Gdaňsk 03

pátek dopoledne

Stál jsem oběma nohama v Gdaňsku. Můj sen se částečně splnil a my se museli rozhodnout co dál. Bylo po šesté ráno. A to bylo asi vše, co jsme věděli přesně. Jak se dostaneme na Hel? Jak do Chalup? Pluje tam trajekt? A co na to všechno Jan Tleskač?
Paradoxně první věcí, které jsem si v Gdaňsku všiml, byla jednak určitá odlišnost tohoto nádraží od ostatních polských nádraží (vypadalo o dost důstojněji a starobyleji než všechna ostatní, kterými jsme projížděli) a obrovských hodin na věži tyčící se nad budovou stanice. Jako druhá věc mi padl do očí poutač na restauraci KFC…
Vnořili jsme se do podchodu a pokusili se nalézt cestu ven. Z mé krátké zkušenosti s podchody na polských nádražích jsem tušil, že nás čeká pár stánků a shon lidí… Skutečnost byla asi dvojnásobná. Nikoli stánky, ale opravdové obchody s novinami, knihami, cukrovinkami, bary a bufety s gyrosem, obloženými houskami, kasy místní hromadné dopravy, informační cedule a labyrint podzemních chodeb, které svým vzezřením připomínaly spíše nákupní pasáže. A davy lidí. Z podchodu jsme nazdařbůh vylezli ven a ocitli jsme se před budovou nádraží. Před námi se otevřelo velké prostranství, na kterém panoval čilý pracovní ruch. Prostor před nádražím (a my se ten den dál v Gdaňsku nedostali) byl oplocený a celý se opravoval. Připomínám, že bylo 6 ráno a jak jsem řekl… na celém prostranství se PRACOVALO!
Pomalu se rozednívalo, já si v dálce všiml obrovských přístavních jeřábů a moje kroky se automaticky obrátily tím směrem. Kluci mě včas zarazili, protože zcela správně namítli, že o Gdaňsku nic nevíme, a tedy bychom asi měli spíš nejdřív najít nějakou mapu a informace jak se k moři na trajekt dostat. Ale zkuste si to, když dvě třetiny expedice neumí polsky ani pípnout a o nic víc ani nerozumí…. Takže jsem je oba posadil do prázdné nepoužívané autobusové čekárny a sám se vydal na průzkum okolí. Jinými slovy… vlezl jsem zpět do podchodu v domnění, že se jedná o tentýž jako ten, ze kterého jsme před chvílí vylezli a začal jsem hledat něco jako informace o místní dopravě… nenašel jsem nic. Takže jsem přistoupil k plánu B. Oslovil jsem staršího sympatického vousáče, který obsluhoval u stánku s novinami. K mému překvapení se se mnou dal hned do hovoru, a když zjistil, že jsem čech, tak byl ještě o dost přátelštější. Řekl mi, že o trajektech na Hel nic neví, ale že když použiju vlak, a pak jiný vlak nebo autobus, dostanu se tam mnohem rychleji. Popřál mi příjemný pobyt a poslal mě naproti do právě otevírajícího obchůdku s knihamu, abych si tam koupil mapu. Všiml jsem si, že má taky mapy, a tak jsem si ji chtěl koupit u něj, takže se jen zasmál, podal mi ji, já poděkoval a odešel zpět za svými spolucestovateli. Když jsem pak procházel, všiml jsem si, že tam ty mapy měli o dva zloté levnější, ale mávl jsem nad tím rukou, protože jsem se nákupem mapy mohl revanšovat za obšírný výklad o dopravní situaci v místní hromadné dopravě.

Pro ty z vás, kteří se někdy do Gdaňska vydají, mám nyní připravené praktické informace o tamějším cestování a podám vám je ucelené tak, jak jsme se s nimi po celou dobu našeho pobytu v Polsku seznamovali. Doufám, že vám to pomůže, protože naše neznalost této problematiky způsobila několik kuriózních situací, ke kterým se ještě později vrátím.
V Polsku existují dvě velké společnosti pro dopravu osob… a to PKP (vlaky) a PKS (autobusy), poté, ve větších městech, slouží společnost SKM, která zajišťuje rychlou příměstskou dopravu po tratích PKP a nakonec spousta soukromých malých lokálních přepravců, kteří zajišťují autobusovy. Třeba v oblasti poloostrova Hel.
V našem konkrétním případě, kdy byla cílem naší cesty vesnice Chalupy na poloostrově Hel, jsme museli použít k dopravě z Gdaňska do Gdynie vlaky SKM, které jezdí cca co 15-20 minut (a to i v neděli ráno…) a tam přestoupit buď na osobáček PKP, který jezdí cca co hodinu a půl, popř. na autobus PKS, který jezdí ještě míň. Pak vám zbývají ještě soukromí autobusáci, ale jejich jízdní řády znají asi jen oni sami.
Z tohoto jasně vyplývá, že kdybychom jeli přímo do Gdynie, která je součástí trojměstí Gdaňsk-Sopot-Gdynia, byla by naše situace podstatně jednodušší.

A co my? Zjistili jsme si, kdy jede nejbližší vláček SKM. A když jsme zvěděli, že jezdí co 15 minut, zapadli jsme na snídani do McDonalda. Následně jsme se vyškrábali zpět na nástupiště, vlezli do vláčku a vyrazili do Gdynie. Tam se naše situace trochu zkomplikovala… Únava, stres a naše neznalost místních poměrů způsobily první roztržky v našem týmu. Museli jsme naši situaci trochu konsolidovat. Zjistili jsme, že vláček do Chalup jede až za hodinu a půl, což pro nás, mající zážitek z tříhodinového čekání ve Varšavě stále živý, bylo nepřijatelné. Na informačním centru nám řekli, že na Hel jezdí ještě autobus a milá slečna nám ukázala, kde se můžeme informovat na spoje. Zašel jsem tam a autobus jel za příjemnou půlhodinu. Koupili jsme tudíž lístky (ks á 8 zl) a vydali se na zastávku hned u nádraží. Po chvíli přijela dodávka Mercedes upravená pro osobní dopravu, ale nezastavila u naší zastávky nýbrž kousek od ní, na parkovišti vedle míst pro postižené, na kterém stály dvě luxusní auta bez označení vozíčkáře (jak vidno zazobaní poláci mají zmrdské sklony, stejně jako naši snobi, a nelámou si hlavu s předpisy…). Zašel jsem za jeho řidičem a dozvěděl jsem se pravdu o soukromých dopravcích, kteří jezdí v době, kdy nejezdí PKS a do Chalup by nás odvezl za 7 zlotych. Co se dalo dělat… nechtělo se mi vracet jízdné, protože jsem si s polštinou zase tak nevěřil a kromě toho byl aspoň čas na malé občerstvení, protože Crusher i Alasak chtěli vyzkoušet jednu z místních specialit (zapiekanek), zapečenou bagetu s masem a sýrem, politou kečupem. (Crusher to potřeboval, byl čím dál nasranější… a zapiekanek mu očividně zlepšil náladu… 🙂
Sotva odešli, přijel autobus. Zánovní mercedes s obrovskou cedulí HEL za sklem. Vepředu se otevřely dveře a já nakouknul dovnitř. Na místě pro řidiče seděl Sandokan v důchodu (pro neznalé: Dlouhovlasý, vousatý a s dobráckým ksichtem), který, když viděl naše batohy nelenil, vyskočil a otevřel nám zavazadlový prostor (což mě překvapilo, protože jsem od nás zvyklý řidiče o toto prosit a často se setkávat s neochotou). Poděkoval jsem mu, naskládal batohy dolů a vysvětlil, že ještě čekám na kamarády. Doba odjezdu se blížila a Crusher s Alasakem se zapiekankami rovněž. Řidič je však s touto roztékající se poživatinou nechtěl pustit dovnitř… takže museli dojídat venku.

Konečně jsme vyrazili k Helu. Podjeli jsme koleje a dali se po hlavní cestě na Štětín. Viděl jsem do té chvíle jen kousek Gdaňska, takže jsem zatím nemohl moc srovnávat, ale musím říct, že Gdynia se mi vůbec nelíbila. Kromě jednoho Sushi-Baru a mnoha škodovek tam (alespoň pro mě) nestálo nic za zmínku. Což ovšem neplatí o dalších místech, kterými jsme projížděli. Ať už to byl úpravný Puck nebo třeba Wladyslawowo (poláci to městečko nazývají důvěrně „Wladek“).
Projelo se kolem několika větrných elektráren (Což je pochopitelné… v oblasti, kde se pohybuje mnoho vyznavačů windsurfingu asi dost fouká, že…) a po chvíli už jsem pozoroval, že jsme na úzkém pruhu země a to na poloostrově Hel. Alasak mi začal ukazovat, kde všud byl a já jen koukal ven, nos přilepený na skle autobusu a hltal plnými doušky ty pohledy. Jižní pobřeží Helského poloostrova je poseto kempy a plážemi (nyní liduprázdnými) a odevšad je cítit moře. Po chvíli mě Alasak upozornil, že vjíždíme do osady Chalupy… v dalším okamžiku na autobusovou zastávku, mihnuvší se rozmazaně za oknem a po další chvíli na ceduli oznamující výjezd z osady. Autobus nezastavil. Zaklepali jsme tedy Sandokanovi na rameno, ten dupl na brzdu a než nás vypustil zpět do oběhu tak nás seřval, že když se neštosujeme ke dveřím, nemůže tušit, že chceme vystupovat. Inu… jiný kraj jiný mrav. 🙂
Stáli jsme tedy oběma nohama na poloostrově a vraceli se pěšky cca 500 metrů do Chalup. Z Internetu jsem měl nalezené ubytování na ulici, jejíž název se mi vykouřil z hlavy, ale pamatoval jsem si, že je to na „B“. Takže jsem šel po paměti a zatočil doprava na ulici, která byla skutečně na B. Podle paměti jsem rovněž našel vilu, jejíž název mi byl povědomý a po chvíli váhání jsem se osmělil a vešel na pozemek. Kluci šli opatrně za mnou a kryli mi záda. Obešli jsme vilu, ozval se štěkot vzápětí následovaný malým podvraťákem a neuvěřitelně vitální starou dámou s plácačkou na mouchy, s níž odehnala toho pséka zpět do kuchyně a na mě se zatvářila poměrně přísně. Aby mě rovněž nezahnala svou plácačkou, slušně jsem pozdravil a omluvil se, že vyrušuji, protože poláci si potrpí na zdvořilost, a protože je to pěkné. Paní se usmála a přívětivě mi na mou otázku, zda má volné pokoje odpověděla, že má a to dokonce všechny. Zeptal jsem se, zda platí cena, kterou jsem zjistil na Internetu (80 zl. za 3os. pokoj). Řekla, že je to 90 zl., ale že klidně můžeme bydlet všichni tři na pokojích zvlášť a dáme jí 30 babek za noc. Neřešil jsem rozdíl 10-ti zlotych, tím spíš, že mi za chvíli přišla SMSka, v níž mi kolegyně KH z práce poslala adresu mnou nalezeného ubytování, které ovšem bylo v osadě Chlopy, což je asi 30 km od poloostrova Hel. Prostý omyl ve jménech a fakt, že Chalupy je velmi podobné názvu Chlopy způsobil, že jsme našli ubytování přímo na polostrově cca 150 metrů od obou břehů… Chyba na správném místě! Ubytovali jsme se tedy ve vile Antares a Crusher zalehl, neboť ho přemohla únava. Ovšem já s Alasakem jsme se hned vypravili na obhlídku Chalup. A kam asi směřovaly naše první kroky? Sotva jsme vylezli na ulici, nabrali jsme směr ke kolejím, po prašné cestě na dlážděný chodník, skrz labyrint zábradlí přes trať do mírného stoupání středně hustým smíšeným lesíkem, kde se pomalu ale jistě otevíralo panorama, kvůli kterému se mi rozbouchalo srdce. Seskočili jmse z vysoko položeného chodníku do měkkého písku, ještě pár kroků a před námi se otevřela téměř 50 kilometrů dlouhá pláž, která tvoří prakticky celé severní pobřeží Helského poloostrova.

Alasak určitě tvrdí, že se mnou v tu chvíli vůbec nebyla řeč. Ale to kecá… náhodou si matně vybavuji, že jsem něco říkal, jen si nepamatuji co… Šel jsem přímo k jednomu z vlnolamů. shodil boty i s ponožkama a vrhnul se do vody. Jen tak po kotníky… maximálně. Voda byla studená jako prase, ale čistá a průzračná a hlavně… všude kam se člověk podíval (pokud se díval na sever). Na pláži bylo včetně nás pouze asi 5 lidí (v dohledu) a byl tam úžasný klid a pohoda. Hejna mořských ptáků (poznal jsem racky, ale ty hnědé bohužel ne) prováděla nálety na mořsku hladinu, po řadách obsazovaly jednotlivé kůly vlnolamů a jednotliví opeřenci mi ochotně pózovali před objektivem mého Nikonku. Ten byl čerstvě nabitý, karta byla poloprázdná a tak jsem fotil jako urvaný z řetězu. Mezitím jsem se zkusmo propadal do písku (Alasak hlouběji), brouzdal po kotníky ve vodě (Alasak hlouběji), dělal v písku díry patama (Alasak chodidly), prohrabával prsty u nohou prohřátý písek (Alasak ne) a všemi póry nasával okolní atmosféru (Alasak neperlivou vodu z PET lahve).
Crusher stále spinkal a tak jsme s Alasakem prošli dlouhou štreku (cca 250 metrů) napříč poloostrovem na jeho jižní pobřeží, kde to ovšem trochu smrdělo a na hladině plavala pěna. Nicméně i tady to mělo své kouzlo a zejména opuštěné molo s prázdnými lavičkami mě zlákalo natolik, že jsem neodolal, sedl si a chvíli se věnoval činnosti, kterou jindy nijak nevyhledávám. Zavřel jsem oči, zaklonil hlavu a jen chytal sluneční paprsky opírající se do lavičky tak mocně, že jsem měl skoro pocit, že ji zlomí.
To mi vydrželo cca 10 minut, než se projevil hlad a Alasak okamžitě nabídnul řešení.

Rybí restauraci…
Pro ty, kdo mě neznají: ryby fakt nemusím. Kapra o vánocích nejím snad od narození… Nějak nedokážu pochopit jak může někomu chutnat něco, co se vás při jídle snaží zapíchnout do krku. A navíc, i když mě neustále někdo přesvědčuje, že existují spolehlivě vykostěné filé, jsem smolař, který najde kosti i ve FishMacu u McDonalds´s…
Nicméně byl jsem v oblasti kde rybářství tvoří 50% místního hospodářství a cítil jsem, že mám povinnost zdejší rybáře podpořit. Takže jsem si dal smaženého lososa a hranolky… takové polské fish and chips… a musím smutně konstatovat, že nejlepší na tom obědě byla neperlivá beskydská voda, kterou mi na pláži pomáhal nasávat Alasak. A taky ty dvě housky se sýrem, které jsem si koupil později v blízkých potravinách.
Ale to už jsme si pomáhali zpět do vily Antares, abychom vykopali z pelechu Crushera a dohodli se co podnikneme odpoledne.

…to be continue

Advertisements

One comment on “Gdaňsk 03

  1. Pingback: Gdaňsk 02 « Abych nezapomněl…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s