Osada vycházejícího slunce

 

Ano, je to tak! Skutečně u nás existuje osada, kde vychází slunce. Alespoň u nás v ČR. A má těch vychytávek dokonce víc… leč nepředbíhejme.
Uplynulou sobotu jsme s G4 věnovali naší oblíbené činnosti. Naložili jsme do Crusherovy Schade (Crusherem nám laskavě opět zapůjčenou) naši kamarádku JP z Brna (která byla na návštěvě v Ostravě, asi se ji tady líbí čím dál víc…) a Crusherovu KaPe (tohle označení se jí nebude moc líbit, ale je to Crusherův miláček, tak co? 🙂 ) a hodlali vyjet do zámeckého parku v Šilheřovicích.
<VSUVKA> Tušíte správně… měl to být klasický „výlet na Pustevny“, který úspěšně plánujeme již delší dobu, ale ty Pustevny se nám stále „nějak“ vyhýbají. Začínají se stávat jakýmsi syndromem cesty na Pustevny. Pokaždé, když chceme jet na Pustevny, skončíme jinde a to zákonitě minimálně 100 kilometrů od nich. Naposledy to bylo před týdnem, kdy nás sydrom „Cesta na Pustevny“ dovezl pod lanovku na Chleb ve Vrátné Dolině. Stejně jako před půlrokem. To tam ještě byl i sníh. Nicméně stále věříme, že tam jednou dojedeme. Dokonce jsme tam jednou byli! Ještě před expedicí Gdaňsk Explore 2006, kdy jsme doprovázeli (opět s G4 a Schade) Alasaka do Rožnova, jsme k večeru na ty Pustevny vyjeli. Neplánovaně. Přiznám se, mělo to své kouzlo. Pustevny jsou rovněž jedním z míst, které má své genius loci. Houstnoucí šero kolem nás, ticho a dřevěné lavice u stolku jednoho obžerstvení s příjemnou obsluhou. Bylo to fajne… 😀 Oslavili jsme tam přístupy na blogy. Já 8000 a G4 1000. Zapili jsme to kofolou a vypravili se zpět do nížin našeho všedního života… </VSUVKA>

Takže vraťme se k předešlému víkendu. Po osmé ranní pro mě přijel G4, zavezl mě na Březinku, kde jsem splnil svou občanskou povinnost (stejně jako 17,26 % mých spoluobčanů v mém obvodě) vhozením obálky s hlasovacím lístkem do volební urny a přispěl tak k záchraně demokracie v Česku. U domu mých rodičů jsme nabrali KaPe a vyrazili pro JP do centra. Po cestě jsme se dohadovali kam vlastně pojedeme. Šilheřovice zavrhl G4, protože se mu nelíbilo počasí, a protože je to moc blízko a já se k němu přidal, protože je to tam na celé dopoledne trošku malinké. Byť moc pěkné. Dalším potenciálním cílem bylo Arboretum v Novém Dvoře, které ovšem bylo zavřené (podle G4) nebo zámek v Hradci nad Moravicí (který je ovšem také zavřený). Nakonec padl los na Raduň.

dsc_3428.jpg

Schade sice dostala napít už předešlého večera, ale protože jsme vezli naše kamarádky do Petřvaldu u Orlové, předpokládal G4, že by mohla chtít ještě. Chtěla. V Opavě u Globusu je benzínka Globus. Tam jsme ji chtěli napojit. Původně. Ale když jsme u ní viděli frontu jak na Rudém náměstí před Mauzoleem, zahodil Gimly svoji averzi k holanďanům a vzal za vděk prázdným stojanem u Shellky o kilometr dále.
Na Raduň vede podobně komická cesta jako na zámek ve Slezských Rudolticích na Osoblažsku. Původně centrum zdejší oblasti, patřící po dlouhá desetiletí Larischům, je už nějakou dobu mimo všechny hlavní cesty. V podstatě existuje jednoduchá rada jak se tam dostat. Stačí v Komoře zatočit na vedlejší cestu a pak to dvakrát zopakovat. Pokud vám bude přát štěstí, dostanete se sem.
Dorazili jsme velmi příhodně, protože za pět minut měla začít prohlídka. Ujala se nás příjemná průvodkyně, vytáhla nás do prvního patra po mramorovém schodišti v hale na jejíž stěnách byly čtyři obrovské obrazy jedné a téže paní. Omyl… Byly to čtyři různé paní a neměly s vlastníky zámku žádnou souvislost. Všechno to byly příbuzné od Napoleona. Byly pěkné, to ano, ale bylo to stejné jako bych si v bytě pověsil obraz Hillary Clintonové. Bez souvislosti.
V prvním patře paní průvodkyně switchla do strojového režimu a spustila svůj hlavní program. Jako kniha a nezúčastněně započala svůj komentář k věcem kolem nás. Bylo to poučné a bylo mi jí líto. Abych jí trošku pomohl být zase člověkem, pokládal jsem ji nečekaně otázky k tématu a bylo moc pěkné jak se ji vrací lidská osobnost a mile na moje všetečné dotazy odpovídá. Naše skupina byla tvořena pouze dočasnou osádkou Schade a tak jsem se nestyděl… V jídelně plné míšeňského porcelánu mě velmi zaujala kresba visící hned vedle dveří do dalších prostor. Byla na ní krásná (skutečně krásná! I podle dnešních měřítek) dívka s vlnitými vlasy. Ani jsem se nemusel ptát kdo to je, protože z odpovědí přispěchala samotná paní průvodkyně…Ta kresba, kterou jsem si prohlížel byla údajně neznámá mladá kráska od neznámého autora. :-/

Po skončení prohlídky zámku (ne, nebudu ji popisovat… jen si tam pěkně zajeďte!)(Ale něco přece jen napíšu… byla to první prohlídka historické budovy, kde jsem na vlastní oči viděl dobový záchod!) jsme ještě pochodili a pofotili zámecký park, který byl na můj vkus příliš naplněný rybníky (ale zas tak moc to nevadilo) a vyrazili jsme zpět do Ostravy. Po cestě jsme na chvíli zastavili na vysokém návrší před Kyjovicemi (ano, G4 nás do Opavy i zpět vzal neznámými cestami), kde jsem si skočil do sena a vyfotil zbývající trojici coby rockovou skupinu (viz následující snímek).

 

dsc_3457.jpg

V centru Ostravy jsme se rozloučili s JP (smutné…:-( ) a už bez ní jsme vyrazili do Koliby v Horní Datyni na oběd. Naše další cesta měla vést na Pustevny. Leč v mé mysli začal dozrávat plán, jak tam tentokrát pro změnu opět nedojet. Prostě se u mě projevil naplno syndrom „Cesty na Pustevny“. Objednali jsme si papu a já vyložil karty na stůl. Vlastně autoatlas ČR. Nalistoval jsem stranu 16 a bodl vidličkou na místo, které stálo za prozkoumání (No dobře… nebylo to TAK dramatické… ukázal jsem to prstem). Bylo to místo, které už jsem v hlavě opečovával nějakou dobu.
Hlasovalo se a návrh byl přijat. Daly se dohromady hrubé obrysy, nastartovala se Schade a vyjelo se směrem na Havířov, Hnojník, Třinec, Mosty u Jablunkova a … Hrčava.
Obec ležící na pomezí tří států. Budu citovat z oficiálního webu Hrčavy (najdete si ho sami… pokud nejste lamy): …když budete mít problém s lokalizací Hrčavy, vezměte si do ruky jakýkoli atlas, jakoukoli mapu, klidně i celé Evropy. Pokud na ní budou vyznačeny hranice států, zabodněte prst na českou stranu v místě, kde se dotýkají hranice Polska, Česka a Slovenska, a jste na Hrčavě. Hrčava je nejvýchodnější obec u nás.
Když nad Hrčavou vychází slunce, pražáci si na něj ještě 17 minut musí počkat. A dobře jim tak.

Na hrčavskou cestičku najedete, když zatočíte vpravo z obchvatu Mostů u Jablunkova, projedete obcí, a pod mostem, za kterým je hraniční přechod, se stočíte do lesa. Samotná silnička je dlouhá téměř deset kilometrů a je strašně srandovní. Teňounká, v hlubokých lesích a hlavně naprosto dežorientující. Po několika zatáčkách ztrácíte smysl pro směr, po několika dalších můžete přísahat, že se stále točíte dokola a druhou polovinu cesty přesvědčujete sami sebe, že první větší vodní plocha, na kterou narazíte, bude Baltik. Najednou se stromy rozestoupí, projedete kolem autobusové zastávky a Hrčava je zničehonic skutečností stejnou jako inflace.

 

dsc_3495.jpg

Chvíli jsme tápali hledaje slavné trojmezí. Cestu tam jsme po několika minutách našli, vydali se po ní, a když jsme spatřili co se z ní vyklubalo po pětistech metrech, zařadili jsme zpátečku, postavili se vedle stodoly v … hm… asi centru Hrčavy a vydali se na podrobnější rekognoskaci. Slunce pomalu zdrhalo za kopečky k pražákům, aby jim svítilo o 17 minut déle než nám a my mezitím vlezli do malého baru zeptat se, zda je možné dojet do Bukovce, ve kterém jsme měli v úmyslu přejet hranice a po polské straně se vrátit přes Bohumín zpět do vlasti. Bodrý barman v maskáčích, s copem a kruhem v uchu nám poradil cestu podél hranice. Prý nemůžem zabloudit. Kolem úst mu pohrával sebevědomý úsměšek, ale to jsem si v tu chvíli nepřipouštěl. Obsadili jsme Schade a vyrazili zprvu po pěkné asfaltce, která se kousek za pěším hraničním přechodem na Jaworzynku změnila v betonku sestavenou jako lego z pražců nějaké ubohé bývalé trati a následně metamorfovala do traktoroidní přemísťovačky lehčího kalibru.

 

dsc_3488.jpg

Dvakrát kolem nás projela zelená policejní dodávka, jednou nás těsně pod jedním vrcholkem sejmul veselý středňotraktor se zubící se polskou osádkou a my se střídavě v Polsku a v Česku blížili k rozcestí u trafa, které jsme úspěšně minuli. Na tuto skutečnost nás upozornili dva dobří mužové, kteří právě dělali ze svojí stříbrné oktávky tažnou krávu. Po správné cestě, která si ovšem nezadala se zkušebním polygonem kopřivnické tatrovky, jsme nakonec sjeli do Bukovce, zahli doprava a ocitli se v Polsku.
Pak už to šlo ráz na ráz. Seskákali jsme z výšin polských Beskyd přes Vislu (s ohromným hotelem na severním svahu údolí), zamířili k Ustroni a pak, po nádherné čtyřproudovce, dojeli bez větších problémů do Pawlowic, kde jsme odbočili k Chalupkám, k hraničnímu přechodu do Bohumína.
V centru Ostravy jsme ještě vykonali krátkou zastávku u Alasaka, který mi dal dvacet gramů Genmaichi a nakonec jsme zdárně dorazili do naší oblíbené jižní oblasti.

 

That’s all, folks…

 

dsc_3474.jpg

Další fotografie

Advertisements

6 comments on “Osada vycházejícího slunce

  1. ta fotka číslo 31 je fakt úžasná…opravdu supr 🙂 chtěla bych se zeptat,co je to ta dvacetsedmička? nějaká houba, nebo co? děkuji předem za vysvětlení

    P.S.: možná je komunikace přes J.P.

  2. To verous: Dík za pochvalu. Fotka 27 je stejně jako fotka 30 ukázkou lidové tvořivosti… pracovně bych to nazval „Plotová kompozice“ 🙂 Jsou to věci, které měli na svých plotech majitelé domů, kolem kterých jsme šli. 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s