Válečný deník, část 3.

Je čas na dokončení „Válečného deníku“, který jsem nakousl v srpnu tohoto roku. Přestože snad nikomu nechyběl jeho konec, myslím, že zakončení potřebuje. První část najdete zde.

16. prosince 1968, předsunutý tábor US Rangers, Da-Nang

Je to opravdu peklo. Možná je to i horší než peklo. Nedostal jsem se k deníku zase skoro dva měsíce a myslím, že další měsíc to zase nedávám. Měli jsme těžké ztráty za ty skoro tři měsíco, co tady obýváme tohle superpeklo. Přišli jsme o patnáct kluků. Zařvali v situacích, které bych nikomu nepřál. Taky já si vybral svou dávku olova. Schytal jsem to do levého stehna, ale nic to není. Čistý průstřel. Byl jsem překvapen jak málo to bolelo, čekal jsem to horší. Anebo to bolelo tak málo proto, že jsem viděl mnohem horší zranění, kdy kluci řvali bolestí, když jim lezly ven vnitřnosti, nebo jim granát urval ruku nebo nohu.
Otupělost, kterou tady už všichni cítíme dokáže rozehnat jen dodávka nových vojclů – bažantů každý týden. Teď už je nevozí po řece, ale lítají helikoptérama i s poštou. Přijedou čistí a voňaví a nadržení na první střílení. Děláme si z nich srandu zrovna tak, jako si ji dělali z nás, když jsme kdysi přijeli do Vietnamu my. Není to ještě ani pět měsíců, ale mě se to zdá jako celá věčnost.
Virgil Rogers je stále s námi a proslýchá se, že z něj chtějí udělat oficíra, jen aby ho tady udrželi. Po té příhodě s lodí se se mnou docela začal bavit a teď, po třech měsících, můžu říct, že lepšího vojcla jsem ještě nepotkal. Dokonce mi řekl proč si ten doutník nikdy nezapálí. Protože už přes deset let nekouří…
Jo, málem bych zapoměl. Vzhledem ke ztrátám a tudíž k nedostatku poddůstojníků jsem už týden seržantem taky. Véčka mi dával Rogers a popřál mi k nim, aby se mi na rukávech aspoň stihly ohřát.
Náš velitel, kapitán Spencer, je tady už třičtvrtě roku a ta doba se na něm docela podepsala. Chodí neoholený, smrdí a nebýt hodnostního označení na helmě, kterou nikdy nesundává z hlavy, člověk by si myslel, že je to obyčejný pucflek. Je dobrej. Na každou misi, kterou dostaneme zadanou z velitelství, chodí s námi. Ač by nemusel. Viděl jsem ho jak vytáhl z ostré palby kluka, který totálně zpanikařil a začal být nebezpečný i pro nás. To bylo před bunkrem s kulometným hnízdem Viet-Congu. V akci, která měla za úkol zmapovat a postupně zničit rozsáhlé podzemní komplexy poblíž oblasti s kódovým názvem “Steel Triangle”. Nepovedená akce. Přišli jsme v ní o větší půlku kluků ze všech ztrát dohromady. To kulometné hnízdo jsem nakonec zrušil granátometem, když ovšem předtím ještě dostali dva kámoše.
Taky hlídáme tzv. Ho-Chi-Minhovu stezku, kam nás každý týden vozí helikoptérama snad přes půl Vietnamu. Je to tajná cesta, po které do Jižního Vietnamu proudí vojenské zásoby a jednotky NVA . Je to úzká vyježděná silnice v nepropustné džungli, na které je dost čilý provoz. Skoro mám pocit, že čím nepropustnější a víc nepřátelská džungle je, tím větší je pravděpodobnost, že nás tam hoši od kavalerie vysadí.
Prodírat se hustým porostem, mezi hady a pavouky… to je lahůdka. A když nás zastihly monzunové deště, byla to navíc hódně mokrá lahůdka. Ještě, že rákosníci měli rozum a v období monzunů omezovali na stezce provoz. My už takový rozum neměli a déšť-nedéšť, byli jsme v džungli nepřetržitě třeba týden. To už na nás nebyla suchá ani nitka a jediné co nás hřálo byl vztek. Virgil tvrdí, že to už ani není déšť… že je to spíš takový obrovský proud vody s maličkými dírkami… Trefné přirovnání.
Z naší skupiny, která sem dorazila v červenci jsem už zůstal naživu jen já a Rogers. Zřejmě budu jeden z těch šťastnějších bastardů, ale to mě moc neuklidňuje. Vůbec se nesnažím navázat nějaký bližší kontakt s nováčkama, protože jejich šance na přežití jsou velmi malé. Je to sebeobrana proti bolesti, kterou cítíme pokaždé, když to schytá někdo z našich. Už pomalu ztrácím přehled jak rychle se kolem mě střídají tváře. Vedeme s Virgilem dvě družstva, ve kterých jsou ztráty chválabohu nejnižší, ale ani tak se nikdy nesmířím s tím, že 19-ti letí kluci, kteří by měli doma ve Státech muchlovat holky ze střední a poslouchat Doors, chcípají tady v té hnusné džungli kvůli něčemu, co nám nikdo není schopen rozumně vysvětlit.
Koblížku můj, už jen půl roku a budu zpět. Píšu tenhle deník ve spacáku s baterkou v ruce v jedné z těch vzácných chvilek, kdy mám na něj čas. Na psaní i na Tebe. Za pár minut letíme zase na hlídku na stezku, naštěstí už neprší, tak budeme aspoň v suchu. Deník nechávám tady v táboře, protože

letter.jpg

Reklamy

One comment on “Válečný deník, část 3.

  1. Rozečetl jsem si první dvě části někdy v půlce října a čekal jsem, jak to vše asi dopadne (ne, že bych tedy čekal jiný výsledek, nicméně jako optimista jsem tomu raději nechtěl věřit). Když se lidská hloupost spojí s mocí a brutalitou, pak se dějí hrozné věci a žel, většinou to odnesou ti, kteří si to naprosto nezasloužili…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s