Irsko 2007, poprvé. Díl první

Den první, 16. června 2007
Vstávat o půl šesté ráno jsem si odvykl už před dobrými patnácti lety. Čas od času tak člověk sice vstávat musí, ale pokaždé je rád, když se ráno probudí jaksi sám od sebe, než když ho prudí nějaké budící zařízení. Někdy budík, někdy rádiobudík. Mě v posledních dvou budících dostává do bdělého stavu titulní melodie z filmu Austin Powers. Ale ani tohle nemůže rozbít depku z přetrženého snění.
Každopádně dnes to bylo jiné. Vstával jsem tak brzo z velmi dobrého důvodu. Dnes letím s HJ a LCH do Irska. Odlet je v 10.20 z Krakowa, kam nás odvezl můj pan bratr.
Vzali jsme to přes Katovice, které jsme chtěli “líznout” v levém spodním rohu. Nicméně zůstalo u chtění a nakonec jsme byli rádi, že jsme je vůbec našli. Když jste vybaveni otcovými radami, vlastníma očima (kterýma sledujete silniční ukazatele) a GPS zařízením, tak vznikne velmi zajímavý střet zájmů. Na jednu stranu chcete věřit výdobytku techniky a svým očím, ale když šipka ukazuje vlevo, otec radí rovně a GPS vpravo… vyberte si!
Z našeho “líznutí” se nakonec stalo pořádné ponoření, ale fakt je, že i když jsme jeli zmateně jako nomád na ožralé lamě, číselko indikující zbývající vzdálenost k letišti se zcela překvapivě snižovalo. Narazili jsme na mýtnou bránu, kde jsme vyplázli 6,50 zlatých za cca 40 km dálnice s přibližně deseti uzávěrkami. Samotní poláci to zřejmě vnímali jako ostudu, protože když mělo dojít na cálování při opuštění placeného úseku, jen mávli rukou a jelo se dál…. cca kilometr a už jsme dorazili na letiště Jana Pavla II. Sotva jsme se vnořili do ruchu odletové haly začal jsem vzpomínat co všechno je třeba udělat než usednete do křesla v Airbusu. Zkrátím to. Lidí jako sraček. Nejprve vystát frontu na letenku, kterou už jsme měli rezervovanou snad sto let, poté vystát frontu na bezpečnostních rámech, kde vás téměř svlečou (já musel sundat i pásek), pak se přesunete k pasové kontrole, kde byla fronta o něco menší a nakonec v bezcelním prostoru, kde vás už čekala jen kontrola letenek a letadlo, vystát frontu deseti tisíc poláků, kteří byli v poměrně slušném kompresním poměru nacvakaní u odbavovací přepážky.
V 10.25, kdy už jsme měli sedět připoutaní k letadlu, přišel k pultu mladík a začal pouštět cestující. To byl povel pro stojící masu poláků, kteří ve snaze urvat nejlepší místo k sezení (místa k stání v letadlech prý nevedou) začali o překot mávat letenkami a rvát své bágly do takového udělátka, které vymezovalo jejich velikost. Obzvláště mě pobavil jeden zarputilec, který do toho udělátka napresoval vší silou svou velkou tašku. Očividně větší zavazadlo, než byla přípustná mez nešlo vytáhnout a tak málem přetáhl mladíka-odbavovače po lebce modrou trubkou, ze které byla celá ta věc vyrobena.
Po ukázání letenky a pasu nás odvezli autobusem k letadlu a za chvíli už jsme pojížděli na runway.
Let byl klidný, letušky krásné a prodávaly losy. A taky pivo a sendviče. Záchod byl malinký a měl jsem dojem, že při spláchnutí v kabince rapidně klesl tlak, protože mi zalehlo v uších.
Že jsme nad Irskem bylo zřejmé podle neprostupného moře mraků pod námi. Ale než jsme si to řádně vychutnali, škrtly pneumatiky podvozku o přistávací dráhu v Shannonu.
Během doby, kdy H s L toužebně očekávali svá zavazadla v příletové hale (po pasové kontrole, která se skládala z letmého podívání se na zlatého lva na obálce pasu a “Welcome in Ireland” ze zubící papulky pasové úřednice) jsem se rozhodl otestovat svou drzost a vybavit převzetí rezervovaného auta.
Stánek s National/Alamo mi padl do oka sotva jsem vylezl z ráje ztracených batohů. Půvabná mladá (a maličká)(a pihovatá) Irka si vzala můj řidičák, pas a kreditku, ze které následně vyčerpala 140 Euro a za deset minut jsem držel v ruce klíčky od téměř nového Opelu Astra.

Nightmare With Steering Wheel
Jistě, věděl jsem, že se v Irsku jezdí vlevo. Ano, byl jsem obeznámen s faktem, že tam, kde byste hledali u normálního auta volant, najdete spolujezdce a jistě, bylo mi jasné, že při přecházení silnice se musím podívat nejdříve vlevo…. ale tahle teorie je na hovno, dokud si to nezkusíte na vlastní kůži! Po padesáti metrech, kdy jsem marně šátral pravou rukou do pravých dveří ve snaze zařadit rychlost a neustále koukal do pravého předního sloupku, kde jsem hledal zpětné zrcátko mi došlo, že tohle bude stát za to. Frajersky vylapená levá ruka na spodní obrubě okna levých předních dveří tápala v prázdnu a snaha udržet se v levém (pomalém) pruhu byla stejně marná jako zadržet moč po desáté operaci prostaty. Zatáčím vlevo a koukám jako blázen, co se mi to tlačí v protisměru do cesty? Korunu tomu všemu nakonec nasadil první kruhový objezd, kde na mě najížděli auta z úplně jiné strany! Tady se snad dovoleprdele všichni zbláznili!
Dopotáceli jsme se po místní Rudné do Limericku, když jsme předtím několikrát odbočili, abychom našli nějaké slušné B&B ubytování.
Zastavili jsme u tří. V jednom plném nás milý pan majitel poslal do Bunratty, kde je prý penzionů přehrčel. Jenže já byl rád, že jsem schopen udržet auto na cestě dálničního typu. Ne tak na obyčejných okrskách. Jak jsme později zjistili, většina silnic je velmi úzkých a navíc lemovaných živými ploty, do kterých bývá nezřídka zákeřně vetnutá kamenná zídka. A institut řízení vpravo mimo jiné znamená, že buď hoblujete ty kamenné zídky levým bokem vozidla nebo se naopak instinktivně tlačíte do protisměru. Ty okrsky tady nejsou nijak tenké… je to jen relativní, ale mě to připadá jako vecpat slona do vodovodní trubky. U druhého a třetího nebyl nikdo doma. Takže jsme pokračovali na Limerick, kde jsem si vyzkoušel přímo pravolevý očistec, stavili se na Fish`n`Chips (já zatím nenašel odvahu), trochu pochodili a koupili si předplacené Vodafone karty. Kolem páté jsme z Limericku opět vyrazili za ubytováním a shodou okolností jsme se opět ocitli u posledního B&B, kde jsme před časem zastavili. Líbilo se nám tam a tak jsme opět s lítostí zjistili, že nikdo není dostupný. Už jsme sedali do Opelu (já chtěl tentokrát jet jako spolujezdec, jenže když jsem si sedl, přede mnou se objevil volant), když vyšlo slunce a přijela malá dodávka s Agnes. Majitelkou penzionu…
Za chvíli už jsme vybalovali v třímístném pokoji a platili předem (to byl náš návrh) 25 babek/noc/osoba a blahořečili si, jak jsme to krásně vybavili.
Poté jsme se chtěli projít, jenže absence jakýchkoli chodníků nás nakonec přinutila nasednout zpět do káry a vyrazit směr, kde jsme tušili Bunratty. Na ně jsme sice nenarazili, ale zato jsme narazili na náves v Sixmilesbridge, kde byl super pub a super irové a super guiness a protože jsem masochista, řekl jsem L, aby si klidně dal, neboť budu dál řídit (rozuměj: řídit a pokoušet se o vecpání slona do vodovodní trubky).
Večer bylo světlo skoro do půlnoci a hlavně…. naproti nám je krásný kopec!
PS: Nepršelo….