To jsme si zas jednou s mými polskými přáteli RS a MR vyjeli k oceánu.
Skoro by se už chtělo napsat, že se to jednomu zajídá, být dvakrát měsíčně u té slané vody, ale ten pocit, že to opravdu můžu udělat je povznášející. Navíc se mi to skutečně nezajídá.
Kdo se jednou projde po útesech kolem mysu Loop Head s bělostným majákem v pozadí, a může to být za každého počasí (a je to aspoň trošinku romantik), ten se tam bude klidně vracet denně a nezevšední mu to. O Burren a Black Head nemluvě. Jsou to místa, která mají svůj genius loci (tedy pokud není člověk naprostý ignorantský vohnout nebo BFT*).

V osm ráno jsem naložil do Redíka, před jejich shannonským domkem, R + M a vyrazili jsme. Tentokrát šlo o co největší část hrabství Clare, zejména tu pobřežní, se zlatým hřebíkem v podobě megalitických kamenů Pulnabrone a Gleninsheen.

Nebudu se o tom rozepisovat, protože tam jste se mnou už všichni byli (myslím své čtenáře… :-) ) a znáte to tam. Takže jen přikládám pár obrázků (snad se na mě MR nebude zlobit, když se tady náhodou najde).

No… a druhý den, když jsem zase jednou stavěl mrakodrapy z krabiček na Happy Mealy, mě napadlo, že by nebylo od věci navštívit po roce opět Galway. To město na mě zapůsobilo už jednou a musím přiznat, že to bylo stejné, ne-li větší zapůsobení i tentokrát.
Vzal jsem s sebou AS, která dorazila minulou středu a byla ochotná přispět na pití pro Redíka.
Vyrazili jsme kolem desáté, když jsme se před tím stavili v Motor Tax Office, kde jsem měl v úmyslu zaplatit obvyklých 75 éček za tu rozmlácenou silnici u nás v Elm Parku (od toho úmyslu jsem nakonec upustil, neboť lidí jako opic), a v centru Limericku (AS musela do Social Welfare Office pro podrobnosti ohledně rekvalifikací nebo co a já musel do Subway na bagetu).
Pak už jen vymotat se z centra (vzal jsem to netradičně kolem Hunting Muzea přes King John Island) na N18 a hurá na Galway.
Po cestě jsme spolu probrali spoustu roztodivných věcí (naše společné působení kdysi v Konsigně, vliv hinduistické víry na populaci hovězího dobytka ve světě, (no jen si představte, že by Indové switchli svoji víru a dostali všichni chuť na steak. Kráva by byla v tu ránu ohroženým druhem…:-D ), atvp.)
Redíka jsme nechali odpočinout na krytém parkovišti, stejně jako loni při naší rekognoskační cestě do Irska, pod hotelem SAS Radison (1,9 Euráčka na hodinu….) a vytáhli na Galway.
Už loni jsem na těchto stránkách psal, že Galway řadím na první místo řebříčku oblíbenosti Irských měst. Po necelém roce působení v Irsku, a po téměř roční absenci zde, svůj názor neměním. Klid, pohoda (i přes davy lidí) a úsměvy jsou tady na každém kroku. Pouliční muzikanti, zahrádky kaváren, studenti, studentky ( :-) ), krásné dřevěné a ručně malované nápisy nad výlohami krámků v tradičním stylu, parky a krásný přístav. Kamenitá pláž v Salthill a nakonec slovenská Krčma… to jsou devizy, se kterými musíte prostě počítat při své návštěvě v Galway ať se vám to líbí nebo ne. Je to město, které pohodlně obejdete za den a tudíž se sem určitě vrátím při své cestě na Connemaru. A vyčlením si pro něj celý den i s nocí, neboť jak jsem se doslechl, v nočních hodinách zaplní ulice, kromě turistů také komedianti, kejklíří, polykači ohně a muzikanti v míře vrchovaté. Prý ne každý večer, ale téměř každý, takže uvidíme.
Svou návštěvu Galway jsme zakončili ve slovenské hospodě Krčma (aneb Slavic House) a já si dal své první irské bryndzové halušky. Hm… nebyly špatné, jen té bryndzy mohlo být více… Asi si příště dám segedínský guláš s houskovýma knedlíkama, ten vypadal taky dobře. Ale absolutně nejlepší byla slovenská všudypřítomnost a polský číšník, mluvící plynně česky… :-D
Strkám tady pár obrázků, jako obvykle, ale v případě Galway (jako ostatně většiny míst, která jsem zatím navštívil) platí, že osobní účast přináší největší uspokojení.

* Bloody Fuckin’ Teenager - speciální odrůda náctiletého ira. Vyznačuje se tupým pohledem, tupým chováním, tupým zjevem a hlučným projevem vůči okolí. Neexistuje obrana… Jen útok.

Červen vtrhnul do Limericku jako upír do krevní banky, ale ještě předtím do něj triumfálně vtrhnul místní rugbyový tým “Munster”, který se 26. května stal podruhé mistrem nejprestižnějšího evropského turnaje “Heineken Cup”.
Že se děje něco podezřelého jsem věděl už týden předem, protože na nástěnku kdosi pověsil povídání o tom, že Munster kdesi-cosi, a že abychom je podpořili, můžeme přijít do práce v červeném dresu toho týmu. Trochu mi to připomělo šílení kolem Dne sv. Patrika, kdy zase pro změnu vládla zelená barva a spíš než podporu týmu mám na mysli situaci, kdy všichni irové tráví volný čas v McDonald’s Shannon. Totiž o svátcích.

Na Štědrý den, nebo na Den sv. Patricka to u nás vypadalo jako za komančů v zelenině, když dorazili banány. Dvojnásobný plat je tudíž za tzv. “Bank Holiday” krutě zasloužený.
V tu sobotu, kdy Munster podruhé vyhrál, jsem odjel na zavírací směnu plný očekávání, že opět budeme ve čtyřech lidech odolávat náporu 4 mil. irů, ale nestalo se tak! Zřejmě všichni seděli doma u velkoplošných TV a čuměli jak se na trávníku mlátí frantíci s jejich krajanama.
Kolem deváté však přijel D (náš Store Manager), a že prý, jestli by nám nevadilo, že budeme mít otevřeno do jedné do rána, protože údajně z Shannonského letiště míří do všech koutů hrabství Clare, Limerick a Galway 25 tis. fanoušků a je velká pravděpodobnost, že všichni mají chuť na Big Mac. Když jsme na něj nevěřícně pohlédli a někdo se zeptal, jak čtyři lidé zvládnou takový nápor, tak se jen usmál, že prý nám sehnal pomoc. Čímž myslel sebe a jednoho našeho černého přítele z Mauricia…
Nicméně od jedenácti hodin do jedné do rána nás navštívili přesně čtyři zákoši. Ostatních 24.996 fanoušků nás buď nenašlo, když přiletěli z Lodnýna ožralí jak dogy, nebo neměli chuť na hamburgery. Anebo nás prostě minuli po N19, která je nejrychlejší spojnicí na N18, spojující Galway s Limerickem. Tzn. cca 500 metrů za našimi zády… :-) a tím pádem zcela mimo jejich zorná pole.
Druhého dne jsem opět jel na zavíračku a divil jsem se, proč je po cestě toliko lidu? Děti mávali vlaječkami, dospělí vlajkami. Všude plno červenomodrožlutých fáborků, všichni v dresech lemujíce hlavní silnici z letiště do centra a na každém kruháči gardista s vysílačkou… Skoro jako u nás na prvního máje.
Aha, kluci z Munsteru se vrací a Limerick jim přichystal slávu takovou, že když jsem se kolem druhé ranní vracel zpět, po ulicích se potácelo daleko víc ožungrů v poblitých dresech než obvykle. Ale všechna čest, musí se jim nechat to zapálení pro věc. Kdyby Baník vyhrál Evropský pohár, možná by ho také vítala minimálně Ostrava, když už ne celá severní morava. Ale nedokážu si představit, že by nějací upjatí ředitelé bank (například) povolili pro ten den svým podřízeným přijít v bílomodrém baníkovském dresu do práce, jako tady.

Minulou středu, na sklonku května, jsem propadl nápadu pokusit se oprostit o opojení z mletého hovězího a v návalu nadšení jsem zavolal do Dellu, který má v Limericku obrovskou fabriku na počítače. Pozvali mě na interview. Ale jaké! Bylo nás tam asi třicet, odhaduji 20 polských přistěhovalců, pět irů, jeden slovák, tři litevci a já. Nejdříve nás rozdělili do skupinek po deseti poté, co jsme prošli recepcí, kde nám kolem krku pověsili štítky s označením návštěvy, a posadili do kantýny, kde jsme vyplnili formuláře. Pak nás irská personální asistentka odtáhla do učebny, kde nás čekal test krátkodobé paměti, (stačilo si zapamatovat osm věcí a napsat pak jejich názvy do tabulky podle jejich umístění na obrázcích (klasická kimovka)), jednoduchý test našich znalostí angličtiny a test manuální zručnosti (nebo kýho šlaka to mělo otestovat), který mě maximálně pobavil. Spočíval v tom, že jsme museli sestavit automatický vodní ventil, skládající se z deseti komponent. Nejdříve podle přiloženého manuálu v obrovském šanonu, a po deseti minutách nazpaměť, před instruktorem. Složil a rozložil jsem ho bez manuálu hned napoprvé a pak jsem deset minut tajně pozoroval, jak bojují ostatní. Většina z mých devíti “spolužáků” do manuálu jen letmo nahlédla a ventil složila. Dva s tím trochu bojovali a jeden… polák s nagelovanými vlasy, perfektně střiženou košilí od Armaniho, kravatou a botami s vysokým leskem, deset minut zíral na součástky ventilu, pak vstal, cosi prohodil polsky s instruktorem, ten pokýval hlavou a mládenec nás opustil. Později jsem ho už neviděl, když jsme seděli na chodbě a čekali na pohovor. Byl to pravděpodobně takový malý zmrd-začátečník, který se už viděl v řadách top managementu, ale když zjistil, že se po něm bude chtít používat mozek a ruce, raději šel zkusit štěstí o dům dál.
Jak to dopadlo nevím. Držte mi palce… třeba mi brzo zavolají a já vyměním sladké americké žemličky za počítačové komponenty. Jo, není to Apple, ale znáte to s tím kaviárem, ne?
Vyzkoušel jsem tam ten den na oběd kuřecí prsíčka v těstíčku s omáčkou sweet-chilli. Prsíčka dobrý, ale už nikdy nebudu věřit žvástům o tom, že sweet-chilli fakt nepálí. Jo, sice cítíte jakousi sladkou koncovku, ale to je pravděpodobně jen úleva potom, co si držku zevnitř ožehnete do červena něčím, co “přece nemůže tak pálit”.

Už týden neklesají denní teploty pod 20 stupňů, prší velmi sporadicky (ale zato vydatně), a když nasedám do Redíka mezi 10.00 a 17.00, je předehřátý jako trouba na pečení kachny. Sluníčko zapadá až dlouho po deváté a vím, že se to ještě protáhne, takže se začínám chystat vyčíhnout vhodný den, abych zajel na Burren nafotit pár západů do oceánu. Je to komické, ale mě se to stále líbí… Na východy nejezdím. Jednak jsem líný vstávat a druhak se mi nechce na východní pobřeží. To bych zase skončil v Dublinu v Czech Inn u vepřa-knedla-zela a to by nebylo dobře :-). Ale jestli někdy přijedete (resp. přiletíte), určitě zajděte “na jedno”.

PS: nalezl jsem velmi pěkně zpracované dějiny Irska a Sev. Irska. Je potěšující, že si někdo dal takovou práci se sestavením do tak krásně obsáhlého článku a tak Ti Kyklope děkuji a snad se neurazíš, když tady dám odkaz, aby si početli i další zájemci… :-)