Šilheřovický víkend

Do právě uplynulého víkendu jsem žil v přesvědčení, že pejskaři jsou pošahanci, kteří tak nekriticky milují svoje pejsky, že se kvůli tomu neštítí vůbec ničeho. Vodí si je ven na procházky, kde je nechají provádět jejich dekonzumaci (vyrábět psí lejna, kterých jsou trávníky a pískoviště — zejména pískoviště — kolem kdejakého sídliště tuny). A ještě se zle utrhují na kolemjdoucí, kteří najdou tolik odvahy a upozorní je na to. To se zpravidla dozví, že nemají rádi zvířata, že jsou netolerantní a že se s nima vůbec nemají bavit. Drsnější zmrdi, venčící své prasopsy typu pitbull aspol. (ti psi za to nemůžou, já vím a z ničeho je neviním), to ještě okoření nějakým: „Žeryku, trhej!“.
Tento článek je o těch „druhých“ pejskařích. O těch, kteří to s pejsky myslí opravdu vážně a dávají jim příležitost vynikat způsobem, pro nějž byli pejsci odjakživa určeni. A jejich pejsci jsou jim rovnocenným partnerem, který v jistých ohledech dokonce své člověčí pány předčí. Jsou to pejskaři, kteří své psy netrápí v malých panelákových bytech, dávají jim veškerou možnou volnost a cvičí je. Jsou to pejskaři, kteří jdou za svým pejskem kamkoli a nesou si papírový pytlík na jejich produkty.
Ale nyní již k samotnému článku.

dsc_0783.jpg

Jsem alergik. Je to prostá a velmi rozšířená diagnóza. Mám alergii na chlupatá zvířátka, a tudíž jsem byl až dosud „ušetřen“ vlastnictví koček, psů, bobrů a jiného rádoby domácího zvířectva. Možná proto převládl dojem, že jsem nepřítel zvířat, ale to je omyl, vážení!

Právě kvůli mé alergii jsem byl chvíli na pochybách, když jsem dostal nabídku nafotit mezinárodní soutěž loveckých psů. Známý, který mi ji učinil, mě ujišťoval, že lovečtí psi nejsou ty klasické domácí chundelaté ozdůbky lidí, kteří to považují za ohromné „in“ mít mazla, se kterým se můžou chlubit. Co na to říct? Vzhledem k tomu, že by to mohl být jeden z mých prvních komerčních krůčků na poli fotografickém, nabídku jsem přijal. A hned zkraje poznamenávám: Nelituji toho! Nejsem profesionální fotograf! Podotýkám, že jsem se focením nikdy neživil a zřejmě ani živit nebudu, bohužel. Takže příležitost, jako byla tato, jsem nemohl odmítnout.

Celá akce začala v pátek. Bohužel pršelo, což není zrovna oblíbené počasí pro někoho, kdo potřebuje ke své práci sluníčko. Takže se okruh míst, kde jsem měl fotit oficiální startovní fotografie, drasticky zúžil. Na druhou stranu, na tu bídu… Sice jsem po chvilce zmokl, jak zákon káže, ale na fotkách to naštěstí není poznat. Obalil jsem si Nikonka do igelitového sáčku, jak jsem odkoukal od fotografů na sportovních přenosech z atletického mistrovství ve Švédsku, připevnil ho na stativ a pak jsem se pokoušel Polákům, Chorvatům, Maďarům a Čechům vysvětlit, že se mají postavit mezi ty dva špalky s pejskem po své levé straně, a zjistil jsem, že největší problém s tím měli Češi. Pejsci v pohodě.

Po několika víceméně hodně dlouhých minutách jsme se všichni přesunuli do slavnostního sálu, kde proběhlo losování startovního pořadí a můj první kontakt s tajuplným, skoro až zednářským, světem české myslivosti. Když jsem procházel kolem stolu, kapající a cvakající spouští svého aparátu, nikdo mi nevěnoval žádnou pozornost. A tak to má být! Fotograf se pak cítí jako ryba ve vodě, když může fotit a má přitom pocit, že není vidět! Takže jsem obcházel soutěžící, fotil a fotil, když tu do mě začal prstem píchat růžovolící pán s krásným maďarským ohařem krátkosrstým (to je pes) a do ucha mi zahučel: „Nefotit, nechcu byt foceny, jasne?“
Do té doby jsem se setkával s odmítavým postojem k fotografování u adolescentů, kteří zřejmě, aby poleštili svou image a upozornili na sebe, tvrdošíjně skrývají svůj obličej před objektivem mého fotoaparátu. (Strašný zvyk… A šíří se! Hlavně díky Pipi a jejímu entuziasmu. Je to divná vlastnost a opravdu si myslím, že její jedinou funkcí je udělat se důležitým.) O. K., řekl jsem si tedy a od té chvíle jsem ho ignoroval. Jenom toho pejska mi byl líto. Byl opravdu moc krásný. Ale u toho chlápka… Nakonec, žádná škoda… Stejně to byl nabručený egoista a jak jsem později zjistil, vypadl hned v prvním kole. (Boží mlejny…?)
Ten večer byl těžkou zkouškou mé alergie. Protože jsem si „nešlehl“ Zyrtec, byl ze mě po několika hodinách podivný metamorf se slzejícíma očima, zadýchaný jako astmatik v posledním tažení a moje vůle fotit pejsky se začala vytrácet. Kvůli tomu (ale ne JEN kvůli tomu) jsem využil nabídky PS, který mě i svou manželku pozdě večer odvezl domů, kde jsem si okamžitě naordinoval plnou vanu vody a dávku protialergického léku.
V sobotu v 5.30 ráno jsem byl jako rybička. Kolem šesté mě vyzvedl PS a kolem 6.15 jsme už stavěli u PP v Porubě, kterážto slečna byla tak milá, že mi celý den dělala asistentku. (Možná bych měl pouvažovat o nějaké kompenzaci:-) )
Díky našemu neutuchajícímu nadšení pro věc jsme stihli snídani a po ní už nám nic nebránilo zúčastnit se slavnostního zahájení 1. ročníku Memoriálu Dr. Michálka. Nevěda, co mě čeká a nemine, jsem nejdříve vyfotil každého soutěžícího, jak stojí na místě označeném březovým špalkem s jeho startovním číslem, a protože jsem do toho byl tak zabraný, nevšiml jsem si nástupu tří starších ctihodných pánů s lesními rohy. Takže když se ozvaly první tóny, vylekal jsem se tak, že mi to skoro škublo zápěstím. Také jsem si všiml, že když to myslivecké trio hrálo, stáli všichni kolem mě jako zařezaní, myslivci drželi na prsou své kloboučky a obecenstvo (jak jsem později zjistil — nikoliv obecenstvo, ale „korona“) ani nedutalo. Zastyděl jsem se ve své trapné neznalosti a zůstal jsem rovněž stát, a vzdávat tak úctu myslivecké tradici. Rohy dohrály a já se dal znovu do pohybu, leč to nebyl konec produkce. Tři mužské hlasy začaly zpívat o lovech a lesích a jejich zdaru, a když to opakovaly už asi posedmé, začaly mě brnět nohy, protože jsem se „díky“ nim zarazil v poněkud nepohodlné pozici. Naštěstí se dostavil konec a já společně s PP a PS mohl odjet do Bohumína.

dsc_0781.jpg

Abych to vysvětlil… Celá akce probíhala sice v Šilheřovicích a na okolních polích, ale tzv. vodní práce byly naplánovány v blízkém Bohumíně, v Záblatském rybníce. Takže něco po deváté vyrazila kolona aut přes les do Petřkovic po úzké silnici (je úžasná, asi 5-ti kilometrová, jako stvořená pro rychlostní zkoušky v nějaké rallye), na kterou byl zákaz vjezdu. Ten ovšem díky silné myslivecké lobby pro nás neplatil, takže jsme si ji mohli vychutnat v plné kráse a délce.

V Bohumíně, kam jsme se dostali přes místní „italskou čtvrt“, jsme zamířili na fotbalový stadion nějakého učiliště, kde byl myslivecký klub. V první chvíli jsem měl pocit, že ta nízká kamenná stavba se sedlovou střechou hoří, ale pravda byla mnohém méně prozaická. Kuchaři v ní nad ohněm vařili srnčí guláš a srnčí svíčkovou na smetaně s knedlíkama a ten kouř, to byl jen vedlejší projev. Jelikož byly v plánu již zmíněné vodní práce, odebrala se jedna skupina k břehu rybníka a já zamířil tamtéž. Byl jsem jako v Jiříkově vidění… Myslivci dodržují spoustu tradic, ať už se jedná o vyjadřování, chování a vystupování, až mi to připomnělo trošinku armádu… Ovšem s tím rozdílem, že tady to všechno a všichni dělali dobrovolně, a navíc s pocitem hrdosti. A tak jste mohli vidět sedmnáctiletou slečnu, jak podává hlášení rozhodčím, s úctou a v pozoru. Nebo šedesátiletého chlapa, jak při podávání hlášení drží na prsou svůj klobouk, tituluje svoje staré známé „pane rozhodčí“ a jejich verdikt přijímá s uctivou úklonou hlavy. Popřípadě, když přichází na scénu hlavní rozhodčí (mj. otec PS), tak všichni hned všeho nechávají a dva rozhodčí posuzující tu kterou disciplínu, smekají klobouky na svou hruď a okamžitě podávají hlášení o stavu a probíhané disciplíně.

dsc_1521.jpg

Nebudu zabíhat do podrobností, tohle všechno byste museli zažít. Já se po víkendu dívám na určitou část chovatelů psů s obdivem. Všechno, co museli tihle pejsci umět a ovládat, jak se museli chovat a jak přitom byla vidět jejich láska ke svým pánům, to na mě skutečně udělalo dojem.

Po vodních disciplínách nás čekal oběd. Srnčí guláš s knedlíkem to jistil a krátce na to jsme, příjemně vyuzeni, odjížděli zpět do Šilheřovic, kde nás čekaly ještě polní práce, tedy zkoušky a výcvik činnosti loveckého psa při dohledávání zvěře, stopování a nahánění apod.

PP musela bohužel odjet, PS ji odvezl domů a já po zbytek dne osiřel. Disciplíny pomalu končily, já si dělal pořádek ve fotkách v iBooku a připravoval se pomalu na večerní mysliveckou hostinu a zábavu s projekcí všeho materiálu, který jsem do té doby stihl udělat.

dsc_1683.jpg

Co mohlo víc pohladit mé ego než fakt, že ve velkém sálu, kde byla živá hudba a švédské stoly, bylo úhrnem 8 lidí a v malém sálečku, kde byla projekce fotek, se tísnilo přes 40 lidí? Ty fotky nebyly až tak super, ale bylo na nich spousta pejsků a bylo vidět, že se to těm zúčastněným moc líbilo, což mě potěšilo nejvíc.

Neděle byla víceméně ve stejném duchu, jen se dvěma menšími rozdíly. Jezdila s námi Kostička (Manželka PS) a večer nebyl raut, ale slavnostní ukončení celé akce včetně obligátních lesních rohů, spousty myslivců a tradic. Byl jsem unavený, ale přiznám se, klidně bych do toho šel znovu… A nejen kvůli těm penězům…

dsc_1617.jpg

Další fotografie zde:

Advertisements

4 comments on “Šilheřovický víkend

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s