Původně jsem měl vyrazit ve tři… hned po otevírací směně. Plán to byl dobrý!
Když jsem se však o půl páté přistihl jak učím čistit gril jednoho Litevce, bylo mi jasné, že zůstane pouze u toho plánu. Jako už mnohokrát. Je jasné, že ty více než dvě hodiny, které by mi usnadnily proklouznout kolem Sligo a Ben Bulben ještě za světla jsou nenávratně pod bagrem.

Druhý nejrozšířenější živočišný druh na Connemaře

Bylo krásné počasí, Sobík polykal kilometry jako žralok školní výlet a kolem osmé večer jsem líznul pěkně zprava Galway až to mlasklo. To už mě přepadal spánek, takže byl čas pohlédnout se po vhodném mostě. A protože to v Irsku není zrovna obvyklý jev, přišlo na řadu náhradní řešení v podobě nějakého vhodného penzionu (B&B), kterých je tady rozhodně více než mostů. Jak nějaký takový najít? Je to jednoduché. Stačí jet rychlostí menší než takovou, kdy vnímáte cedule u cesty rozmazaně a nestačíte zareagovat dříve než po dvou kilometrech. Já to zpravidla dělám tak, že když zmerčím tabuli s vekými znaky B&B (zde v Irsku ještě obohacené o všudypřítomný zelený čtyřlístek) obhlédnu ten dům, a když se mi líbí, zastavím u něj a poprosím o postel a snídani (což je doslovný překlad názvu Bed and Breakfest, neboli B&B)(tak mě napadá, že název P&S by se u nás asi nechytil). Těch penzionů je po celém Irsku taková přehršel, že vyhledávat si dopředu nocleh je skutečně old-school přístup obhájitelný pouze v případě člověka, který nosí současně pásek i kšandy a to pro jistotu i na kombinéze.
Už mám za sebou několik noclehů v B&B a tak jsem postupoval i tentokrát stejným způsobem. Zastavil jsem kousek za Headfordem u jedné z těch výše zmíněných cedulí a za chvíli jsem už nesl svou neodmyslitelnou zelenou tašku National Geographics (musím se pochlubit, tak buďte zticha!) s nádobíčkem do pokoje s velikým oknem a pokaženou roletou.
Dokonce i wi-fi internet měli (což není obvyklé vzhledem k tomu, že naprostou většinu béendbéček provozují starší lidé s již odrostlými dětmi). Abych reagoval na to v závorce… tenhle penzion byl jiný, protože rodiče v něm bydlící měli dvě náctileté dcery a jednoho náctiletého syna (velmi odlišné od těch bloody-fucking teenagerů, kteří nám chodí dělat bordel do knajpy) a nádherný Ford Capri ročník ’82 na dvoře. Mám tyhle penziony rád, protože se v nich člověk dobře cítí a přátelská atmosféra je v každém z nich přímo hmatatelná. Možná má někdo negativní zkušenosti, ale za sebe mou prohlásit, že já nikoli.
Noc byla klidná jak jen může být klidná noc na samotě mezi kopci cca 50 km severozápadně od Galway a ráno mě opět přistihlo v jídelně u irské snídaně (na ten jejich pudding si nikdy nezvyknu… :D ). Paní domu zrovna vezla své teenagery do školy a tak mi jen řekla, že jestli budu chtít jet dřív než se vrátí, tak ať nechám peníze na stole, a že mi přeje hezkou cestu (Have nice trip!) a s nezbytným úsměvem (na kterém nešlo najít nějaké předstírání) zmizela.
Položil jsem tedy na stůl 35 éček a nakopnul znovu Sobíka pro další cestu.
Bylo jasné, že Severní Irsko mi uteče. A protože jsem měl na dosah ruky moji srdcovku Connemaru, bylo rozhodnutí kam pokračovat nad slunce jasné. Jenom to slunce jaksi nechtělo vylézt. Jako… nepršelo, to zrovna ne… Bylo to takové to mrholení, jaké pije člověku krev, a které mi znemožňovalo fotit. Navíc to byl ten typ deštíku, kdy cyklovače stěračů “řvou nadšením”, protože pomalá frekvence nestačí stírat kapky vody ze skla a hned následující stupeň ho do sucha odírá.
Ale abych si jen nestěžoval a potenciální čtenář nezískal dojem, že se mi nic nelíbí, tak musím pokračovat v tom smyslu, že krajina se začala vlnit a na vrcholcích rozeklaných hor, které sem tam vykoukli z mraků se bělal sníh. Což mimo jiné znamená, že mě interpersonální problémy cyklovačů mého Sobíka přestali zajímat a přesunul jsem svou pozornost na ovečky s barevnýma flekama na kožichu a na strmé stěny kopců padajících do Killary harbour, jinak jediného Irského fjordu.
Kolem jedenácté jsem dorazil do Leenene, kde se rozdělují cesty na Clifden a na Wesport. Já se dal nalevo na Clifden, ale ještě předtím jsem zastavil v Gaynor’s The Field Pubu na jeden club orange a wc. Taky jsem poseděl u krbu a napsal prvních pár odstavců tohoto článku. A vlastně tady ještě sedím, protože tohle tady píšu taky :-). Je hezké cestovat v čase, že?
Poprosil jsem barmana, jestli mi dovolí udělat pár obrázků. Dovolil… :-) Tak tady jeden máte.

Dřevěný pult a vzadu zdřevěnělí irové

Dál to byla podobná cesta jakou jsem podnikl loni na podzim, jen v opačném směru. A s několika tehdy neuskutečněnými zastávkami.
První bylo Kylemorské opatství (Kylemore Abbey), stará kamenná stavba, která si hraje na kamenný hrad ze středověké Anglie, nicméně posazená na břehu pěkného jezírka s neodmyslitelnými strmými svahy kopců kolem a tak je člověk schopen pár věcí odpustit :-)

Kylemore Abbey - vypadá to načančaně, že?

Druhá byla u vstupu do Národního Parku Connemara, který jsem tentokrát nehodlal minout. Tím spíš, že (k obrovské radosti cyklovačů) přestalo pršet a z rozedrané šedivé peřiny nad hlavou o sobě dávalo tušit sluníčko. Vyzbrojil jsem se foťákem a čepkou a vyrazil na třiapůl kilometrový obchvat Velkého Diamantu.
Cesta vedla naprosto mastňácky po (kamínky vysypané) pěšince mezi obrovskými balvany, travnatými dunami a hordami oveček. Zem se postupně měnila s promáčené hlíny na regulerní mokřad, po kterém se vinula visutá cestička na dřevěných kůlech a vyrobená z poctivých fošen.

Chodníček nad bažinou a nad Atlantikem

Jak přibývaly výškové metry ubývalo oveček, ale zároveň přibývalo výhledů a tím pádem to byla daleko větší zábava. Rovněž počet lidí kolem byl na velmi přijatelné úrovni (0,3 člověka na kilometr čtvereční) a tak se ten minipotlach posunoval dopředu velmi příjemným způsobem.
O Connemaře se špatně píše, víte? Connemaru musíte zažít stejně jako pyramidy v Gize nebo sídlo Apple, Inc. v Cupertinu. Můžu se pokusit psát o hnědých kopcích s problýskávajícími bílými skalisky, o členité krajině prosté veškerých stromů a přesto plné života (už jen to našinci nutně musí připadat jako jiná planeta). O krajině poseté jen tu a tam zelenými keři s drobnými žlutými kvítky a s všudypřítomnými ovečkami. Mohu vám ukázat obrázky vysekaného Irského západního pobřeží s Aranskými ostrovy vystupujícími z mlhy jako nějaká bájná zem a s nedozírným Atlantikem, na jehož neklidnou hladinu dopadají jen ty sluneční paprsky, které byly dostatečně silné a probojovaly si cestu mraky, ale stejně vám to k ničemu nebude. Můžete říct, že je to pěkná fotka, ta co na ní je asi nejfotografovanější Connemarský ostrov (absolutně neprozaicky umístěný na hlavním tahu Clifden – Galway), ale říct, že je to tam neskutečně krásné a že to bere dech, budete moci teprve tehdy až to uvidíte na vlastní oči.
Třetí zastávka byla v městečku Clifden, o kterém se říká, že je vstupní bránou do Connemary. Nevím… já tam žádnou bránu neviděl. Naopak jsem viděl asi jediné irské horské středisko :-) a moc pěkné město.
Jelikož to nazpět do Shannon bylo skrz zasekanou Galway, zakončil jsem svůj krátký rétour zcela neirsky u Segedýnského guláše a Kofoly ve Slovenské Krčmě.
Následovalo 60 km plahočení za jedním furťákem (jel furt 70, pako) až k té čtyřproudovce před Ennis, kde jsem ho konečně mohl předjet (a se mnou asi dvěstě ostatních), ale to už jsem byl skoro u konce cesty i s dechem.

Jedním slovem: Connemara

… aneb prosluněný předvánoční Londýn.

Po více než roce bych si troufl říct, že mě už v Irsku překvapí málo co… Chyba lávky. Už si to netroufnu. Tři dny po sobě noční teploty hluboko (na Irské poměry) pod nulou a pomalu se roztáčející motor Punti v šest ráno před otvírací směnou… Inu, to bylo nepříjemné jako hromada koksu před barákem.
Není se tedy čemu divit, že když mráz nepolevil ani dnes, kdy mám překvapit staříky (snad se kvůli tomu oslovení “staříci” staříci neurazí… já to myslím tak nějak mazlivě (-:) v rodné Ostravě, jsem nervózní jako Záhrobská pod sjezdovkou těsně po oblevě. Naštěstí mě Punťa nezklamal a tak mě Lukáš mohl odvézt na letiště, kde jsem s přehledem stihnul svůj dnešní první (ú)let.

Autobus společnosti Ryanair

Kola B737-800, jinak dvorního autobusu společnosti Ryanair, se odlepila od Shannonu přesně v 6:41, aby za téměř přesnou hodinu poté dosedla na plochu letiště Londýn – Stansted. To letiště má zajímavou histrorii. Sehrálo třeba velmi důležitou roli v Bitvě o Británii. A vlastně docela dlouho to bylo letiště vojenské, než ho v šedesátých letech “switchli” na civilní provoz. Dnes je to důležité uzlové letiště mnoha tzv. nízkonákladových leteckých společností, aneb jak s oblibou říkám – společností pro nás ostatní…
A jaké bylo moje první setkání se starou, dobrou Anglií? Veselé… Když jsem, stejně jako každý, po příletu absolvoval cca dvoukilometrovou tůru k pasové kontrole, nějak jsem přehlédl malý modrý nápis, který posílal nás, letící z Irska do dveří do příletové haly… Ale to jsem se dozvěděl po cca 20-ti minutách, které jsem si poctivě odstál ve frontě vstupudychtivých příletníků.
Anglický policista s kostkovaným okrajem svojí brigadýrky (který jakoby z oka vypadl Rowanu Atkinsonovi v Tenké modré linii) si prohlédl můj pas i palubní vstupenku, načež pokýval hlavou a odvedl mě stranou… Nejdřív jsem myslel, že mě čeká prohlídka tělesných a jiných dutin u anglické protidrogové jednotky, ale skutečnost byla daleko méně zábavná. Onen policista mě odvedl k té malé modré cedulce, jak jsem o ní napsal v předešlém odstavci. Pointa je v tom, že jsem ji měl dřív i vidět a nejen o ní napsat… A ona vlastně nebyla ani tak malá.
Po celou tu dobu mi v uších hráli samí angličtí muzikanti. Hlavně proto, že večer před odjezdem jsem si vytvořil v iPodu playlist s příznačným názvem “God Save The Queen” a naházel do něj všechno o čem vím, že je anglické provenience… (jen nevím, kde se tam ksakru vzal Jarek Nohavica s Ladovskou zimou, zrovna když náš cholerně ledový vlak “Stansted Express” opouštěl Tottenham Court)

Liverpool Street Station

Takže to byl Robbie Williams, Queen, Chris Rea, Sugababes (no a co?) a nádhernou náhodou při dojezdu na Liverpool Street Station přišli ke slovu Beatles se svou Penny Lane. A nebylo to poprvé, co jsem s nimi ten den přišel do styku.

Vylezl jsem z vlaku, následně z nádraží, a když mi pohled padl na čevený kruh s tlustou modrou čarou napříč a s nápisem Underground, mi poskočilo srdíčko. Když dopadlo zpátky, udělalo fajfečku na mém seznamu splněných přání u bodu tři… Děcka! Já jsem fakt v Londýně!!! :-D

Jsem opravdu v Londýně!

Slunce svítilo na plné pecky a po blankytně modrém nebi plynuly bělavé páry, když jsem se poprvé nadechoval před pověstnou Londýnskou podzemkou a sbíral odvahu se do ní ponořit. Vyzbrojen pouze schematickou mapou a neodolatelným šarmem ohromeného východoevropana jsem vpadl do vlaku růžové linie (těch linií je v Londýně hafo.. a každá má svůj název a barvu), abych z něj vzápětí zase vypadl a zeptal se výpravčího, jestli ten zatracený vlak vůbec jede kam potřebuju. Jo, výpravčího… fakt tam byl výpravčí… Ony totiž jak jsou ty linky metra v Londýně tak propletené, stává se (a to docela často), že v jedné stanici stojí soupravy několika linek. A aby toho nebylo dost, nezřídka mají část cesty společné.
Tower Bridge, Picadilly Circus, Westminster, Trafalgar Square, Regent’s Park, Hyde Park, Big Ben… co název to kapka historie… Když vezmete do dlaně britskou libru, uvidíte nezvykle tlustou minci, ze které se na váš kření Alžběta. Já v ní vidím symbol starého nezlomného britského impéria a fanatickou víru v tradicionalismus, kterou ani nové milénium Angličanům nevykouřilo z myslí. V zemi, kde jsou kolem vás míle a yardy, kde jezdí už několik desetiletí auta s bílou značkou vpředu a se žlutou vzadu (a nemění to s každou novou vládou), kde si můžete koupit libru jablek a s kilama vás pošlou pryč (….nebo otázka babičce kousek od Great Portland Street: “Promiňte, kde je přesně Regent’s Park, prosím?” “Jděte tady rovně, po té velké cestě asi sto jardů a budete u něj, mladíku…” :-) ), v takové zemi se prostě musím cítit dobře.
V těchto ulicích se procházel Jack Rozparovač a Boddie a Doyle tady honili špiony v bílém Ford Capri. Těmito ulicemi kráčel “M” do svého úřadu, aby zase za něco seřval toho arogantního a namyšleného skota Jamese Bonda. William Tucker v těchhle ulicích poznal, ve svém krámě s cestopisy v Nothing Hill, krásnou Annu Scottovou a zabouchl se do ní a Horác Hornblower si tady šel pro své povýšení na kapitána britského válečného námořnictva… cca padesát let po Nelsonovi…
D’Artagnan ze známého kvarteta královských mušketýrů zde v Londýně dostal lekci o uplatňování a svým způsobem i zneužívání téměř neomezené moci. A abych nezůstával jen u románových postav, tak zde v ulicích odklepával popel ze svého doutníku i sám velký Winston Churchill.
Výše jmenované londýnské pamětihodnosti lákají tisíce turistů denně. Tisíce lidí přiletí do Londýna, aby mohli kouknout na Tower Bridge, povozit se na tom velkém ruském kole, shltnout “fish and chips” a pořídit nějakou nesnesitelně drahou kravinu na Regent Street, aby si dokázali za rok vzpomenout, že tam vůbec byli.
Já měl na srdce Britského impéria necelé dvě hodiny čistého času. Držel jsem v ruce plánek s vyobrazenými pamětihodnostni, ze kterých čišela historie jako pára z ruské sauny, ale mě to v tuto chvíli vůbec neoslovovalo. Měl jsem naprosto jasnou představu kam se prostě musím vydat. A nezabránil mi v tom ani fakt, že stanice podzemky, která nese stejné jméno jako místo kam neomylně mířily moje kroky, byla dočasně uzavřena.

Baker Street

Někteří z vás možná zatím nic netuší, ale mnozí ostatní jistě zaregistrovali, že ve výčtu románových postav chybí dvě pravděpodobně nejznámnější. Sherock Holmes a jeho nerozlučný přítel Dr. Watson. Moji asi první románoví hrdinové vůbec, hned po Neználkovi, ze kterého jsem ovšem velmi brzy vystřízlivěl. Naopak můj vztah k nejlepšímu soukromému detektivovi a jeho známému kronikáři nikdy nevychladl. Docela nedávno jsem po skoro dvaceti letech znovu jedním dechem přečetl všechno, co o nich mám a stejně jako tehdy i tentokrát jsem se u Znamení čtyř znamenitě bavil. Údolí strachu mě opět překvapilo svou drsností a propracovaným dějem. Mohl bych pokračovat a popisovat každou jednotlivou knihu a každou jednotlivou povídku, ale kvůli tomu tento článek nevznikl. Přečtěte si Holmese sami. A vůbec… jestli jste nikdy nečetli ani jediný příběh, nikdy mě nemůžete pochopit!

Je tudíž jasné, že moje první kroky v Londýně vedly na to jediné místo, kam každý fanoušek H + W musí zamířit. Prostá poštovní adresa: 221B Baker Street; City Of Westminster; London.

Muzeum Sherlocka Holmese

Je neuvěřitelné kam až zašla anglická láska k neexistujícímu člověku. Není na světě hodně muzeí věnovaných někomu, kdo vlastně nikdy nežil. Sherlock Holmes jedno takové má a já ho viděl! Přibyla další fajfečka, tentokrát u bodu 3a.

Bod 3b byl už důležitý o malinko méně. “Tube”, jak nazývají londýňané svou podzemku, mě odvezla ze stanice “Baker Street” do stanice “Oxford Circus” asi deset minut poté, co jsem ještě skočil do Beatles Store a nasnídal se naproti v malém bistru (párky byly hnusné, hříbky úžasné).

Stanice "Baker Street"

Regent Street je obdařena neuvěřitelně hustou atmosférou luxusních obchodů a v té části mezi Oxford a Picadilly je jich požehnaně. Mě však zajímal jeden jediný… uhádnete který? Pokud ne, klikněte na tento odkaz a poznáte to sami.
Po návštěvě toho místa, a po utření poslintané pusy (obrazně řečeno, prosím… ano?), mě pohled na hodinky vrátil do drsné reality. Byl ostatně nejvyšší čas… musel jsem, s těžkým srdcem, Londýn opustit.
Krátká cesta červenou tubou na Liverpool Street a druhá, třičtvrtě hodinová, zpět na letiště Stansted, kam jsem po bezpečnostní kontrole doběhl k východu č. 55 s vyplazeným jazykem (nikoli zcela obrazně…) a zařadil se do skupiny cestujících letu 8403 do Brna.

Mé první setkání s Londýnem dopadlo přesně jak jsem si to představoval. Co jsem si ovšem představit nedokázal, bylo mé přesvědčení o brzkém návratu, které je od té doby nezvykle silné.

City

Btw. staříci byli mým příletem velmi překvapeni, jak jsem vypozoroval… “Ale, řekl jsem si, že potřebuju zase ostříhat…”, byla moje odpověď na otázku, kde jsem se vzal v Ostravě… :-)