Svým způsobem mají pravdu.
Punto jezdilo krásně, s mamkou jsme objeli celé Kerry a byli jsme v Galway. Když odjela, bylo se mnou i na Connemaře a dojelo až do hrabství Sligo. Na Aranské ostrovy nedojel, páč neumí plavat a tak jsem tam musel letět… Čtyřikrát Dublin. Pak se ulomilo táhlo stěračů a 70 euro to zase opravilo. Mezitím jsem začal pracovat v Dellu a tak mě vozilo do Dellu i do Shannon současně a pak se ulomila sluneční clona. Bohužel na místě řidiče, čímž mě tloukla do hlavy a strašně mě vytáčela. Tak jsem ji přilepil takovou tou černou lepící páskou, co se jmenuje DuckTapes a jelo se dál… dokud mi nepřišlo divné, že moje benzínové auto rachotí jako 30 let starý diesel. Koukl jsem na stav oleje, v pohodě… akorát jsem na té divné tyčce nic neviděl. Zajel jsem za Johnem a ten mi řekl, že musím občas doplnit olej, protože mi ho auto možná trochu bumbá. A tak, když uslyším klapat ventily jako v Mercedesu 200D z roku 1980, mám tam trochu dolít. Takže já doléval a doléval až se za mnou začal tvořit oblak modrého dýmu. A já debil, místo abych jel zmlátit Johna, že mi poradil kravinu, dál doléval. O vánocích 2008 měl přijet brácha se ženou a dva dny předtím Punťa pokazil svůj motor. A to tak nešťastně, že strašně moc. Nejezdil, a když se nastartoval, vrčel jako Božena vedle automatické pračky. S nepříjemnou kouřovou clonou.
Brácha s Romčou přijeli a muselo se chodit. Po Shannon. A když jezdit, tak autobusem…
Punťa mě zradil a bohužel jsem na tom měl svůj nemalý podíl. Praskla mu hlava. Myslím hlava válců. A taky těsnění… a vůbec. V autech se nevyznám… Postavte přede mě zborcený počítač a s nejvyšší pravděpodobností vám ho dám dokupy. Postavte mě před gril a udělám vám na něm cokoli si budete přát a bude vám to chutnat… ale před autem jsem v hajz… ztracen.
Takže jak popsat situaci, ve které jsem za debila tak, abych nebyl za debila? Těžko říct… Každopádně Punťa nejezdil a jak ukázal čas (cca měsíc), pro mě dojezdil úplně. Ale to už začíná další část, věnovaná dalšímu představiteli mých přibližovadel tady v Irsku… :-) Zelenému Saabu 900S.

Punťa na Connemaře

Zastavení druhé: Redík

Byl konec listopadu 2007.
Zazvonil mi telefon a v něm Denis, můj tehdejší domácí (lanlord, jak se tady říká) s informací, že má pro mě za 550 éček Corsu. Přikývl jsem, protože to bylo zrovna při cestě z jednoho autobusu na druhý v sobotu večer a navíc jsem si uvědomoval, že zítra, tj. v neděli, pošlapu ráno na autobusák v Limericku pěšky (tj. asi 6 km), protože Limerická MHD v neděli ráno prostě nejezdí.
Čili v sobotu večer přijel Denis v červené Corse ’93. Byla to ještě Corsa typ A. Jedna s posledních hranatých, protože ještě v tomtéž roce začal Corsu Opel obrušovat a typ B byl už kulatý. Dostala jméno Redík, za což dodatečně děkuji svému obdivuhodnému bratru :-)

Redík na pláži

Za oknem měl tři disky a nalepeného sv. Patricka. Vzadu pak vyjádření loajality rugbyovému týmu Munster. Denis mi pak pomohl vytelefonovat povinné ručení u Quinn-Direct (čtete dobře… vytelefonovat… nikde jsem nemusel chodit, vše se vyřídilo telefonicky a to včetně platby.) a mohl jsem začít jezdit svým prvním autem.
A že jsem jezdil! Redík mi poodhalil další kousek Irska a posunul mě o kousek dál v odhalování blízkého i ne tak blízkého okolí. Byl se mnou dvakrát v Dublinu (jednou tam dokonce týden spal na letištním dlouhodobém parkovišti), nesčetněkrát na Loop Headu, několikrát v Galway a třikrát na poloostrovu Dingle. Projel se po bezmála šestikilometrové písečné pláži v Inch a párkrát proklouzl Connorským průsmykem kolem Brandon Mountain. Dvakrát zažil cestu do Corku na letiště. Jen na Connemaru mě už nestihl vzít.
Díky Redíkovi jsem se rovněž seznámil se systémem Motor Taxu. To musíte zajet na Motor Tax Office (v každém větším městě je jeden), vyplnit “Renewal Motor Tax Form” a zaplatit. Dostanete popsanou á čtyřku, která má v dolním rohu vetnutý váš nový Motor Tax Disc. To je ta otravnější varianta.
Druhý způsob je daleko jednodušší, nicméně je podmínkou, že autíno už je definitivně přepsané na vás. To vám přijde domů dopis s upozorněním, že vám za pár týdnů vyprší silniční daň, a že by bylo záhodno postarat se o obnovení. Na druhé straně má ten dopis již předtištěný formulář pro obnovu daně s již vyplněnými údaji o autě a o vás, takže jen vypíšete údaje o pojištění a technické prohlídce a pak si všimnete krátkého řádečku “Renewal PIN” a upozornění, že díky tohoto PINu můžete zadaňovat i online. A jde to. Za čtyři dny vám přijde domů kolečko a vy ho už jen vyměníte s tím starým.
Potíž s Redíkem byla v tom, že sloužil až nepřiměřeně spolehlivě. Tak spolehlivě, že když mu poprvé zakašlal motor a začal ztrácet tah, nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost. Sešlápl jsem plynový pedál a ono to zas jelo. Asi měsíc.

Redík na horách

Potom, na nejrušnějším místě v Limericku (na Parkway Roundboat), v době největší špičky… v místě kde se dvě čtyřproudovky sjíždějí do jedné městské ulice velikosti naší polní cesty… motor Redíka zakašlal podruhé a zdechl. To bylo v květnu 2008.
Po hodině motor zase naběhl, jakoby se nechumelilo a zase 14 dní fungoval. Pak se mi stalo totéž, naštěstí již ne na tak rušném místě… Zavolal jsem známému, protože auta a motory jsou pro mě španělská vesnice, a ten mi poradil pohrát si s kabelama a s rozdělovačem. Pohrál jsem si s kabelama i rozdělovačem. Nic. Pohrál jsem si s nimi znovu a nic. Známý se mi nabídl, že mě odtáhne a vyjel za mnou. Když dojel, zkusil jsem znovu nastartovat. A ejhle, ono to naběhlo! Zasmáli jsme se tomu společně, ale ve mě začal hryzat čertík. Samozřejmě oprávněně, protože zhruba za týden se situace opakovala s tím rozdílem, že už jsem neměl komu zavolat. Využil jsem tedy služeb své pojišťovny, přijela odtahovka a odvezla mě i s Redíkem do servisu, kde mi irský automechanik za 130 Euro vyměnil rozdělovač a poslal mě pryč. Redík po tomto zásahu skutečně fungoval. Měsíc. To už byl červenec, čekal jsem návštěvu z domova, a Redík opět umřel. Tentokrát jsem už nenechal nic náhodě a po strastiplné cestě (co dva kilometry na půl hoďky zastavit a počkat, než Redík oživne) jsem zajel do malé vesnice k mechanikovi, kterého mi doporučil kolega v práci. Dělalo u něj pár poláků, tak se mi tam trochu lépe vysvětlovalo, co mě trápí. John chápal, že bez auta nemůžu pracovat a okamžitě mi bezúplatně nabídnul Punto, ročník ’01, po dobu opravy mého Redíka.
Bohužel jak šel čas, zprávy o stavu Redíka byly čím dál horší. Po dvou týdnech už mi bylo jasné, že cena opravy bude vyšší než cena Redíka a když mi John tu částku potom řekl, jen jsem smutně zavrtěl hlavou, že to nemá smysl. Navíc, kromě toho, nevěděli vůbec, co tomu autínu je.
Nabídl mi tedy odkup protihodnotou, když si vyberu nějaké auto, které měl na prodej. Bylo jich více, ale já si zvykl na to Punto a tudíž jsme si plácli. Punto bylo moje za 1500 (tehdy ještě nebyla krize, proto byla cena trochu vyšší) a tím začíná další část vyprávění, na které si budete zase muset nějakou dobu počkat.