Jižní Morava a severní Rakousy 2006

Nejprve to měl být Krakow, jako generálka před plánovaným objevením Gdaňska. Potom Slovensko, konkrétně Nízké Tatry, kde (zatím) nemusí český turista platit „vstupné“ ve formě pojištění, které Slovensko zavedlo kvůli jiným (českým) turistům, kteří se mylně domnívali, že Vysoké Tatry jsou jen trochu větší Oderské vrchy a pak je museli slovenští záchranáři seškrabovat za nemalých nákladů ze dna strže pod Gerlachovským štítem.

Potom mě napadlo, že by nebylo marné objevit jižní Moravu. Naše společná kamarádka JP tam má vinohrad (resp. její otec), a ač bydlící v Brně, momentálně přebývá se svými prarodiči na chalupě v Bulharech (malá, zapadlá vesnička mezi Lednicí a Mikulovem). Podle jejích sms jsem usoudil, že každé zpestření denního programu vítá. Takže bylo rozhodnuto. Pojedeme objevit jižní Moravu.

Dalším úkolem bylo najmutí třetího člena expedice, protože tři mozky vyprodukují více nápadů a neotřelý pohled na svět se nám (G4 a já), suše uvažujícím pragmatikům, mohl hodit. První výběr padl na Percontyho, ale ten se expedice zúčastnit nemohl, neboť se učil na zkoušky z autoškoly. Druhým v pořadí na našem soukromém playlistu byla Kovetka, která ovšem s účastí souhlasila tak nadšeně, že mi tím málem vyrazila dech. (pozn. autora: Crusher by byl obvykle číslo jedna v onom zmíněném playlistu, ale ten musel bohužel přispívat svým dílem v budování rozvinuté kapitalistické společnosti a věnovat se svým péhápéčkům a konstrukcím webů. Nicméně, plánovaná objevitelská expedice do Gdaňska na něm staví!)

V našich plánech na expedici, kterou jsem pracovně nazval „Jižní Moravou za 5 hodin“, byl návrat po slovenské straně společných hranic. Druhá výkonná složka expedice, G4 (a zároveň hlavní kormidelník) s tím sice souhlasila méně radostně, ale nakonec ustoupila tlaku a souhlasila. Nakonec ovšem všechno dopadlo úplně jinak…

Větrná elektrárna u Potštátu

6.51 se před mým domem objevila Crusherova schade s G4 na palubě. Naložili jsme můj batoh se svačinou (ano, udělal jsem si dokonce svačinu!) a vyrazili do centra, nabrat třetího člena expedice, Kovetku). V 7.08 jsem, už před jejím domem, použil telefon a prozvonil ji. V 7.14, když G4 konstatoval, že Kovetka zřejmě bude mít malé zpoždění, jsem potřeboval kontaktovat Crushera kvůli zelené karty. Při té příležitosti jsem si všiml, že jsem sice prozvonil dobře, nicméně jinou osobu. Což mi po chvilce JP potvrdila zpětným prozvoněním… (prý jsme ji nevzbudili). Další prozvonění již bylo nasměrováno na správnou osobu a po cca 20-ti minutách jsme vyrazili z Ostravy směrem na Potštát. První krátká (a podle mého názoru docela brzká) zastávka na kraji Bílovce přerušila naši cestu na jih hned zpočátku naší výpravy a druhá následovala u dvou obrovských vrtulí větrných elektráren při cestě před Potštátem, kde jsem si udělal pár snímků. Pak už nám nic nebránilo pokračovat směrem na Fulnek, Přerov, Hulín, Otrokovice, Uherské Hradiště, Strážnice (za kterými jsem začal posílat krátké sms reporty JP o průběhu naší cesty), Hodonín, Břeclav, Lednice (malé kufrování kolem davů turistů, obléhajících Lednický zámek a slovutný park) a konečně nekonečně dlouhé a matoucí Bulhary, kde na nás u cesty čekala modrá JP.

Krátké, vřelé přivítání nás nenechalo na pochybách. Bylo jasné, že nás ráda vidí a za sebe musím říct, že to bylo vzájemné. Naložili jsme jí do Crusherovy schade a vydali se najít Mikulov, kde jsme měli v plánu něco málo poobědvat. Následovala krátká a poučná jízda přes Milovice a už nás přivítal Mikulov. S otevřenou náručí plnou jednosměrek, uzavřených ulic a vůbec navigačních potíží jak prase. Byl jsem v Mikulově již několikrát, ale bloudil jsem snad poprvé. Dva základní navigační body (Mikulovský zámek a Svatý kopeček) sice svou úlohu plnily beze zbytku, ale naše bezděčné ježdění po mikulovských uličkách bylo tristní. Zajeli jsme do jedné z obytných čtvrtí, abychom se po dvaceti minutách vynořili na tomtéž místě, jen z jiné ulice. Nebyla jiná možnost, než najít hlavní tah z Brna a od něj se odrazit. Z navigačního hlediska to byl ten třetí bod, který nám chyběl k určení naší přesné polohy, nemaje sextant nebo GPS. Na hlavní tah jsme dorazili po menších potížích, kdy G4 nemaje pochopení pro moje naprosto přesné označení směru (nahoru, dolů, podle toho, kterým směrem se táhl kopec… přece nebudu používat obligátní vpravo/vlevo, když bylo po ruce logičtější řešení…. ne?) pomalu začínal ztrácet trpělivost.

A-la Beatles

Hlavní tah z Brna na hraniční přechod s Rakouskem objíždí Mikulov pěkně po jeho okraji a tak najít správnou cestu dovnitř už byla hračka. Zaparkovali jsme Crusherovu schade na parkovišti u budovy, která barvou připomínala Český Telecom, a zapadli do irského pubu u hotelu Eliška na ulici Piaristů. Po vydatném obědě, posilnění několika kofolami byly naše kroky Kovetkou směřovány na Svatý kopeček. Ano… Mikulov má svůj Svatý kopeček… Olomouc musí na svou ojedinělost zapomenout! Sice to málokdo ví, ale je to fakt. Vycházka na ten kopec trvala asi 45 minut, z čehož zhruba 15 minut trvala vrcholová sekvence po bílých, vápencových kamenech. Je to součást křížové cesty a všem, kdo se v Mikulově ocitnou vřele doporučuji toto absolvovat. Už jen díky tomu výhledu. (pozn. autora: Když necháte Kovetu bez dozoru zjistíte, že zatímco vy jste se na vrchol vyškrábali jednou, ona to stihla čtyřikrát…. JP jakbysmet)

Svatý kopeček

Po návratu k schade jsme vyrazili zpět do Bulhar, kde jsme se rozloučili s JP. Zamáčkli jsme slzičku v oku, protože JP je opravdu velmi sympatická, velmi přátelská a máme ji všichni moc rádi. Jako již mnohokrát jsme si s G4 museli postesknout, jaká je to škoda, že bydlí v Brně. Na druhou stranu… mohli bychom podniknout naši expedici, kdybychom v jejím ústředním bodě neměli právě JP, bydlící na jižní Moravě?

Po celý den jsme se s G4 zaobírali myšlenkou krátkého kolečka vesničkami severovýchodního cípu Rakouska. Bylo mnoho pro i proti a přiznávám… hnacím motorem této šílenosti jsem byl opět já (ovšem za nadšené podpory ze strany třetího účastníka expedice, Kovetky). Pragmatičtější třetina výpravy měla opodstaněné obavy a moc se jí do toho nechtělo. Nicméně padlo rázné rozhodnutí, a jako jeden muž jsme nakonec souhlasili… Sice jsme nakonec hranice překročili, ale jen českou stranu. Již po průjezdu kolem hraniční závory si G4 vzpoměl, že nemáme reflexní vestu, která je od 1.5.2006 v Rakousích povinná. Zastavili jsme tedy v místním Duty-Free Shopu v naději, že tam snad budou něco takového mít. Neměli. Sice tam byly hektolitry chlastu, parfumerie a tuny oblečení, ale vesty, tolik potřebné ke vstupu k sousedům nikoli. Došlo dokonce k malé roztržce, protože buffer trpělivosti G4 přetékal… Navrhnul jsem, v afektu, zrušení našeho postupu na Rakousko a G4 dokonce vyhrožoval, že o mě napíše něco nehezkého na svém novém blogu. Jablkem sváru se stala právě ona zmíněná vesta. Neměli jsme ji a bylo důvodné podezření, že by nás bez ní nemuseli vpustit na rakouské silnice. Takže jsme obrátili schade a pokusili se jí koupit na Agipu v Mikulově. Ne, za tři stovky ne, to jsme se všichni shodli. Poté jsme navštívili zdejší miniTesco, kde ji před chvílí vyprodali a nakonec ČS Shell, kde ji opravdu měli!

Dojeli jsme zpět k hranici, kde se nás zeptali kolikrát tudy ještě pojedeme a konečně se příbližili k rakouskému okýnku. Haldy šedě uniformovaných rakouských policistů a přísně vyhlížející muž v okýnku nás silně znervózňovali. O auto před námi jeli dva motocyklisté, které rakouští celníci pěkně zdrželi… Nervozita stoupala i při sledování toho VANu před námi… rovněž stálo u okýnka poměrně dlouho. Já nervózně nahmatal inkriminovanou vestu mezi předními sedadly a tiše jsem opakoval… „Jsme v pohodě, jsme v pohodě…“, načež jsem třesoucími prsty podal G4 naše pasy a pomodlil se ke všem Bohům, které znám, i k pár ostatním, které ještě objevím… rakouský celník mávnul rukou a já zalapal po dechu. Byli jsme v Rakousku a nikdo naši vestu nechtěl ani vidět!! Kdybychom si ji nekoupili, tak by ji možná vidět chtěli, že?

Rakousko bylo…. standardní ve všech směrech. Stardadní v čistotě, v dokonalosti cest a vůbec. Jeli jsme přes Poysdorf, Walterskirchen a zastavili jsme na moment v Groskrut. Na malém parkovišti před holičstvím, hned naproti pekařství pana Aloise Bindera, kdybyste tam někdy byli… Co nás překvapilo, byla poměrně velká liduprázdnost. Nebýt několika rakouských důchodců sedících na zápraží a několika dětí, vypadalo to tam… inu…. liduprázdně…

Plán byl zajet do Hohenau, přejet hranice na Slovensko a dostat se postupně, skrz Hodonín zpět do ČR. Bohužel hraniční přechod v Hohenau byl uzavřen neboť voda a tak nás jeden kouzelně se vynořivší slovák na kole nasměroval na hraniční přechod do Reinthalu, kde jsme chtěli původně naši rakouskou anabázi ukončit.

Přicházela noc, když jsme přejeli hranice poblíž Břeclavi u Poštorné a opět přes Hodonín zamířili na daleký sever. U Hodonína jsme krátce povečeřeli a pak za společného zpěvu národních písní a písní od Jarka Nohavici pokračovali domů, kam jsme dorazili kolem jedenácté večer.

Mikulov

Zde naleznete několik fotografií a zde neotřelý G4 pohled na tutéž výpravu.

Advertisements

6 comments on “Jižní Morava a severní Rakousy 2006

  1. Já vím, že Ti to říkám pokaždé, ale tentokrát ty fotky opravdu stojí za to-slovo nádherné mi přijde slabé, ale hezčí mě teď momentálně nenapadá…

  2. Pingback: Gimlyho volný pád » Výlet na jižní Moravu

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s