Cesty do práce, část 12.

Nějakou dobu člověk jezdí prostředky emejčdý (MHD (c) 2006 by Gimly) a vše je nudné a šedivé. Cítí to ve vodě. Cítí to ve vzduchu. Svět se změnil. Chyba lávky! Pak se stane svědkem několika událostí a najednou zjišťuje, že svět je stejný. Že stále peláší po stejné oběžné dráze kolem Slunce, a že ani Měsíc nemá zrovna snahu nějak měnit směr.
Stojím vzadu. V tramvaji. V takové té normální s třemi vchody a řidičem vpředu. Obvykle jezdí spolu po dvou (ty tramvaje), připojené k sobě, protože se samotné bojí. Asi. Takže… stojím vzadu, zaseklý pod držadlem tak, abych se nemusel držet, poslouchám U2, čtu si v mobilu Setkání s Heechee od Frederika Pohla a naproti mě, v druhém rohu zadní plošiny, stojí slečna rovněž začtená do útlé knížečky obalené v Bravu (Vida! konečně smysluplné využití tohoto periodika). Mezi námi je místo maximálně pro sedmiletého chlapečka, který se chce pověsit za držadlo kopírující záď tramvaje, přitisknout čelo na zadní okno a sledovat jak pod ním utíkají koleje dozadu k zastávce. Pousmál bych se a trochu bych se odpáčil od toho rohu, aby měl trošinku víc prostoru. Jsem hluboce přesvědčen, že i ta slečna by se pousmála (možná bychom se chápavě pousmáli na sebe navzájem). Jenže uhroidní teenager zvící téměř dvou metrů výšky, s loketním rozpětím přibližně stejné délky, rozhodně nesplňuje podmínky pro shovívavost, a proto jeho vpád do zadní partie tramvaje podstatnou měrou zkazil idylu Wana s Janinou v nebesích Heechee a slečna i já jsme v tu chvíli měli zcela jistě podobný pocit jako ptáče vytlačované ze svého hnízda nějakým nenažraným hovadem špačkem. Narval se dozadu mezi mě a tu slečnu, čímž nám zúžil místa k stání do té míry, že jsem chvilinku dokázal pochopit císaře Hirohita, když před útokem na Pearl Harbor prohlásil, že Japonsko potřebuje životní prostor (Nebo, že by to řekl jeho kámoš Adolf?). Načež vytáhl deník Metro a svými lokty nás oba z našich míst prakticky nadobro „vyšťouchl“. Vytáhl jsem z jednoho ucha Bona Voxe a zeptal se, jestli si ty noviny nemůže přečíst na prázdném sedadle před námi….
Opravdu nejsem prudič. Kdo mě zná ví, že nevyhledávám konflikty, ale přiznám se, že jsem byl rád, že se blížila „moje“ zastávka. Adrenalin se mi po jeho odpovědi (ať neotravuju a odseru se jinam) nahrnul do uší, až mi málem vytlačil druhé sluchátko. Slečna udiveně zavrtěla hlavou, a když jsme společně vystupovali, tak se na mě jen podívala a prohlásila, že nevěří. Pak jsme se na sebe usmáli a šli každý svým směrem. Ona přes svodidla k Dubině a já podchodem k poště.
Sotva jsem do něj vlezl, málem mě porazili čtyři skejťáci s kalhotama, které měly rozkrok někde u kotníků (to prý ale už není kchul, chlapci by měli navštívit nějaký specializovaný shop)(Nebo možná spíše specializovaného lékaře….) a se snahou dokázat si jací jsou drsňáci (a ostatním lidem, jací jsou degeni) se vozili na svých okolečkovaných dřevech po dráze pro kočárky. Hlava/nehlava.
Skejťáci, jak si hrdě říkají, zřejmě považují za svůj jediný cíl a smysl života být „free“. Být nezávislí. A tak se snaží ohromovat svými majstrštyky na zábradlích, na schodech, na lavičkách v parku, v podchodech a většinou si rozmlátí držky, protože nedokážou pochopit, že umět tyhle čísla opravdu dobře, vyžaduje tvrdý trénink a zaujetí, kterého ovšem pro svou tupost nejsou schopni. Takže jim stačí srazit na schodech v podchodu pár lidí, koupit si „fakt hustý hadry“ ve „skejtšopu“, vydrancovat tak rodičovskou peněženku a dělat dojem na stejně vykolejené nezávisláky. Životní styl je na světě a běda vám se do něj nějak navážet. V tom případě se do vás naveze pár ofošnovaných bestií.

PS: Závěr tohoto příspěvku byl psán v afektu a nijak jsem se tě nechtěl dotknout, Luku… 🙂

Reklamy

8 comments on “Cesty do práce, část 12.

  1. jojo dementní agrese…..nemam to rad….btw. pawle také jsem byl skejtak avšak přesunul jsem se na hory….mohu něco obhajovat, napr ten zivotni styl, ale take s tebou souhlasit – poza tech dorostencu. Klidne si sedneme a prodiskutujeme tyto ozehava temata. Jsi pro??? btw. na koprcon dorazim asi v pátek….co vy nato???

  2. co kdyby jsem jel s vámi???? sice jen na tu jednu přednášku ale dlouho jsem Vás neviděl…plánuji taky spát v ově přece jen je to kousek ;)dejte mi vědět. Btw. je nutné se přihlašovat??? myslím že ne co???

  3. MHD už nějaký čas (krom oddílových akcí) nejezdím, ale jak vidím, zvyky problémových cestujících se časem nemění. Já mám sice na výšku trochu více, proto si na mě nikdy moc nedovolovali, nicméně lidská neohleduplnost byla viditelná i z pozice mé. Někdy přemýšlím, že je skoro nejlepší odstěhovat se někde do nějaké neznámé a zapomenuté vesnice, nejlépe na horách a žít tam, jenže kdyby to bylo tak jednoduché…:-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s