Provětrání Schade, vol. 2 – podruhé

V neděli to bylo hustý. Dopoledne (po noci, kterou jsem trávil za volantem bratrovo černého automobilu rozvozem muzikantů a následně účastníků Slovenského bálu. A mezitím průjezdem Malenovic, parkoviště u hotelu „Petr Bezruč“, kde byla tma taková, že jste neviděli na krok a sníh. Snad to nebude bratr číst, protože mi ten svůj černý automobil už nikdy nepůjčí…) jsem zajel na Mao-Ce do centra, kde mi Crusher půjčil klíčky od Schade vol.2. a pak už jen dojet pro PN a několik autoatlasů a naše anabáze po jižním Polsku mohla začít. Schade vol.2 už se mnou byla v Rakousku a nastal čas, povozit ji i u našich severních sousedů. Jeden příbuzný, když slyšel kolik toho už najezdila bez svých právoplatných majitelů jen suše podotknul, že teda neví, čí to auto je. Jeho problém… Crusher ví, že má mou nehynoucí vděčnost a já dobře vím, že nebýt jeho dobré vůle (za kterou mu nikdy nebudu moct dostatečně poděkovat), nevznikla by dobrá polovina článků na tomto blogu.
Dlužno dodat, že se tentokrát opět jednalo o klasický výlet na Pustevny. A byl hezký… jen na ty Pustevny opět jaksi nedošlo… 🙂
V Chotěbuzi jsme vybrázdili k nájezdu na most, kde je hraniční přechod a k mému úžasu nás šipka do Krakowa (který byl asi 10 minut našim potenciálním cílem) navedla na opačnou stranu. Aby člověk mohl přejet hraniční přechod v Chotěbuzi a má tu smůlu, že jede od Karviné, musí se vrátit podél mohutné čtyřproudovky asi 10 kilometrů k mostu, který přejedete a můžete mířit zpět těch 10 km k přechodu. Úžasné. Jak to tam vypadá, když jsou všude mraky kamionů si nedokážu představit.
Nachystali jsme si občianské preukazy a najednou jsme frčeli po tom dlouhém mostě přes údolí Olše, který si vzal z té řeky příklad a udělal na asfaltu vlny. Resp. koleje. Ty pak pokračovaly, i když most už skončil. Ony ty silnice v Polsku trošinku zvlněné jsou. Ale není to žádná katastrofa. Znám silnice u nás, které by se od silnic v Polsku mohly učit, jak má taková silnice vypadat. Ovšem se silnicemi je trochu potíž, že jsou poněkud přízemní.
Zvlněnou silnici nahradila moderní komunikace v režii Evropské Unie a z ní odbočení na Katowice. S lítostí jsem zamáčkl slzičku, když jsme míjeli směrovou tabuli na Gdaňsk (629 km) a Helsinki (o dost víc)(s namalovaným trajektem). Další silnice byla taková srandovní. Vede z Visly do Katowic a je to čtyřproudovka, která se inspirovala u amerických highways. Mezi oběma jízdnímy pásy je široký travnatý pruh. Čímž veškerá podobnost končí. Nepřetržitá šňůra aut, táhnoucí se od východu na západ nám asi 5 minut bránila se zařadit, ale nakonec se podařilo a my mohli razit dál.
Na té srandovní silnici mě zarážel ještě jeden kuriózní moment. Totiž hustota světelných křižovatek. V praxi to vypadalo, jako Rudná, nebo Mariánskohorská, nebo klidně i obchvat Olomouce bez svodidel a co dva kilometry semafory. Ona to samozřejmě nebyla dálnice, ale semafory a přechody na rychlostní komunikaci jsou groteskní… 🙂 Člověk měl aspoň čas od času možnost vydechnout a podívat se kolem sebe na hejna motorkářů a (ano) skútristů.

dsc_4562.jpgNa světelné křižovatce jsme nabrali kurs Rybnik, pak Ratiboř a nakonec Glubczyce. Až do Glubczyc to šlo. Víceméně standardní krajina, mírně zvlněná s občasnými stromořadími kolem různě zvlněných silnic, sem tam vesnice v různých stupních rozkladu, ale povětšinou s nádhernými kostely. Což je pochopitelné. Karol Wojtyla by se v hrobě obracel, kdyby se někde ovečky nepostaraly o svůj svatostánek.
V Glubczycích jsem ovšem poněkud zazmatkoval a místo na (údajně nezvlněnou) silnici 38 to „struhnul“ na (velmi zvlněnou a s občasným hlubokým vírem) silnici č. 418 a adrenalin začal. Sice jsem mohl nafotit Jeseníky ze severu (a byl vidět i Praděd, heč!), ale v okamžiku, kdy jsem si to začal vychutnávat, uvědomil jsem si, že je něco špatně. A právě v tom okamžiku se rozsvítila kontrolka nedostatku paliva. (Vždycky mě pobavily scény v amerických filmech, kde hrdinové v letadle zjistí, že jim ubývá palivo a pak ťukají prstem na ciferník v naději, že tam ten benzín nějak naroste. Já to nedělal, protože jsem nebyl v americkém filmu.) Pohled do mapy a na mou spolucestující byl výmluvný. Pokud nenajdeme cestu na naši stranu hranice, bude to ještě zajímavé.
Na křižovatce za Suchou Psinou jsme to otočili a já poznal druhou ženskou v životě, která umí číst z mapy. PN bravurně našla naši pozici v atlasu a pak už byla cesta na tu zatracenou osmatřicítku brnkačka.
Na přechod jsme dorazili kolem půl páté večer a bylo to.

Pokud jste čekali cestopis s výčtem navštívených turistických lokací a s vyznačenými místy, které stojí za pozornost, tak jste tady špatně. Už jenom proto, že Polsko jako takové je SAMO O SOBĚ místem, které stojí za pozornost.
Ale aby vám nebylo až tak líto ztraceného času, tady máte několik (3) fotek.

Reklamy

One comment on “Provětrání Schade, vol. 2 – podruhé

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s