Cesty do práce, část 13.

Okurková sezóna je doba, kdy není o čem psát a týká se to bez výjimky všech novin, časopisů, rádií (tam je to ovšem silně omezeno, protože soukromé „teenagerské“ stanice (vznosně samy sebe nazývajíc „HIT Radia“) nehlásí nic důležitého, ani kdyby jim pod okny uspořádala barbecue party Al-kajdá) a TV. Týká se to i blogů a tak bloggeři v tuto dobu píší o nejrůznějších kravinách a mnohdy ani sami netuší co mají dát všanc svým čtenářům. Obvyklé jsou sáhodlouhé, nikam nevedoucí úvody, popisování naprostých pitomostí (třeba počasí) a třeba i občasné rýpnutí do jiných bloggerů. Jsou ovšem i tací, kteří prostě v tu dobu nepíšou. Patřím mezi ně, a proto se nedivte, že se tady dlouho nic neobjevilo. Nekašlu na svůj blog, jen jsem neměl o čem psát. Až do předvčerejšího rána.

Vrátíme se k počasí… Máme neuvěřitelně teplou zimu, že? Vlekaři připravují návrh žádosti na dotace z EU, protože jim na lanovkách nikdo nejezdí a oni se cítí poškozeni. Což je stejně bizarní nápad, jako kdyby dotace z EU žádali houbaři, protože „nerostou“. A díky neuvěřitelně teplé zimě se radují motorkáři a skútristi (ke kterým se zanedlouho připojím i já 🙂 ), protože mají možnost najet první letošní kilometry. Takže se jedni radují, jedni jsou nasraní, a když přituhne začnou se dít věci.
Jako například několik havarovaných aut našich spoluobčanů, kteří si jaksi nedokázali připustit, že jejich plechovka může dostat smyk.
Nebo třeba zamrzly tramvaje… Stál jsem na zastávce Dubina a čekal…. a čekal… a čekal… Pak přihučela jedna „Služební jízda“, zastavila v polovině zastávky, vyběhl z ní mladý kluk v ruské ušance, běžel do druhého vozu, kam nastoupil, aby z něj za dvacet sekund znovu vyběhl a vrátil se zpět… Tuhle činnost zopakoval zhruba sedmkrát a mezitím se za výjezdem ze smyčky, který svou tramvají blokoval, štosovaly další tramvaje… dokonce dvě jedničky za sebou, což bylo zajímavé… Když mladík v ušance poosmé vběhl do druhého vozu, ozval se jeden z z houstnoucího davu cestujících, aby se už ku*va rozhodl kam chce jiť, a aby s tu elektriku už vymajznul, bo už ho něbavi čekať. Mezitím celá souprava začala couvat a zatáčet na tu smyčku. Neviděl jsem za východ z podchodu, ale faktem je, že zatímco do řady tramvají přibývaly další a další tramvaje, on se svou soupravou pouze zacouval o cca 50 metrů zpět a aniž by uvolnil trať, opět začal opakovat svou oblíbenou činnost běhu z vozu do vozu, přičemž dveře otevíral elegantním promáčknutím, za které by nám cestujícím usekli na DPO ruce.
Po nějaké chvíli (a dalších dvou štosujících se tramvajích) náhle vběhl zpět na místo řidiče a prudce vyrazil kupředu, vlekouce za sebou tmavou, zamrzlou tramvaj, která si patrně řekla, že ji zima už nebaví, a že teda nebude jezdit.
A nyní nastala situace, kdy za sebou jelo několik opakujících se linek tramvají, ale pouze ta první v pořadí byla podobná vysokotlakému lisu. Cestující veřejnost nevzala na vědomí fakt, že za TOUTO desítkou jedou další dvě a zuřivě se začala bít o poslední volná místa k dýchání. Tohle jsem vážně nemusel, takže jsem na následující zastávce vypáčil svou maličkost z vozu a počkal si 35 sekund na další spoj, kde bylo místa na rozdávání.
V nejbližší době se toho bude dít více, neboť jsem konečně dospěl k závěru anabáze přihlášení dovezeného skútru a tak se pokusím to tady „hodit“ třeba formou podcastu.

Reklamy

One comment on “Cesty do práce, část 13.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s