Za kultůrou do hlavního města

Třetího března o půl dvanácté jsem usedl na zadní sedadlo černého Mercedesu a místo obligátního „Do klubu, Alfrede“, jsem pozdravil jednoho příznivce mého zaměstnavatele (vč. jeho svérázné manželky) a výlet za kulturou do našeho (mnou tak „oblíbeného“) hlavního města mohl začít.

Cesta proběhla bez patrnějších problémů. Kromě toho, že nám v tom největším lijáku na Vysočině selhal stěrač (Což bylo kuriozní, selhal totiž několik okamžiků poté, kdy jsem si vzpoměl, co říká můj otec ohledně spolehlivosti Mercedesů) a IK tudíž dálnici před sebou v některých chvílích pouze tušil než viděl, se nic zvláštního nestalo a tak jediné zpestření cesty tam bylo až na parkovišti naproti Hlavního nádraží, resp. dole v nádražní hale, která způsobuje zahraničním návštěvníkům našeho milovaného hlavního města pravidelně kulturní šok. (Já být tím zahraničním návštěvníkem, který usedne v (například) Norimberku do krásného, naleštěného vlaku, a kterého první kontakt s českým královstvím je právě ono nádraží, tak se na podpatku otáčím a dožaduji se návratu do toho vlaku zpět)

03032007057.jpg

Chvíli jsme bloudili po hale, protože manželka IK akutně potřebovala silonky (neboť zima), ale po necelých patnácti munutách už nás unášelo céčko na Florenc, kde jsme přelezli na béčko a hurá do Sazka Arény. Za deset minut jsme již stáli v hloučku čekajícím na vpuštění. Úderem šesté se Aréna otevřela a brigádníci ve žlutých vestách začali skenovat detektorem kovů každého příchozího. Na internetových stránkách o koncertu byla zmínka, že se povoluje kompaktní foťák. Jelikož se můj Nikon D50 nedá nazvat kompaktním, půjčil jsem si foťák od kamaráda a těšil se na fotečky. Jaké bylo mé překvapení, když mě žlutovesťák rezolutně poslal pryč s tím, že foťáky povolené nejsou! Chvíli jsem ho přesvědčoval, ale byl neoblomný. Lituji toho, že jsem nebyl „průraznější“. Že jsem nebyl víc neoblomný než on a netrval na svých právech. Raději jsem šel odevzdat foťák do depozitu (tj. velký červený kamionový návěs), kde mi ho za stovku (!) uložili. Vzhledem k tomu, že lidiček s foťáky bylo víc, chvilku jsem musel počkat, než na mě přijde řada…

To je první pozastavení… zajímalo by mě, kdo je za tohle zodpovědný a hádám, že je to Sazka… když tisíc lidí odloží do toho jejich depozitu cokoli za kilo, tak mají sto tisíc čistá ruka a fanoušku, vztekej se, máš to marný! Tohle je možné snad jedině u nás!
Koncert byl skvělý. Opravdu. Užil jsem si to. O to méně jsem si však užil to, co následovalo po něm.
Skončil kolem jedenácti hodin a já už během posledního přídavku opouštěl své místo, protože jsem tušil, že řada před depozitem bude magnifikantní. Skutečnost však zcela předčila očekávání. U Depozitu už stála cca padesátimetrová nepravidelná fronta složená z vícezástupu. A narůstala geometrickou řadou. Zpočátku vše ubíhalo, ale po zhruba patnácti minutách se něco zadrhlo. Stovky lidí utvořily téměř třista metrů dlouhého hada. Cizinci (angličani, rusové, poláci a kdovíkdo ještě) stáli spořádaně a trpělivě spolu s několika normálními čechy. A pak nastaly problémy. Někteří čecháčci usoudili, že stát ve frontě není zábava a zaujali místo těsně u depozitního návěsu, aby u něj splynuli s davem. Což se logicky nelíbilo nám čekajícím. Zvláštní bylo, že předbíhající byli skutečně pouze češi, navíc se zřetelným pražským přízvukem. Dav lidí je hmota o velmi pružné konzistenci, a když se na sebe tlačí několik stovek lidí tak sebemenší pohyb vyvolává reakci. Tlačící se masa těl byla náhle zkomprimována ještě víc, protože vychcanců přibývalo a před dveřmi návěsu vznikla velmi presová situace. Navíc jedna ze dvou slečen vydávajících naše foťáčky pravděpodobně nezvládla vypjatou atmosféru, zhroutila se a začala usedavě plakat. Do přívěsu vtrhlo několik nedočkavých čekajících a průser byl na světě. Fronta se smrštila směrem k návěsu, kolem kterého tím pádem vznikl velmi hustý hrozen lidí a vzduchem začaly létat nadávky, z nich „do prdele“ byla z těch mírnějších. Vydávání se zastavilo a atmosféra byla každou sekundou hustější.
Po cca půlhodině už situace nebyla udržitelná, a když čekající, jejichž trpělivost se rapidně vytrácela, začali bouchat do návěsu a někteří se vyškrábali na jeho střechu, sundal jsem si raději brýle, protože cizí lokty ve výšce mých očích pro ně představovaly reálné nebezpečí. Nějakého chytrého pražáka napadlo vydrápat se na asi metr dvacet vysokou podlahu přívěsu a vyvolávat čísla „zadržených“ věcí, ovšem jediným oceněním jeho organizačního talentu bylo, že ho všichni vypískali. Zničehonic se u návěsu objevili uniformovaní policisté a zkoušeli atmosféru uklidnit. Bohužel marně. Teprve kordon uniformovaných švestek dokázal odtlačit dav násilím od návěsu, protože na slovní výzvy, aby všichni o dva metry ustoupili, byla jedinou reakcí, že cizinci ustupovali a češi (pražáci) postupovali. Opačně působící síly se navzájem neutralizovaly a výsledkem bylo, že se dav nikam neposunul, ale tlak uvnitř davu vzrostl. Kolem půlnoci se situaci konečně podařilo částečně konsolidovat, nicméně fronta zcela ztratila smysl. O půl jedné ráno jsem opět držel v rukách pujčený foťák a přiznávám, že jsem v některých chvílích přestával věřit, že ho ještě uvidím.
Ať mi někdo vysvětlí, co může být lehčího než vydávání věcí z šatny? Nechápu to! Jedině u nás je možné, že levá ruka neví co dělá pravá a pokud je to umocněno typickou pražskou neschopností, dalo se to asi čekat. Zřejmě jsem stále příliš velký idealista a nepoučily mě zkušenosti.
Kombinace práce pod tlakem, nedostatku času, chyb v komunikaci a tzv. „pražského přístupu“ je vražedná!

Reklamy

14 comments on “Za kultůrou do hlavního města

  1. Je přesný popis české reality – asi vinoucí se a vyplývající z té všeobjímající pražské vychcanosti – aneb ryba smrdí od hlavy. A neplatí to jen o tom zpackaném vydávání foťáku z neoprávněného depozitu.
    Ale prosím Tě – co to bylo za koncert?!?

  2. No, nevěřím, že koncert byl dobrej, když čtu jméno interpertky, sorry:-)… Ale jinak… Zažila jsem podobný situace (i když samozřejmě ne tak vyhrocený) na třech zájezdech. Navíc umocněno tím, že se jednalo o pražský důchodce. Většinou. Stálo mě to spoustu nervů. Nevěřícně jsem zírala, jak se sebevědoměvšude cpou dopředu, poslouchala ramenatý hlášky… „Jééééžišííí, to je suchýýýýýýýýýý“… Díky tomu bohužel trpím ne sice přímo xenofobií, ale lehkýma předsudkama určitě: jakmile zjistím, že je ten či onen člověk, kterej mi má být představen, Pražák, jsem dost ve střehu. Díky bohu, potkala jsem i pár lidí „tam odtud“ naprosto v pohodě a vždycky je ráda znovu uvidím…

  3. Jak jsem řekl… Každý máme nějakou úchylku… mě se Shakira líbí a pokud se nelíbí vám, je to váš problém…
    Taky mám v Praze pár přátel, ovšem u nich platí to pořekadlo o výjimce, která víte co…

  4. Porč by to měl být problém?…:-)… Tak dětinskej postoj… Prostě jsem to jen řekla…. problém to nejni, zkrátka bych na ni nešla, to je celý… Nikomu ji neberu, proč, kdyby se všem líbilo to samý, byla by na světě ukrutná nuda…

  5. Hm…výjimka… Potvrzuje pravidlo:-(… Který bohužel fakt platí, co se Pražáků týče. Tím víc si pak člověk váží lidí, kteří se mu naprosto vymykají. já vlastně Prahu docela můžu – jezdím tam právě za těma, kteří se tam svojí povahou a vystupováním jaxi nehodí:-)…

  6. Samozřejmě ani já ty Pražáky nechci a ani nemohu házet všechny do onoho již zmíněného pytle. Platí prostě to o té výjimce a tom pravidlu .. ale to už jsi vlastně napsal.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s