Gdaňsk 04

pátek odpoledne a sobota dopoledne
Crusher byl vzhůru, takže jsme ho zasypali houskami a sýrem a seznámili ho s plánem na odpoledne. A to: Jastarnia.
Podívat se na městečko. Podívat se na přístav a pokusit se „očíhnout“ situaci kolem trajektů, protože má utkvělá fixace byla příliš silná, než abych to jen tak vzdal. Přece je to moře, ne? A když je tam moře, tak tam snad musí být trajekty, ksakru, ne? A kde by jinde měly parkovat než v přístavech, dořiti, ne?
Cesta vlakem byla příjemná… dokonce velmi příjemná. Proč byla příjemná si nechám pro sebe, ale snad bude stačit, když jen řeknu, že jezdit vlakem v dalekých zemích se rozhodně vyplatí. Člověk má možnost poznat na vlastní kůži tu danou zemi. Může sledovat život normálních lidí a poznávat jemné nuance míst, která jsou mimo sezónu prázdná a turistůprostá. Ve sterilním prostředí auta, kde se z místa na místo přejíždí, nic z toho nechytnete. Když se pohybujete v autě, jste stále ve svém malém, pohodlném ostrůvku české reality na čtyřech kolech a to podstatné, kvůli čemu cestujete, vám uniká.
No, ale vraťme se do vlaku, který mezitím dojel na nádraží v Jastarnii, což je první „větší“ město na Helském poloostrově. Vylezli jsme do sluncem zalitého nástupiště a naše první kroky vedly k prodejně pohlednic, kde jsme koupili pár fotek od profíků.
Podle předběžného studia mapy jsem tušil kudy se jde do místního přístavu a jak to vypadalo, vyšlo to. Přístav byl prázdný. Kromě tří rybářských kutrů, a na protějším molu několika plachetnic, tam nebylo ani o lodní šroubeček víc. Našli jsme kasu, kde se platil trajekt, ale podle všeho byla zavřená. Rovněž přístaviště trajektu vypadalo opuštěně. Nicméně já se nevzdával a zatímco C + A sedli na lavičku (Alasak dokonce vleže a usnul!), šel jsem za správcem přístavu, abych se na trajekty optal.

Pan správce byl na jídle, jak mi sdělili dva postarší mořští vlci na balkónu. Takže se čekalo a fotilo a pozorovalo a znovu čekalo asi deset minut, než jsem si všiml, že do kanclíku ke správci někdo leze. Vystříhaný holohlavec v zamaštěné teplákovce a kanystrem v ruce se sunul dovnitř a já tak nějak nechápal, jak TOHLE může být správce přístavu. Nebyl. Když jsem vlezl dovnitř, ujal se mě bodrý vousatý stařec s námořnickou čapkou v ruce a dýmkou drtící v zubech, a protože mě otipoval na turistu, začal na mě mluvit německy. Zadržel jsem ho slovy, že nejsem žádnej malej němec, ale čech a jeho tvář se náhle rozjasnila, potřásl mi rukou, a co prý pro pána může udělat.
Zeptal jsem se ho na trajekty, to dá rozum. Ale očima jsem těkal po místnosti, protože jsem si připadal spíše jako v nějakém muzeu než v suché kanceláři.
Bohužel, co jsem zjistil mě moc nepotěšilo. Przepraszam, no trajekty do Gdaňska juž nejezdi. Jezdí jenom v sezóně. Ale na Hel snad něco jednou denně zajíždí na okružní plavbě po Gdaňském zálivu, takže to máme zkusit tam.
Vyšel jsem do odpoledního slunce se smíšenými pocity, protože jsem si nebyl jistý, jak těm dvěma říct, že jsme sem jezdili zbytečně. Strach však nebyl na místě. Byli oba tak unavení, že jim nepřišlo ani na mysl, že by mohli něco namítat. Prošli jsme se po poloprázdné promenádě, která za našimi zády přecházela pozvolna v dlouhé molo, Crusher zalezl na chvíli do budovy pošty, aby z ní vzápětí vyběhl a své pohlednice hodil do schránky a já a Alasak jsme usedli k jednomu ze dvou otevřených bister na klobásu a ledový čaj. Crusher objevil obchod s potravinami a tak ukojil své choutky po banánech a salámu s houskami (následně jsme si s Alasakem vzali jeho příklad k srdci a nakoupili si rovněž nějaké zásoby… ceny mě překvapily velice příjemně. Musím přiznat, že jsme dlouho hledali něco – cokoli, co by bylo dražší než u nás…) a já mezitím napsal jednu/dvě pohlednice a hodil je do téže schránky jako Crusher. Vlak nám vesele ujel, což znamenalo, že budeme muset čekat na autobus. Takže jsme zašli k blízké zastávce a z jízdního řádu vyčetli, že autobus jede nejdřív za hodinu. Oba mí companieros vyčerpaně sedli na lavičku se slovy, že asi brzy usnou. Nicméně jsme si všimli dvou chlápků, kteří tiše seděli pod stříškou a přišlo nám to podezřelé. Na co asi čekají? Odpověď přišla ve chvíli, kdy si Crusher oloupal banán…
K zastávce přiletěl (doslova) otřískaný, malý… dodávka Mercedes v busové úpravě… Nastoupili jsme dovnitř (Crusher ze zbytkem banánu v puse a já a Alasák s nedůvěrou v žaludku), zaplatili malý obnos za imaginární jízdenku a rychle usedli do otrhaných sedaček, protože jak rychle pan řidič k zastávce přijel, tak rychle odrazil. Svět za okny toho malého… dodávky… se změnil na rozmazanou barevnou čmouhu pomalu se měnících tvarů a já konečně pochopil, proč jsou v závodních autech vícebodové pásy. Nemaje podobného zařízení v tomto… dodávce… připadali jsme si částečně jako v drtiči na odpadky v kombinaci s mixerem. Pan řidič malého… dodávky… jel způsobem, za který by se nemusel stydět ani Colin McRae. V obydlených místech zpomaloval na 100 km/h a než jsme stihli zaregistrovat, že jsme v Chalupach, byl ten malý, otřískaný… dodávka… v půlce vesnice. Po vystoupení jsme se ještě chvíli třásli jako splašení křečci v mlýnku na maso, ale ten stav naštěstí brzy odezněl a my začali připravovat program na večer, noc a zítřek.
Noc byla jednoduchá – spánek. Večer jsme chtěli Crushera dostat na pláž, což se nám nakonec podařilo. Vypadalo, že to byl dobrý nápad, protože Crusherovi se tam očividně líbilo. Dokonce tam s Alasakem parafrázovali jeden starší film. schválně, jestli uhodnete jaký?
Poté jsme si dali několik zápasů v pétanque, ve kterých nás Crusher spolehlivě roznesl na kopytech, takže jsme mu nevěřili, že to hrál poprvé v životě. Nicméně blížila se noc (drž…) a my se museli poradit co ze zítřkem.
Situace byla následující: Měli jsme lupeny na vlak v 6.51 z Gdaňska. My byli od Gdaňska 120 kilometrů po souši a 38,8 mil po moři (to zní krásně, že?). První vlak z Chalup odjíždí v 5.07 a v Gdynii, ze které je to do Gdaňska ještě 40 minut eskáemkem, je v 6.22. I velmi špatnému matematikovi je tedy jasné, že vlak v 6.51 byl vlakem nedosažitelný. U autobusů byla situace ještě horší. Z Chalup jel první devět minut po odjezdu našeho vlaku z Gdaňska, a protože Albert Einstein není dobrý známý ani jednoho z náš tří, byla možnost stihnout ho spíše jen v teoretické rovině. Taxíkem z Gdynie se nám nechtělo, protože nikdo netušil, kolik by mohl stát a mimochodem udělat vzdálenost 30 km v městském provozu za půl hodiny je rovněž velmi hypotetické, pokud bychom nejeli tím malým, otlučeným… dodávkou… (a o tuhle „čest“ nestál ani jeden z nás)(možná až na Crushera, ale jistý si tím nejsem)(Crushere, můžeš se vyjádřit dole pod článkem… 🙂 )
Takže jsme druhý den dospěli k rozhodnutí, že nejlepší bude sbalit se a odjet na Hel obhlédnout trajekty. Pokud žádné nepoplují, sednout na vláček, zajet ještě odpoledne do Gdaňska, tam pochodit, pofotit a užívat si a následně sednout na nějaký půlnoční expres do Varšavy, kde počkáme na spoj do Ostravy. Čas od příjezdu gdaňského vlaku do odjezdu toho varšavského zabijeme bloumáním po centru Varšavy a speleologickým průzkumem podzemních prostor na nádraží Varšava – Centralna.
Právě popsaný plán ovšem dospěl ke své realizaci až poté, co jsem (celý nadšený) vyběhl ještě na pár chvil na pláž, kde jsem měl v plánu ulovit pár obligátních východů slunce (nevyšly… sluníčko se drápalo z oparu a kouklo na mě, až když bylo pár centimetrů nad horizontem). Alasak mi při tom asistoval a Crusherovi bylo řečeno, že nás najde na pláži – tam kde včera.

Crusher si to však vyložil po svém a čekal nás na místě, kde jsme předešlý večer hráli pétanque. Což bylo cca 150 metrů od sebe, navíc odděleno smíšeným lesem, který tvoří přirozenou hranici mezi pláží a zbytkem světa. Výsledkem tohoto „fópá“ bylo moja a Alasakovo zmatené běhání po Chalupách, hledání Crushera (což bez Googlu nebyla zrovna hračka) a proklínání jeho jména až do desátého kolena včetně jeho domácího zvířectva a jeho počítačů. Nakonec byl nalezen… v místním obchodě, kterak nakupuje poživatiny na dlouhé dopoledne, neboť nabyl dojmu, že jsme mu ujeli do Helu.
Vše se vyjasnilo, my si šli zabalit své batohy a vyrazili jsme na autobusovou zastávku, protože jsme věděli, že za půl hodiny přijede PKS. Autobus skutečně přijel, dokonce o asi deset minut dřív, my dali své sbohem Chalupám a vydali se vstříc městečku Hel, které leží na samotném konci stejnojmenného poloostrova. A sbalení, protože spánek jsme ten den měli naplánovaný do vlaku.
Hel nás přivítal jak se sluší a patří. Se stánkem s ovocem a zeleninou, kde si Crusher mohl opět zchladit žáhu dvěma banány. Vyšli jsme pár metrů na hlavní cestu a ta mě docela oslovila… no posuďte sami:

A to byla jen část Helu, která na mě udělala dojem… potom to byly také báječné gofry, ale hlavě ten nádherný přístav s futuristickou správní budovou, umístěnou na molu pro osobní přepravu (nikoli v tomto pořadí… První byla ulice Wiejska, druhá přístav a třetí gofry, aby bylo jasno!). Helský přístav byl (do té doby) největší přístav, jaký jsem kdy viděl (to jsem zatím netušil, co mě čeká v Gdaňsku…). Dvě přístavní mola zabíhaly daleko do moře a jejich konce tvořily jakousi jeho vstupní bránu, lákající mořeplavce zavítat do klidných vod, které nabízel. Stačilo přimhouřit oči a viděl jsem, jak se tou branou blíží fregata se spuštěnými plachtami. Jak k nám vítr donáší povely kapitána a na molu zevluje dav lidí, čekající na její zakotvení. Vlny fantazie jsou nekonečné a oko suchozemce vidí i v té nejšpinavější rybářské bárce hrdý trojstěžník…. K tomu není co dodat. Snad jen tolik, že lituji toho, že praotec Čech byl lenivá lemra a místo na Říp nevylezl raději na tu vyvýšeninu, na níž je momentálně klášter Mont St. Michell v Bretagni…
Jedna strana přístavu byla zřejmě nákladní, protože u ní kotvilo několik různě velkých lodí. Šli jsme nejdřív tím směrem… částečně omylem, ale částečně díky mému zaujetí, protože nic takového jsem v životě neviděl. Až po chvíli (a prvním Crusherově banánu) jsme se otočili o 180 stupňů a zamířili tím „správným“ směrem. Samozřejmě až po několika nezbytných snímcích. Jeden z nich vám zde předkládám:

Ta kopulovitá stavba je ona správní budova a má evokovat představu napnutých plachet… Podařilo se to, že?

Jak jsem již napsal…. přístav mě opravdu dostal. Dokonce i přes to, že nám recepční ve správní budově prozradila (vsadil bych se, že to bylo s mírným „pochopením“), že trajekty na pevninu (to zní taky super pro suchozemce, že??) plují pouze od června do září. Co se dalo dělat? Pokrčil jsem rameny a hodil to za hlavu. Stejně si myslím, že kluky bych do lodě nedostal ani párem naolejovaných kulturistek.

Tohle je rybářské muzeum

Na ulici Wiejska jsme našli malou prodejnu občerstveníčka s goframi. Gofry jste si tam mohli dát s čím hrdlo ráčilo. Šlehačka, borůvky, čerstvé jahody, nugát, ovocné polevy a vůbec všechno, co si na gofrách můžete představit. Tomu jsme prostě nemohli odolat. Při ceně 4 – 6 zl za kus (ale obrovský, křupající a čerstvý!!!) jsme s Crusherem dali hned dva, a měli jsme po obědě. Alasak se na dva necítil, ale fakt je, že to pak později dohnal v Gdaňsku zapiekankami (a já obloženou houskou za 2,5 zl. Houska s máslem, hlávkovým salátem a šunkou… zajímavé je, že to nebylo nějaké milimetrové kolečko pizza-šunky s 15 % masa, ale poctivý, skoro centimetrový kolco čistý vepřový šunky!).
Po cestě na nádraží jsem opět nedokázal odolat pokušení a musel jsem vyzkoušet, jak obstojí moje znalost polštiny v poptání se po správném směru. Přešel jsem cestu ke dvěma místním drbnám neurčitého věku, mile se usmál a s omluvou, že vyrušuji, přeptal jsem se na cestu k nádraží. Obě se mě velmi ochotně ujaly a převelice obšírně mi vysvětlily, že musím jít až k přejezdu, před ním se dát doprava krátkým parkem a tím dojdu přímo k budově stanice. Vyposlechl jsem je, zdvořile poděkoval a rozloučil se. Potom jsem suverénně ten přejezd přešel a v té samé chvíli jsem slyšel, jak na mě obě dobré ženy volají, že jdu špatně, že musím zatočit PŘED přejezdem! Mí dva věrní druzi v tu chvíli zřejmě vůbec nic nechápali…
Dál to bylo jako z nějakého bedekru. Cesta vlakem utěšeně utíkala. Poloostrov Hel se pod koly našeho vlaku pomalu šinul na východ a pevnina se blížila každým přejetým pražcem víc a víc. Z úzkého pruhu země se stával stále širší pruh, před „Wladkem“ jsme nabrali prudkou změnu kurzu směrem k jihovýchodu a kopírujíce vzdálené pobřeží Gdaňské zátoky jsme se blížili ke Gdynii, kam jsme dorazili krátce před třináctou hodinou. 77 kilometrů jsme ujeli za necelou hodinu a půl.
Na nástupišti v Gdynii jsme vytáhli mapu trojměstí a Crusher se do ní zahloubal, aby zjistil, kam chce jít a co chce vidět. V mém případě to bylo jasné… Westerplatte a mohylu jeho obránců… A Gdaňsk… přirozeně. Ve 13.15 přijel žluťásek od SKM, my do něj skočili a za 40 minut jsem podruhé v životě stál opět na půdě Gdaňska.

… to be continue

Reklamy

6 comments on “Gdaňsk 04

  1. Pingback: Gdaňsk 03 « Abych nezapomněl…

  2. Co to mohlo být asi za film….

    Evidentně napodobuje nějakého ptáka…

    Na dalším snímcích podivná idividua…

    Aha, už vím. Přelet nad kukaččím hnízdem !

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s