Jeden den

Možná to špatně chápu. Možná jsem naivní blbec s příliš idealizovaným pohledem na svět, ale domníval jsem se, že úřady a úředníci jsou tady pro nás. Že nám mají pomáhat a držet nad námi ochrannou ruku. Ano, klidně si o mě myslete další nechutnosti, ale skutečně jsem byl toho názoru. A děkuji Bohu, že jsem dosud měl jen velmi málo zkušeností s obludnou mašinérií stupidity, nabubřelosti, arogance a nekometentnosti, které se u nás přezdívá „státní správa“ (místní, městská, krajská… dosaď dle uvážení). Až dosud jsem neměl zapotřebí nic řešit na žádných úřadech a kromě vyřizování pasu a občanky jsem se styku s úředníky nechtěně (a naštěstí) vyhýbal.

Po dlouhých šestnácti letech nazrála doba a já se rozhodl, že podstoupím úkony nutné ke znovuzískání svého řidičského průkazu, který mi byl odebrán po ukončení mé základní vojenské služby.

Věřím, že spousta z Vás, mých čtenářů, měla v minulosti množství střetů z úředníky nejrůznějšího pohlaví, věku, postavení a inteligence a jsem si zcela jistý, že to, co vám hodlám popsat bude pro vás slabé kafe. Určitě je mezi vámi zopár jedinců majících své zkušenosti se státní správou, ve srovnání s kterými ty moje vypadají stejně rázně jako dřevěné dětské kladívko vedle patnáctitunového hydraulického bucharu, ale víte…, někde bych své zkušenosti rád „vyblil“ a kde jinde bych to měl udělat, než na svém blogu? Od toho ho přece mám, ne? Takže jsem se pokusil o shrnutí a hlavně o (částečně humorný) nadhled, protože ten bych se už konečně rád naučil.


18.12.2006, pondělí

 

10.50

Ptám se v přízemí na informacích v budově dopravního odboru magistrátu města Ostravy na bližší lokaci místa, kde se scházejí uchazeči o řidičské zkoušky. Dozvídám se, že dnes se dělají jen zkoušky parašutitů… Což pronesl jakýsi vylepaný, oteplákovaný, ořetězovaný ganxtaz ve snaze býti vtipným. Nikdo se nezasmál a můj pohled ho asi přesvědčil, že tady se marná snaha nepočítá. Slečna s neurčitou barvou vlasů mě posílá do pátého patra. Do této chvíle jsem netušil, že tahle budova má pět pater. Má. A to poctivých pater… prvorepublikových pater. Takových pater, že by se do jednoho vlezly klidně dvě novodobá patra a ještě by zbyl pod střechou volný flek na mansardu o výměře menšího tenisového kurtu.

Hlavou mi prolétlo několik živých vzpomínek, jak jsem po těch schodech šlapal poprvé, někdy začátkem listopadu, pro pár rozumů, které by mi pomohli jak se opět dostat ke svému řidičáku. Tomu řidičáku, který má v kolonce „Status“ dlouhých šestnáct let napsáno „Missing In Action“. Velmi ochotná paní LS mi trpělivě a laskavě vysvětlila, co musím udělat, abych měl šanci získat ho zpět. Byl to můj první kontakt s úřadem na této úrovni a nutno říct, že poslední příjemný.


10.53

Stojím na posledních dvou schodech nonšalantně opřený o zábradlí. Tak nonšalantně jak nonšalantně to umí pouze trpaslíci. Škube mi noha. To mi vibruje telefon… Volá mamka, jestli už mám ten foťák pro její kolegyni. Ujišťuju ji, že ano, ale že teď nejsem v práci, jelikož za půl hodiny mě čeká buď trpké poznání, že jsem nebetyčná lama anebo, že nejsem až taková lama a mám v kapse třetinu úspěchu ve své honbě za možností opět legálně řídit auta. Popřála mi štěstí a já nedočkavě přešlapuju pozorujíce dav lidí porůznu sedících a stojících na schodech, lavičkách, kobercích a prvorepublikové dlažbě.


11.20

Přichází paní z autoškoly, ve které jsem podstoupil další kontakt s úředním oslem (podstatně méně příjemný, leč o to více nepochopitelný u soukromé firmy, která by si platící zákazníky měla předcházet a ne považovat je implicitně za polointeligentní mantáky bez svéprávnosti a dávat jim to navíc patřičně na vědomí)(ale je fakt, že tohle je konkrétně u nás, v České republice, velmi rozšířený společný rys u spousty firem… není-liž pravda?) a sděluje nám, že se zkušební testy pro celou naši skupinu (2 lidi) odkládají tak o hodinu, protože je tady zlobí počítače. Znám to a mám pro podobné situace pochopení, proto krčím rameny na znamení „Co se dá dělat, že?“

Nervozita u mě však pracuje a nezbývá než se uchýlit k činnosti, která ji u mě spolehlivě umlátí. Čtení. Nejprve to byl Tom Clancy a „Ponorka“. Není to román „Hon na ponorku“ s Jackem Ryanem, ale podrobný popis stavby jaderných ponorek a organizace US NAVY, což se neukázalo moc účinné. Situaci zachránil Donald E. Westlake s románem „Zatracená smůla“.

Mám rád Westlakea. Jeho „Jak neuloupit smaragd“ a „Jak nevyloupit banku“ patří k tomu zaručeně lepšímu, co jsem kdy četl v oblasti oddechové literatury, a tak mě zajímalo o čem bude tohle.

Sláva! Je tam Dortmunder… To je veskrze sympatická postava, kterou ve zfilmované verzi „Smaragdu“ hrál Robert Redford.


11.49

Přichází občan s brýlemi na šňůrce kolem krku vedoucí početnou skupinu individuí ve věku mezi 18 lety a smrtí. Odevzdávají občanky a potvrzení o zaplacení závěrečné zkoušky. (Je s podivem jak úřední šiml hlasitě řehtá a jaké „staré“ pořádky v této budově fungují. Platil jsem zkoušky o pět pater níž, funguje tady bezesporu počítačová síť a tak pro průměrně inteligentního člověka nemůže být problém ověřit si platby podle rodného čísla v občankách přímo v počítači (pomíjím fakt, že to tak nemusí být zapojeno… nemůže to totiž být až TAKOVÝ problém), ale běda vám, pokud ten zasraný papír zapomenete! To rovnou zapomeňte, že si ten den zatestujete a zajezdíte. Nemáte bumážku, nebudou zkoušky! Po zaplacení dostanete dvě bumážky a pokud jste si jednu dali do účetnictví a donesli pouze bumážku s červeným razítkem KOPIE (z laserové tiskárny to jinak odlišit nelze), tak si vysloužíte útrpný pohled a výčitku v hlase)(V autoškole to bylo stejné! S tím rozdílem, že s bumážkou musíte jít venkem, protože vnitřní chodba je pouze pro personál. Mimochodem… v kanclíku šéfa autoškoly jsem viděl nefalšovaný psací stroj! Ale to jen tak na okraj, nic tím nenaznačuji…)

Zkrátka a dobře počítačové sítě jsou pro dopravní komisaře velkou neznámou. Nechápu jak dokázali zvládnout provoz tak hypermoderního způsobu testů…


12.05

Z oblasti zkušebních místností vychází žoviální chlapík s haldou papírů s připnutými občankami. Mé srdce zajásá… chvíle zúročit dlouhé hodiny před iMacem, drtíce zkušební testy na Internetu se blíží! Žovík (sloučenina „Žoviální“ a „chlapík“) čte adepty testů… čekám… a z hrůzou zjišťuji, že vyvolává jména ze skupiny, která přišla před patnácti minutami! Nechápavě kroutím hlavou a nejsem sám. Stejný pohyb momentálně vykonává několik dalších chudáků kolem mě.

No nic… začítám se do „Smůly“… Na Kennedyho letišti v New Yorku je právě uloupen „Byzantský oheň“, prsten s největším rubínem na světě. Okuklená skupinka řecky mluvících chlapů se samopaly v rukách ho šlohla přímo ochrance.


12.34

Poslední z lam právě prodělavších údržbu mozkových závitů ve zkušební místnosti odchází napříč chodbou do vedlejšího křídla budovy, kde probíhají testy z NKÚ, což není Národní Kontrolní Úřad, ale Nauka o Konstrukci a Údržbě… (Pro šamponky naprostá zbytečnost, protože těm světýlka na přístrojovce stejně nic neříkají. Do povinného vybavení automobilu počítají zrcátko na sluneční cloně u spolujezdce, a když by náhodou potřebovali někde na cestách mezi hypermarkety měnit píchlou pneumatiku, stačí jim zamávat na kolemjedoucí slintaly… on se vždycky nějaký ochotný blázen najde. U zkoušek potřebují pouze těsné džíny, hluboký výstřih a hraně naivní pomrkávací taktiku…) Někteří z nich scházejí po schodech do přízemí budovy a svých myšlenek s nevyřčenou hrozbou svým učitelům autoškoly, kteří odflákli jejich přípravu.

Dortmunder se právě vloupává do řeckého klenotnictví v New Yorku, na jehož dveřích pro něj visí pozvánka v podobě oznámení o majitelově dovolené, když ho uvnitř překvapí příjezd řeckého majitele se skupinou odkuklených, řecky mluvících chlapů se samopaly.


12.49

Žovík vyvolává jména lidí z další skupinky, která dorazila v okamžiku, kdy se Dortmunder zoufale schovával pod schody za těžkým závěsem a toužil být neviditelný. Naše „první skupina“, tedy skupina, která se měla zúčastnit testů v 11.30 začíná být mírně zneklidněna, paní z mateřské autoškoly strategicky vyklízí pozice a mizí nám s dosahu. Na její obranu však musím přiznat, že jí projevená účast byla upřímná, a že ani ona nemohla tušit, co bude dál.


13.38

Majitel se samopalníky odjel a Dortmunder využívá této situace, aby podrobně prozkoumal obsah jeho sejfu. Bere náhrdelníky a náramky, když jeho pozornost upoutá malá, nenápadná krabička v níž je prsten s nesmyslně velkým rudým kamenem. Dortmunder ho tipuje na sklo, ale protože nechápe proč by falešný rubín byl v trezoru, pro jistotu ho bere taky.

Další zkoušení předběhlíci odchází na NKÚ.


14.22

Ze skleněných dveří od lokace NKÚ vychází Žovík No. 2. Volá mé jméno. Dortmunder už v klidu doma ukrývá noční „úlovek“ a u dveří domu řeckého majitele klenotnictví zvoní agenti FBI. Já vcházím do velké kanceláře, ze které vidím do prázdné počítačové zkušební místnosti a v duchu mudruji, že bychom tam právě teď klidně mohli sedět.

Žovík No. 2 si ode mě bere bumážku, kterou mi poslali z oblasti o čtyři patra níž, a ve které mi sděluje odbor registru řidičů, že k znovuzískání ŘP potřebuji lékařské potvrzení od svého praktického lékaře a zkoušku odborné způsobilosti. Chvíli na něj zírá s nasazenými brýlemi, načež mi sděluje, že potřebuji potvrzení odborného lékaře, že nejsem debil. Kontruji mu tím, že podle té bumážky (kterou drží v ruce) ho nepotřebuji, a že to, co registr řidičů chtěl, to dostal a na základě toho, co dostal, mi poslal onu bumážku (kterou držel v ruce). Žovík No. 2 odešel do vedlejší místnosti, chvíli se tam s někým radil, a když se vrátil, tak mi jen řekl, že už za pět minut přijdu na řadu k těm testům.


14.49

NYPD a FBI jsou na nohách ve snaze dopátrat se, kdo mohl ukrást „Byzantský oheň“ ze sejfu řeckého klenotníka, který vyklopil všechno v okamžiku, kdy otevřel dveře agentům FBI. Tipují na nejrůznější teroristické skupiny z Albánie, Bulharska, Turecka a bez pozornosti nezůstává ani sovětská KGB, protože ta údajně strká rypák do všeho (Děj se odehrává v sedmdesátých letech). Najednou se rozráží dveře od zkušební místnosti a Žovík No. 1 přichází pro zbývající skupinu testuchtivců. Mě a jednoho sympatického vlasatce v polarTECové bundě. Oba jsme měli v tuto hodinu již být po zkouškách….


15.13

 

Vycházím ze zkušební místnosti s kladným výsledkem testu v kapse a těším se na NKÚ. Vcházím do chodby, kde kromě sympatického vlastace v polarTECové bundě stojí dva brutální šamponi, jeden skinhead a dva normální kluci. Postupně odcházejí do TEST-ROOMu na zkoušku. Sedám si naproti skleněným dveřím a vytahuju mobil, abych se dozvěděl co Dortmunder dále provádí, protože tuším, že tohle se opět protáhne.


15.27

Kolem ztraceného „Byzantského ohně“ se rozpoutala bouřlivá mediální kampaň. NYPD pořádá razii na všechny „známé firmy“ v oboru kasařina a vloupačky a ztrpčují tím život nejednomu slušnému kriminálníkovi. Noviny, TV, rádio… všude je plno odkazů na „Byzantský oheň“. Newyorské podsvětí těžce dusí náhlá zvýšená pozornost policie a rozpoutává vlastní vyšetřování s mnohem účinnějšími metodami, aby policii pomohlo nalézt pachatele a mělo konečně pokoj. Dortmudner teprve nyní zjišťuje co „zcizil“, z nevysvětlitelného popudu si prsten nasazuje na prst a nemůže ho sundat právě ve chvíli, kdy pro něj přichází policisté s žádostí o rozhovor. Nikoli výslech!


15.49

Do NKÚ TEST-ROOMu odchází poslední z pětice před námi čekajících řidičských adeptů. Dortmudner se potí před dvěma policajty, prsten otočený do dlaně kamenem a cítí, jak mu propaluje díru do ruky. Pomyslnou…

Na řadu přichází sympatický vlasatec v polarTECové bundě. Vzápětí vychází, kroutí hlavou a sděluje mi, že máme jít domů a přijít druhý den ráno, kdy si NKÚ uděláme při jízdách. Že prý bychom to už dnes nestihli. Koukám na hodinky a na úřední dobu. Je 15.55 a oficiální úřední doba je do 17.00. Vychází komisař (Žovík No. 3) a na můj dotaz, proč máme končit a proč má pocit, že to nestihneme, když jim do konce pracovní doby zbývá více než hodina, jen letmo odpovídá, že máme přijít zítra a zavírá za sebou dveře.

Fakt, že tady trčíme od 11.00 nikoho ani v nejmenším nesere. Užil jsem si pět hodin čekání na dvacetitří minutový test, aby mě před tím předběhly tři další skupiny. Vypil jsem dvě kakaa z automatu Nestle, vyslechl několik rozhovorů na rozličná témata a přečetl skoro půlku „Zatracené smůly“. Baterie v mobilu mi zdechla dřív, než jsem stihnul zjistit, jak Dortmunder dopadl na okrsku, sakra! No nic, baterku nabiju, ale s šimlem nehnu. Dobrá exkurze do světa úředních bestií, ne?


Epilog

Druhý den (19.12.2006) jsem v 7.00 naklusal zpět před odbor dopravy, abych kolem půl deváté mohl vyjet na další část zkoušek. V autě mě komisař (první skutečně sympatický chlápek v tom baráku, mimochodem…) prozkoušel z povinné výbavy vozidla a z funkce ABS (nemohl jsem si kurňa vzpomenout na výstražný trojúhelník, já lama!!!!), a když vyrazil toho nešťastníka přede mnou, protože bravurně vplul do jednosměrky, ale ze špatného směru, přišla řada na mě. Byl jsem nervózní, a než jsem si zvykl, že brzdy Peugeota 307 jsou velmi účinné, pokusil jsem se z učitelky a komisaře udělat máslo. Jel jsem trochu s obavami o to krásné autíčko a přiznávám, že v tom bylo i něco málo z pocitu, že jestli tohle zvorám, tak výraz „lama“ bude velmi slabě vystihovat mou osobu. Komisař mě zkusil nachytat při jízdě v řadících pruzích křižovatky na Sokolské u mostu M. Sýkory, ale nechytal se a nakonec, po malém kolečku kolem parku před policajtama na 30. dubna, když jsem zaparkoval, mi napsal do bumážky, že jsem úspěšně absolvoval.


 

Update 22.12. 2006

 

Dnes ráno jsem obdržel na přechodnou dobu svůj starý řidičák (než mi vyřídí nový). Ten řidičák, který jsem dostal 25.11.1986. Ano… před dvaceti lety a jedním měsícem. Pod tíhou těch dojmů (trochu to přeháním, doufám, že to chápete) všechny výše popsané patálie jednoho dne v přímém kontaktu s úřadem blednou a zasouvají se do té části vzpomínek, které lidé moc často nenavštěvují. Z té fotky v tom řidičáku na mě kouká šestnáctiletý kluk, tvářící se důležitě a přísně a přitom jsem takový nikdy nebyl. Aspoň myslím.

Reklamy

6 comments on “Jeden den

  1. Ten pohled na úředníky je moc jednostranný a asi by se neměl tak generalizovat. Úředníci jsou taky jenom lidi a v práci musejí dodržovat často nesmyslné zákony a nařízení. Nemyslete si, ne všem úředníkům dělá radost, posílat vás od čerta k ďáblu a chtít po vás nesmyslná razítka, potvrzení atd. Oni si to totiž nevymysleli, jenom musejí dělat svou práci podle předem stanovených pravidel a kdyby ne, tak by čelili sankcím stejně jako kdokoliv jiný v jiné profesi.
    Úředníkům jejich práci vůbec nezávidím. Každý den jsou ve styku s lidmi a musí jednat s každým joudou, který k nim na úřad přijde. A když se vás na jednu věc přijde zeptat 150 lidí denně, taky by vám možná začaly téct nervy.
    Nechci se tu nějak šíleně zastávat úředníků, taky mám pár zážitků s velmi nepříjemnými jedinci, ale myslím, že většina úředníků se v rámci nesmyslných směrnic, zákonů a vyhlášek snaží lidem co nejvíce pomoct a vyjít jim vstříc. Samozřejmě, najdou se mezi nimi exempláře, které byste s chutí nakopali někam, ale třeba taky ne všechny prodavačky jsou milé a příjemné a ne vždy se stane, že vás číšník rád obslouží.

  2. To G4: Když je pro ně ta práce tak obtěžující, tak ať ji nedělají… A kromě toho… Být slušný a zdvořilý není slabost. Arogance a povýšenost obvykle nejsou průvodními jevy únavy, ale ukázkou jejich postoje. Negeneralizuji, popisuji svůj zážitek.
    To PetrTwo: OK, ale jen na paintballu, ať je legrace…

  3. Za prvé Ti chci gratulovat k skvělému výběru četby, Westlake rozhodně patří k tomu nejlepšímu oddechovému (čtu teď kompletního Kulhánka a už jsem zrušil 2 cesty do Prahy – nebezpečné místo).

    Za druhé jsem rád, že jsi nakonec uspěl, jistě jsi vzpomeneš, když jsi mi říkal že budeš mít řidičák brzo, na moji udivenou reakci. Stále se podivuji na rychlostí a bezproblémovostí, s jakou jsi uspěl…

    O úřednících se dá říct mnohé, úředníky jsou vláda, parlament, senát i policie. Z moci zákona je jim daná moc a peníze. Jediný korektor jejich mravů sedí v jejich hlavách. Nadřízený úředníka a zase jeho nadřízený, nakonec to končí u té nedůvěryhodné osoby na Hradě, která, zákon nezákon, činí co chce…

    I když je pravdou, že na městských institucích (mluvím o Ostravě) je to výrazně horší, než na státních, všimni si.

    Nakonec, NKÚ, to je přece náležitá kouzelnická úroveň 🙂

    A vůbec, ať nám všem v příštím roce smůla, nemoci a špatní lidé políbí prdel !

  4. Pingback: Vyhnout se úřadu? « Abych nezapomněl…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s