Gdaňsk 05

Sobota odpoledne a neděle
Gdaňsk byl označován jako „Gdaňská zátoka“ již kmenem Gótů, kteří zde na pobřeží Baltského moře a v povodí Visly dlouhá staletí sídlili. Později se nedaleko místa, kde se řeka Motlava odděluje od Visly, nacházel hrad pomořanského knížete Gdaňské země. O několik staletí později se přistěhovali Němci a stali se prvními obchodníky se vzdálenými zeměmi. První německé tržní osídlování je prokazatelné poprvé v roce 1224. Gdaňsk se stal váženým hanzovním městem a vzkvétal. Převzal jej německý rytířský řád, následovaly dlouhé roky v míru a pak i neklidné doby. Gdaňsk se stal autonomním, později hlavním městem východního Pruska. Po první světové válce byl na základě Versailleské mírové smlouvy vytvořen územní útvar, nazývaný Svobodné město Gdaňsk (Danzig). Město s velkým přístavem hraničilo s Východním Pruskem na západě, a na jihu s Polskem. Tím pádem se Gdaňsk nestal součástí obnoveného polského státu. Polsko však mělo na území tohoto „svobodného města“ určitá práva a reprezentovalo jeho zájmy i v zahraničí. V Gdaňsku mohly kotvit polské válečné lodě, Polsko zde mělo vlastní telekomunikační službu, používalo železniční síť přístavu, ale současně zodpovídalo za vojenskou ochranu města. Z tohoto důvodu měla polská armáda právo udržovat na poloostrově Westerplatte tzv. Vojenský tranzitní sklad. K Westerplatte se ale ještě dostaneme, takže nyní…

Moje chvíle se blížila… po více než 20-ti letém čekání se konečně měl splnit jeden sen. Gdaňsk stál za mohutnou budovou nádraží a já měl pocit, že stačí jen natáhnout ruku… Stáli jsme na nádraží. Naše první cesta vedla k pokladnám, kde jsme měli v úmyslu najít vhodný vlak (a zajistit si vhodnou rezervaci) do Varšavy. Ze čtyř nočních vlaků, které nám padli do oka však dva jezdí pouze v sezóně, takže nám zůstával vlak v 0.04 a náš původní v 6.52. Nevím jak vy, ale představa několika hodin v čekárně nádraží, byť by tím nádražím byla Gdaňsk – Glowna,

nám nepřišla nijak kouzelná. Takže jsme zkusili rezervaci na „půlnoční expres“ a bylo nám paní za dírou v přepážkovém okýnku sděleno, že ji nepotřebujeme… (řekla konkrétně „tyn počong….nou rezervejšn…“, s nádherným polským přízvukem). A dokonce nám vrátila část peněz za ty místenky, které jsme tím pádem nepotřebovali. Což nás velmi potěšilo (hlavně Alasaka). Našim plánem bylo projít bokem Starého města na Hlavní město, podrobit to tam zevrubné rekognoskaci a přitom najít nějakou velkou autobusovou zastávku, z níž měl odjíždět bus č. 106 k Westerplatte. Za tímto účelem jsme si všichni pořídili za 9 zlatých celodenní síťovou jízdenku, která nás opravňovala použít jakýkoli dopravní prostředek na území velkého Gdaňska po neuvěřitelnou dobu 24 hodin.
Cestovní obstrukce jsme vyřešili, lístky si prohlédli, batohy uložili do skříňky, jejíž klíč jsem si dost nedůvěřivě prohlížel a už nám nic nebránilo vrhnout se do podchodu, abychom vyplavali na druhé straně,
v ruchu ulic starobylého Gdaňska. Kolem ultramoderní nákupní pasáže jsme přešli jednu ulici, druhou jsme prošli přímo a ocitli se v nádherném parku, kde měl začít náš „rétour“ mým vysněným městem.
Prošli jsme parkem a zamířili k mostu přes mlýnský náhon, kolem Velkého mlýna. Na náměstí se sochou Jana III Sobieského jsem se sice nepodíval, ale zato cestou kolem kostela sv. Mikuláše ke Zlaté bráně už jsem pomalu začínal tušit, co nás čeká. Po středně dlouhodobé přestávce na oběd (masové pirohy, které byly sice strašně dobré, ale protože doslova „plavaly“ ve smažené slanině, musel jsem vzít Crusherovi kousek jeho pizzi, abych tu mastnotu něčím „neutralizoval“) nás Alasak neomylně zavedl na roh ulice Tkaske a Dluge a mě bylo v tu ránu jasné, proč jsem chtěl jet do Gdaňska. Doslova z každého koutu na vás sálala moc, bohatství a síla dlouholeté nezávislosti tohoto města. Všude je přímo cítit ten „genius loci“. A až na ty davy turistů, to tady dýchalo atmosférou podobnou takovým místům jako Krakowský Wawel, Malbork nebo Pražský hrad (bez pražáků, ovšemže…)(někdy v těch chvílích jsem se rozhodl, že se do Gdaňska ještě podívám… někdy mimo sezónu, abych měl možnost tohle místo vidět liduprosté. A třeba i zasněžené). Majestátní domy, fasády dýchající prosperitou a všudypřítomná historie. Ulice Dluga přechází u Gdaňské radnice v tzv. Dlugi Targ, který je ukončen Zelenou branou vedoucí na most přes řeku Moltavu, kde se doleva, podél jejího toku, rozkládá starý přístav, jehož dominantou je dřevěný jeřáb ze 16. století.


Prošli jsme společně ulicí Dlugou, u radnice jsem si vyfotil „život“ a pokračovali jsme kolem Neptunovy fontány k Zelené bráně. No jistě, kam jinam by mě vedly kroky než do přístavu, že.

Sotva jsme podlezli Zelenou bránu a podívali se vlevo, hned jsme pochopili situaci kolem trajektů na Helský poloostrov. Stáli si tady klidně zakotvené a prázdně čekající na příští sezónu. A že jsme kvůli nim projeli celý Hel (což nám ovšem nakonec přišlo vcelku půvabné) jim, jak-se-zdálo bylo naprosto bagr. Nicméně na schůdcích k přístavišti, protože jinudy bych ani nešel… (nechtějte po mě, abych chodil na ulici podél nádherných domů, když můžu jít po špinavé hrázi podél velkých lodí!)(tím spíš, že byla cca 3 metry pod úrovní té ulice) jsme narazili na bodrého jinocha, kterak nabízel kolemjdoucím turistům vyhlídkovou plavbu celým gdaňským přístavem až k mohyle na Westerplatte. Za 30 zlatých odsud až tam a zpět. Není to málo, ale moje touha vidět Westerplatte stejně jako ji před více než 60-ti lety mohla vidět posádka německého křižníku Schleswig-Holstein byla daleko větší. A protože jsem chtěl vidět stejně tak i vstup do gdaňského přístavu ve stejném úhlu jako její obránci v roce 1939, v čele s velitelem pevnosti majorem Henrykem Sucharskim, pojal jsem nápad, že si koupím pouze jednosměrnou jízdenku (nebo plavenku, chcete-li). Moji companieros však mé nadšení nesdíleli, což se dá pochopit (v každé skupině musí být aspoň jeden blázen, ne? No, a v té naší jsem to byl já…), a poněvadž jim bylo líto dát 20 zlatých za lodní lístek (stejně si myslím, že měli hlavně bobky z mořské nemoci, béčka…) dohodli jsme se, že na Westerplatte dojedou stošestkou a já tam na ně počkám. Nebo naopak. Zpět se pak všichni vrátíme, spokojení, šťastní a unavení, rovněž autobusem. Slovo dalo slovo, já ještě vyfotil přístav z rybího pohledu (nikoli objektivem typu „rybí oko“, nýbrž pouze „zdola“) a už jsme si to mířili kolem Žurawu (onoho přístavního jeřábu) k Rybímu trhu, kde měla kotvit galeona „Lion“.
Sice tam ještě nekotvila, ovšem odrazit k plavbě měla až v 17.00, takže jsem si z toho nic nedělal. Zakoupil jsem sobě jednosměrnný lodní lístek (prodavač se na mě koukal, jako bych chtěl u Westerplatte požádat o azyl nebo tam nelegálně pracovat) a svorně jsme čekali na loď.
Ta připlula kolem 16.45 a těsně před pátou přirazila ke břehu. Posádka vyhodila lana k úvazům v přístavišti, vysunul se lodní můstek a z lodi se vyhrnuli cestující. Po jejich vyhrnutí se do ní nahrnuli jiní cestující, vč. mě. Rozloučil jsem se s C + A, kteří vzápětí odešli podél toku Moltavy hledat stošestku. Zaujal jsem strategickou pozici na pravoboku lodi (na záďové nástavbě, hned u kormidla), ale po chvíli jsem přešel pod hlavní stěžeň na levobok, protože tak bylo po vyplutí vidět přímo na Starý přístav i s budovou jeřábu. Ta loď byla prachsprostá rybářská bárka upravená jako galeona s dřevěnými nástavbami na přídi i zádi, ale vypadalo to hezky a tak nikomu nevadilo, že hlavní stěžeň je jen obyčejný převlečený lodní komín (Ale to, co jsem považoval pouze za napodobeninu kormidla, bylo skutečné kormidlo, čímž se mu tímto dodatečně omlouvám).

Můstek se odsunul, lana byla odvázána, strojník zařadil přední chod, kormidelník provedl prudký obrat a mě zazvonil vybíjející se telefon. Alasak mi chtěl sdělit, že tam, kde stošestka měla stát, stojí úplně jiné autobusy, a že na Westerplatte se nemají jak dostat. Že prý jim nějací lidé sice radili postup přestupů, což však s ohledem na jejich jazykové vybavení odmítli a tak mi vlastně chtěl říct, že se tam nedostanou, a já zpět také ne. V první chvíli mě to dosta zarazilo… Ne, že bych se už do Gdaňska nezamiloval, ale šlapejte téměř 15 kilometrů zpět do města a navíc bez mapy. Tady celá láska nabírá vážné trhliny…
Takže jsem požádal průvodce a konferenciéra v jedné osobě, zda si mohu dokoupit za 10 zlatých zpáteční lístek a nebyl to problém. Alasakovi jsem zavolal, že se vrátím za hodinu a půl na místo vyplutí a nechal jsem své společníky jejich osudu.
„Lion“ provedla krátké kolečko ve Starém přístavu a pak vyrazila po Moltavě kolem Gdaňské opery směrem k loděnicím a velkému přístavu. Obávám se, že na popis toho, co následovalo je tento blog malý a navíc vás nechci unavovat tím jaké jsem viděl velké přístavní jeřáby, velké lodě, rozebrané lodě, opravující se lodě, lodě v suchém doku, kotvící lodě, plující lodě, malé lodě, natírající se lodě, nakládající se lodě, vykládající se lodě apod. Bylo to cca 10 kilometrů lodí a lodiček, loděnic a přístavních skladů, mokrých i suchých doků a nakonec, po krátké zastávce u konečné autobusu č. 106, obrátka pod mohylou na Westerplatte, smutný pohled na vstup do přístavu, za kterým se už rozkládal širý Baltik a návrat.

To celé byly pro mě přímo mořské orgie, byť jsme na moři v podstatě vůbec nebyli. Celý přístav se táhne proti proudu Moltavy až téměř do místa, kde se odděluje od Visly a na mě to celé působilo dojmem absolutní mohutnosti. Když plujete minutu a půl kolem jedné zakotvené lodě (a to přitom víte, že takové lodě existují… prostě vidět to na vlastní oči je jinčí kafe…) tak to bere dech. Představa, že uřídíte takový kolos, který se proti všem předpokladům skutečně udrží na vodě, je velmi odvážná. Vím, že existují mnohem větší přístavy, než ten v Gdaňsku, ale byl to první takový přístav, který jsem v životě viděl. A proto mi připadal… tak velký…
Moje plavba se chýlila ke konci. Průvodce vzal do ruky kytaru a krásným, sametovým hlasem zazpíval pár polských námořnických písniček, přidal dva vtipy a poté už Lion zakotvila opět na kraji Rybího trhu.

C + A tam na mě čekali (Alasak mi dokonce zasalutoval), abychom večerním, krásně osvětleným Gdaňskem pomalu zamířili zpět k nádraží, kde jsme dorazili kolem osmé. Zalezli jsme do McDonald´s a zabrali místo u zásuvky, kde jsme si postupně nabili mou nokii, Crusherův ajbůk a nakonec Alasakův mekbůk. Ano, čtete správně… oba s sebou táhli své Macy (a ano, seděli jsme tam skoro do půlnoci. Proto jsme stihli nabíjet tolik baterek…:-) ). Já tam začal psát druhé pokračování naší cesty a společně jsme obdivovali polské šamponky (Jak vidno i v Polsku navštěvují McDonald´s v 80-ti % snobi, zmrdi a šamponi. Zbývajících 20% jsou normální lidé a cestující, čekající u hambáče na svůj vlak).

Kolem jedenácté jsem s Alasakem zašel vybrat z úložné skříňky naše batohy a kolem půl dvanácté jsme už třásli kosu na nástupišti, které se podezřele plnilo lidmi. Vlak byl opožděn, ale jen o deset minut, takže když přijel nacpali jsme se do jednoho vagónu, který byl, přesně podle mé smutné prognózy, naprosto narvaný. S povzdechem jsem zavzpomínal na přecpané autobusy MHD v Ostravě. Usalašili jsme se u dveří a pomalu začali přijímat fakt, že budeme pět hodin stát v průchoďáku. Proudili kolem nás davy cestujících a asi po půl hodině nás napadlo, že bychom se třeba taky mohli podívat dozadu, kde podle předpokladů bylo ještě sedm vozů. Takže jsme s Alasakem vyrazili a hledali. Prošli jsme čtyři vagóny a klesající hustota lidí v nás rozhořela plamínek naděje, který v pátém vagóně rozhořel v nádherný oheň u prázdného kupé s jediným obyvatelem (nějakým mladým studentíkem). Alasak okamžitě odešel pro zavazadla a Crushera a po nekonečných 15-ti minutách jsme se usadili (a oba chlapci téměř ihned usnuli).
Do Varšavy na Centralne jsme dorazili po půl šesté ráno. První dojem: metro… ale obrovské! Čtyři nástupiště v délce bezmála 500 metrů v nás probudilo malé človíčky beznadějně se v tom prostoru ztrácejícími. Vyjeli jsme po jezdících pásech nad nástupiště, do prvního labyrintu nekonečných chodeb a podchodů, odložili jsme opět batohy do skříněk, tentokrát na kód a zašli na kávu do blízkého non-stop bistra. Pak jsme našli McDonalda a nasnídali se. A nakonec jsme vyjeli na povrch a ocitli jsme se v New Yorku.
No dobře, nebyl to New York, ale pár mrakodrapů kolem nás bylo. A rovněž velká hala centrálního varšavského nádraží. Naše prohlídka Varšavy se bohužel omezila pouze na krátkou procházku kolem místa, kde se jedna česká ultrašamponka stala Miss World 2006 a několik projížděk místním Pendolinem. Rovněž jsme zapadli do jedné místní internetové kavárny, kde pár skalních pařmenů hralo Counter Strike a já mohl publikovat na blogu první článek z cesty do Gdaňska. Bylo to krátké dopoledne, protože už něco po dvanácté dohučel na druhé nástupiště EC Sobieski a my se vydali na poslední etapu naší objevitelské expedice skrz širokou polskou rovinu, plnou borových a březových lesů a polí do Ostravy. Tam jsme dorazili něco po páté, zavolali na Gimlyho, který pro nás přijel s Crusherovou Schade a v mírném deštíku nás dopravil do tepla našich domovů.
Expedice Gdaňsk Explore 2006 tím skončila.

Historie Gdaňsku a Westerplatte byla čerpána zde

Reklamy

3 comments on “Gdaňsk 05

  1. Ja vam dam po pulhodine nas napadlo…“ … napadlo me to cca 5 minut po odjezdu … no mozna az 5 minut po navsteve dlouho ocekavaneho vlakoveho WC … mimochodem velmi cisteho a funkcniho … a dokonce jsem se nabidl ze budu vlastnim telem branit nase drahocenne batoziny … 😀

  2. No dobrá… bylo to cca po 20-ti minutách a napadlo tě to proto, že kolem nás chodili lidi dozadu, kde podle nich bylo dalších 7 vagónů. A bagáž si hlídal proto, že ti nic jiného nezbylo, když jako jediný z nás vypadáš jako nabušený rampachlap… 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s