Válečný deník, část 1.

Válka ve Vietnamu… Byla o ní natočena spousta filmů. Četa, Velitel čety, částečně slavný Forrest Gump. Skvělé Údolí stínů s Melem Gibsnem aj. Byla to první válka sledovaná v televizi po celém světě a lidem se tajil hrůzou dech, když sledoval zvěrstva, které páchaly obě válečné strany. Mnoho reportérů, válečných dopisovatelů a fotografů se snažilo dopravit střílení karabin M-16 a kalašnikovů do pokojů znuděných američanů tak dlouho, dokud se v USA, a mnohde jinde ve světě, nezvedla mohutná vlna odporu a nebyla tak prvním impulzem pro její ukončení.

I já jsem asi před rokem přispěl svým skromným příspěvkem, který jsem pojal jako deník z války psaný mladým vojákem. Nechal jsem se trošinku inspirovat Coppolovým filmem „A nyní apokalypsa“ (vřele doporučuji), ale věřím, že to nikomu nebude vadit. Celý Válečný deník bude rozdělený na několik částí, neboť se jedná o poněkud delší příspěvek a já bych vás nerad nutil číst něco příliš dlouhého.

Předem se omlouvám všem svým čtenářům, že zde publikuji něco jiného než je zvykem, ale je to můj blog a s veškerou úctou si na něj mohu dát co chci. Mým cílem není zvýšení „sledovanosti“ a nehoním se za co největším číslem tam vpravo dole, kde se uvádí počet přístupů. Nicméně bych vám rád dal šanci vyjádřit se, zda si přejete, abych pokračoval. Můžete k tomu použít obvyklý postup dole v komenářích pod článkem.

Díky za trpělivost a nyní se již začtěte do mého krátkého pokusu o napsání něčeho, co by mohlo dávat smysl…

5. června 1968, Fort Benning, Georgia

Vydali jsme se na cestu v odpoledních hodinách. Bylo nevlídné počasí. Těžké, šedivé mraky křižovaly oblohu, silný vítr se opíral do korun stromů a prudký déšť zkrápěl naše uniformy, které byly po chvíli zcela promočené.
Ještě před odchodem nám náš velitel řekl, že to tentokrát není cvičení, že tentokrát to je „naostro“. Jdeme do války. Jdeme do něčeho, na co jsme se připravovali, ale o čem jsme předpokládali, že se nám obloukem vyhne.
Napsali jsme poslední dopisy našim láskám a rodinám. Velitel k nám měl ráno proslov… jen pár vět. Řekl nám, abychom se podívali na kamaráda stojícího po naší pravici i levici, že je velmi pravděpodobné, že je vidíme naposledy. Jedeme do krvavé řežby, řekl, a nemůžu vám slíbit nic jiného než bolest a strach. Že nám tím zvedl patřičně náladu snad nemusím dodávat…
Zavedli nás na letiště, kde už stály připravené obří dopravní Galaxy. Když jsem pozoroval zástupy stejně starých kluků, seřazených za sebou, nastupujících do obrovských vrat nákladních prostorů těch velkých letadel, jakoby vstupovali do černého chřtánu příšery, napadla mě paralela dobytka, jdoucího na jatka. Jedeš do Vietnamu, Paule, blesklo mi v tu chvíli hlavou. A kdoví kdy, nebo jestli vůbec, se vrátíš.

15. července 1968, Saigon, Vietnam

Americké vojenské letiště v Saigonu je vlastně část civilního, mezinárodního letiště zabrané US Army, kde si vytvořila jakési předmostí pro zásobování jednotek v předních liniích materiálem. Jak vojenským, tak lidským. A to doslova.
Saigon je plný lidí. Typický pouliční ruch plný rikš, jízdních kol, skůtrů a vojenských aut doplňují vietnamci s typickými „stříškovými“ klobouky, mladé dívky v dlouhých bílých šatech s dlouhými rozparky na bocích a s černými kalhotami, američtí vojáci a vojáci armády Jižního Vietnamu. A samozřejmě všudypřítomné, po zuby ozbrojené, hlídky vojenské policie, protože sílí nepokoje a na denním pořádku jsou útoky na americké i vietnamské vojáky.

Stánky s nejrůznějším zbožím, malá posezení s občerstvením lemující rušné ulice, kde se prodávají neuvěřitelně ostrá jídla a nápoje jejichž původ je značně nejistý a jejichž požití je pouze na vlastní nebezpečí, jak nás varuje jeden s bodů checklistu u brány. Trhy, kde můžete koupit slepici, rybu nebo třeba, s trochou dobré vůle, i ruční granát. Na první pohled, když si odmyslím tu spoustu vojenských uniforem, zátarasy s ostnatými dráty u vchodů do úřadů a hlídky vojenské policie se zdá, že válka je kdesi daleko v džungli. Jenom lékařská stanoviště a polní nemocnice na základně jsou jasným důkazem její existence. Noci, za kterých slyšíme sténání raněných vojáků a rušný provoz sanitních vrtulníků a sanitek, jsou běžné a nikdo se nad tím už nepozastavuje. Křik lékařů a sester, když jim dovezou novou „várku“ je slýchávat často celé dny. Příslušníci zdravotních jednotek nám připadají neteční a únava jim čiší z očí jako mráz z ledničky. Kolik utrpení a krve je třeba, aby člověk získal takový nadhled a apatii k tomu všemu?
Máme přísný zákaz opouštět základnu, jelikož pumové útoky jsou na denním pořádku. Přesto oficiální zprávy tuto skutečnost zatvrzele popírají. Podle úředních míst nás obyčejní vietnamci vítají jako záštitu demokracie a jako hráz komunismu ze severu. Nicméně podle vlastních zážitků, během několika nepovolených „výletů“ mimo základnu musím říct, že nás tady asi moc rádi nemají.
Veškerá naše pošta do Států je cenzurována a je omezené dokonce i psaní osobních poznámek, zřejmě z obavy, aby se to náhodou nedostalo do rukou Vietcongu, kdybychom náhodou byli zajati, nebo zabiti (to v lepším případě…).
Nevím jak dlouho ještě budu moci psát tento deník. Nevím dne ani minuty, kdy už tady nebudu muset být. Největší strach mám z toho, že tam někde v džungli zhebnu a moji nejdražší doma se ani nedozvědí, proč jsem tam v tom Vietnamu vůbec zemřel.

Pokračování

Advertisements