Gdaňsk 02

čtvrteční noc a páteční ráno
Takže jsme jeli vlakem. Sen se stal skutečností a noc strávená ve vlacích na kolejích v Polsku byla před námi. Na peróně v Ostravě jsme společně s G4 prozradili jedné asijské slečně, že vlak, na který čeká je opravdu vlak, který potřebuje a opravdu jede do Polska. Akorát jsme nedokázali vysvětlit, na kterou kolej vlak přijede, protože jsme si nikdo nevzpoměli jak se “kolej” anglicky řekne. Vyjádřil jsem své přesvědčení, že by bylo moc fajn, kdybychom jeli v jednom kupé s někým koho známe, (jen soukromě, nám dobrodruhům, přirozeně) ale ona asijská kráska zřejmě stejné přesvědčení nesdílela a klidně odkráčela do úplně jiné části vlaku. No… když se náš vlak řítil k nádraží, mohli jsme ji aspoň upřesnit, po které to koleji vlastně přijede.
V kupé seděly další dvě slečny, a protože byly obě vcelku sympatické, odpustili jsme jim, že obsadily naše rezervovaná místa a sami se usadili kolem.
Slečna naproti mě měla v uších sluchátka a poslouchala Rammsteiny. Pak ještě i něco jiného, a to tak, že docela nahlas… jelikož to bylo poměrně rytmické, přistihl jsem se, že odklepávám do rytmu její hudby kolenem.

Druhá slečna četla “Ranhojiče”, a když jsme se s Crusherem a Alasakem dali do hovoru, občas se usmála…. což obdivuji, protože udržet vážnou tvář při poslechu naší konverzace je téměř nemožné, a pak se na mě podívala… téměř zaraženě řekl bych… Zkrátím to… slečna se na mě nejprve zkoumavě dívala, a pak se mě zeptala jestli se náhodou nejmenuji Pavel a řekla dokonce i mé příjmení. Teď byla řada s překvapenou tváří na mě. Nakonec se to rozlousklo… ona slečna před pár lety byla na jednom letním táboře, kde jsem byl přítomen i já…
Shodli jsme se na tom, že svět je malý, a když slečna v Katowicích vystoupila, dali jsme se s Crusherem a Alasakem do hraní kostek, což jak se ukázalo byl zajímavý počin, protože za celou cestu až do Warszawy jsme stihli pouhé dvě hry.

První etapa naší cesty končila na nádraží Warszawa Wschodnia. Nic nám to neříkalo a byl bych dalek tvrzení, že jsem čekal něco grandiózního, ale při průjezdu stanicí Warszawa Centralna, která je celá pod zemí, jsem něco extra čekat chtěl. Ovšem jen do doby, než jsme tam dorazili. To nádraží bylo…. hm… něco jako kříženec mezi starým nádražím Ostrava – Svinov a Prahou – Hlavním nádražím. Smrad, špína, bezďáci a otevřené stánky s pochybným obžerstvením. Jediné věci, které stály za zmínku byly dlouhá řada stánků se zbožím vietnamské provenience a stánkaři, kteří tam stáli a klepajíce kosu poctivě prodávali svůj tovar po celou dobu našeho Warszawského intermezza. Což bylo místo očekávaných dvou hodin zhruba hodiny tři, protože zpoždění našeho druhého vlaku bylo zhruba 70 minut.
Na nástupišti s námi čekala zprvu spousta lidí, ale to jen do té doby než přijel vlak podobný našemu Pendolinu, spolknul většinu čekajících a odfrčel. Chvíli jsme se za ním lítostivě dívali, ale když po dvaceti minutách přijel další, přišlo nám to poněkud podezřelé. A při třetím zastavujícím polským “Pendolinem” nám konečně docvaklo. Není to meziměstský superexpres jako u nás… je to prosím obyčejná příměstská doprava. Stejná jako u nás ty hnusné “panťáky” pendlující mezi Havířovem a Ostravou. S tím rozdílem, že jsou čisťounké, rychloučké a jezdící o půlnoci ve dvacetiminutových intervalech. Předpokládám, že v dopravních špičkách interval zkracují, ale i kdyby ne… stále je to třikrát za hodinu a ne jednou za tři hodiny jako u nás.
Vlak z Krakowa přijel na druhé nástupiště se zpožděním hodným českých drah (v 3.25 místo v 2.18) a z našeho spacího vagónu vystoupil pan průvodčí v hnědé uniformě a válcoidní čepicí (podobnou jakou měl Vlasta Burian v “Přednostovi stanice”, jen hnědou..), zabavil nám jízdenky a rezervaci lehátek a poslal nás na naše místa zhruba do poloviny vozu. V kupé bylo šest lůžek. Volné byly tři. Dvě u stropu, kam jsem se odmítl škrábat a třetí uprostřed vpravo, kam jsem okamžitě naházel svoje věci. Bylo to lehátko nad spinkající slečnou, která se ovšem probudila a nabídla pomocnou ruku Crusherovi a Alasakovi. To když oba dumali, jak se na více než dva metry vysoko položené lehátko dostanou. Přesněji řečeno… ukázala jim žebřík. Crusher odvážně odmítnul a společně s doktorem výpravy Alasakem se obratně vyšvihli na horní bidla. Sobci. Že oba měli svoje pelechy na dosah jim stačilo k tomu, aby se uložili ke spánku…., ale že já měl své prostřední lůžko cca na úrovni nosu, a tudíž bych žebřík ocenil o dost víc než oni dva, je vůbec nenapadlo. Slečna, která spala na lůžku pod mým budoucím útočištěm mi dokonce nabídla, že si nahoru lehne místo mě, ovšem to jsem bohužel neslyšel, abych měl šanci to velkomyslně a s díky odmítnout. Místo toho jsem se s nadlidským úsilím vyškrábal na svou palandu. Na druhý pokus. Když jsem to totiž zkoušel poprvé, docela mi vadily dlouhé černé popruhy, které byly přichycené od stropu do té vrchní postele a pak, další pár, do prostřední postele. Všiml jsem si, že jdou docela snadno odepnout, takže aby mi nebránily při mém traverzu do pelechu, začal jsem zkoumat kudy se to vyvlíká. Vzápětí se ozvalo z prostějšího bidla, že to není nejlepší nápad, protože bych se pak mohl snadno zřítit na slečnu ležící na spodním lůžku. V tu chvíli jsem najednou pochopil jejich účel… 🙂
Apropos… jazyk… Zjistil jsem, že dokážu docela slušně rozumět. Léta sledování polské TV se začalo vyplácet. (Po dvou dnech jsem dokonce zjistil, že mi nečiní žádnou potíž domluvit se s kýmkoli na čemkoli, co jsem měl na srdci. Ano, můžete namítnout, že polština je jazyk velmi příbuzný češtině, a měli byste samozřejmě pravdu, nicméně oba moji companieros s polštinou zápasili o poznání hůř)
Ale vraťme se do kupé plného spících lidí. Poznal jsem, že cílené spaní ve vlaku, přestože ve vagónu pro tento účel určenému, není nic pro mě. Horko, vrzání lehátek a představa dvou chatrných popruhů držících váhu Crusherova bez dvaceti kil metrákového těla mě nenechala spát. Takže jsem střídavě sledoval světýlka ubíhající za oknem vlaku, poslouchal tichý hovor dvou polských slečen (jedna spala na protějším bidle a druhá pode mnou (na spodním lůžku, aby bylo jasno)), četl si “Šóguna” a občas poslouchal Sinatru. Touto činností jsem trávil cca pět hodin jízdy vleže na lehátku, kde sednout si znamenalo odřít si hlavu (to v lepším případě… V horším…, při razantnějším vstávání, si ji můžete zarazit mezi ramena) a otočení se v sedě silně připomínalo pohyby ožralé hadí ženy po osmihodinové šichtě.
V Malborku (místo, které jsme měli v plánu rovněž navštívit, kdyby čtvrtý člen výpravy nezůstal doma nemocný… chudák Schade:-( ) jsem se pomalu vypáčil z pelechu a seskočil na podlahu vagónu. Popadl jsem kartáček na zuby a pastu a odkráčel jsem umýt si zuby a případně vymámit z pana průvodčího informaci kdy dorazíme do Gdaňska. Prý za půl hodinu a hned mi vrazil do ruky naše lístky…
Provedl jsem umytí zubů (zkuste narvat hlavu do prostoru menším než pisoár, natočit ji tak, aby vám sporadický proud vody směřoval do úst, abyste přitom nesejmuli dávkovač mýdla a hlavně si přitom nemuseli v prostoru o málo menším než telefonní budka odírat lokty a kolena o stěny a rvát ramenem papírové ručníky ze zásobníku vedle vás) a vrátil jsem se do kupé, abych vzbudil zbývající členy výpravy. Byl to sice problém, ale jen u Crushera. (omlouvám se, ale pokud to právě čteš… musíš uznat, že mám pravdu 🙂
Venku se pomalu tma poroučela na opačnou stranu zeměkoule a nás za okny vlaku začal vítat Gdaňsk. Projeli jsme jedním vedlejším nádražím a pak, přesně v 06:04 hod ráno jsem otevřel dveře vagónu a moje Garamonty došláply poprvé na půdu mého vysněného města.

Druhá etapa naší cesty byla za námi a příště se dozvíte jak se dostat na poloostrov Hel. Jak sami uvidíte, není to tak jednoduché jak to vypadá na mapě…
…to be continue