Válečný deník, část 2.

První díl zde

23. srpna 1968, Saigon, Vietnam
Rozdělili nás po celé demarkační čáře. Do všech jednotek, které měly v uplynulém období největší ztráty. To je „uklidňující“, když pomyslím na to proč tam asi měli takové velké ztráty. Jsme čerstvé maso, jak nás nazývají kluci, vracející se z míst, kde podle jejich slov, ztrácí význam slova „peklo“ svou vyjímečnost. Náš velitel jen lakonicky dodal, že to jsou ti, kteří měli štěstí. To štěstí, které 60-ti procentům z nás bude chybět. On opravdu umí povzbudit…

Už brzy odjedu z „klidného“ Saigonu. Zrovna včera v jídelně nám to sdělili. Dokonce udělali z několika z nás kaprály, protože prý už máme zkušenosti z Fort Benning a Fort Sellers. Nemusím snad dodávat, že véčka na rukávech nás, čerstvých bažantů, byla zdrojem všeobecného veselí u kluků vracejících se po roce domů, do Států. Největší prdel z toho má ale seržant Rogers. Když nás povýšili, smál se nám až brečel a hulákal na všechny kolem, že to prý si můžeme na břicha a na záda namalovat terče, ať to Congům ještě víc usnadníme. Byli jsme na něj hodně nasraní. Vždycky kolem nás chodí s nezapáleným doutníkem v hubě a když po něm někdo z nás něco chce, tváří se, jako bychom byli vzduch. Fakt jsme ho zprvu dost nesnášeli. Ovšem to jen do té doby než nám Bernie, provianťák od mariňáků, důvěrně sdělil, že Rogersovi před jeho očima rozstříleli téměř celé jeho družstvo Congové. Kromě těch vojclů, které osobně povytahoval z řeky, když se přes ní brodili. Fásnul přitom pár kulek do ramene, takže dostal purpurové srdce. A ještě vyznamenání za statečnost v boji. Bernie nám taky řekl, že to vyznamenání chtěl tehdy Rogers odmítnout. Prý ať si ho strčí do prdele, že když mu tři čtvrtiny kluků pozabíjeli rákosníci, zasloužil by spíš kriminál…
Zítra odplouvám po Mecongu proti proudu na předsunutá stanoviště Rangers. Celou plavbu budu obsluhovat protiletecký kulomet na zádi strážního člunu, na kterém mě a pár dalších kluků vezmou ke Kambodžským hranicím. Mimochodem, jako náš nový velitel s námi jede vrchní seržant Virgil Rogers… asi se mám na co těšit.

3. října 1968, předsunutý tábor US Rangers, Da-Nang

Skoro měsíc jsem se nedostal k psaní deníku. Takže nejdřív se budu věnovat cestě sem, do toho Bohem zapomenutého, či spíše Bohem nenáviděného, místa. Vlastně plavbě. Plavbě, která ze začátku vypadala vcelku normálně… Slunce pražilo, vedro bylo k zalknutí. Chudák kormidelník v té železné kukani na zádi člunu. Byl celou dobu v trenkách, ale že by si nějak zvlášť lebedil se říct nedá. Musel si připadat jako v sauně. Když vylezl, liboval si, jaký je venku chládek, což při pohledu na vedrem zmátořené kluky znělo značně cynicky.
Všichni jsme byli svlečení do půl pasu, zpocení a smradlaví…. Jenom Rogers byl vcelku v pohodě. Celou cestu drtil v zubech ten doutník, který si ani jednou nezapálil, chodil v kompletní uniformě a vypadalo to, že ho nic netíží. Bavili jsme se s klukama, že mu asi rákosníci něco provedli s jeho metabolickou termoregulací, protože ten člověk se skoro nepotil. Dokonce kolovala fáma, že má určitě rákosnický geny a tudíž je přizpůsobivější tomu vedru.
Provoz na řece mě docela překvapil, ale asi se to dalo čekat. Mecong je důležitou dopravní tepnou celého Jižního Vietnamu. Kromě armádních strážních a dělových člunů tam s námi plul bezpočet malých civilních bárek a osobních parníků a třeba i úplně malých jednomístných veslic místních rybářů. Mecong je prostě velká řeka.

První tři dny to bylo v klidu, až na to vedro, ale čtvrtý den odpoledne jsem poprvé zkusil co je to „být pod palbou“. Zastavili jsme jeden z civilních člunů, seržantovi se na něm něco nelíbilo. Přirazili jsme k němu bokem a já se jen líně opíral o ten svůj kulomet, když do něj John a Peter skočili. Vtom se ozvala první dávka z Kalašnikova. Málem jsem leknutím spadl do vody, ale výcvik zapracoval rychleji. Prásknul jsem sebou na palubu za zvýšený kraj našeho člunu, když mi kolem uší zahvízdaly první kulky! Byl to šílený pocit! Peter to schytal první, plácnul sebou přes palubu té bárky do řeky, ale to už Rogers pokropil ze své M-16 její plátěnou stříšku. John něco zařval a spustil palbu do toho stanu taky. Ozvalo se zasténání, ale to už jsem byl na palubě té bárky i já a za mnou Rogers. Rezolutně odstrčil ječícího vietnamce na stranu, kde jsem se ho ujal, a vlezl dovnitř. Pak nás zavolal. Mířil jsem devítkou na čelo toho rákosníka zatímco kluci brakovali obsah toho stanu. Byla to dost síla. Samé náboje, granáty a staré ruské ručnice, které snad pamatovali ještě cara. Ale taky tam bylo pár RPG-ček francouzské výroby, poměrně moderní protitanková zbraň.
Celá akce netrvala snad ani dvě minuty, ale když mi kolem uší zahvízdaly ostré střely, tak jsem měl dojem, že to trvalo mnohonásobně déle. Čas je prostě relativní. John měl čistý průstřel levého předloktí, prkotina, ale Petera jsme ztratili. Našel smrt někde v kalných vodách Mecongu. Prý ani neuměl plavat…
Rákosníky jsme předali říční hlídce empíků a pluli dál. Všem nám vrtalo hlavou jak seržant přišel na to, že je ta bárka nějaká černota. Naléhali jsme na něj, ale nic neřekl, jen se smál a říkal, že jsme zasraní bažanti, který se ani neuměj koukat. Je jasné, že naše pocity vůči němu byli dost smíšené. Na jednu stranu jsme ho nemohli vystát za to jeho věčné popichování, ale jinak tahle příhoda jen podtrhla jeho pověst po čertech zkušeného vojcla.
Jenže pak jsem na to přišel. Bylo to k posrání jednoduché!! Stačilo se podívat na čáru ponoru toho rákosnického člunu. Byl ve vodě skoro po okraj. Chybělo tak deset cenťáků a nabíral by Mecong. A protože všechny ostatní bárky toho typu měly čáru ponoru podstatně výš, muselo být jasné, že TENHLE člun neveze zrovna kapustu.
Byl jsem na sebe patřičně hrdý a dokonce se mi zdálo, že i Rogers se mi směje o trochu méně než ostatním…

Pokračování příště

Advertisements