Irsko 2007, poprvé. Díl druhý

Den druhý, 17. června 2007
Časový posun způsobil, že už kolem šesté bylo pro mě sedm a já se probudil. Tristní, když si uvědomím, že to není normální být vzhůru před půl sedmou. A nepůsobilo to tak pouze na mě. I ostatní mí souputníci byli vzhůru dlouho před sedmou a tak jsme na pokoji do osmi hodim kuli pikle jak naložíme s nedělí.

dsc_6814.jpg

V osm jsem se stal dočasným vlastníkem irské snídaně. V čem je jiná než ta naše, česká, nebo naše kontinentální je zřejmé na první pohled. Je podávána v Irsku. A nejen to. Angličané milují míchaná vejce a slaninu. Irové, aby ukázali, že jsou lepší, servírují vejce sázená a smaženou šunku. Pak něco spečeného, co vypadalo jako kroupy slisované s šunkou a dokulata vykrojené jako lívanec. Ale hlavně… mou první irskou snídani mi naservílovala Agnes. Velmi ochotná a milá. Zeptali jsme se na Internet a opět byla ochotná a milá. Řekli jsme ji kam se dnes hodláme vydat a opět byla ochotná a milá. Hned přidala, že bude krásný den (lehce pod mrakem, 14 stupňů) a ukázala nám kudy do toho Galway jet, abychom si to řácky vychutnali. Prý k Ennis a pak rovnou na pobřeží… prý hezké výhledy.

dsc_6850.jpg

Měla pravdu, mimochodem. Ovšem to nejlepší, to na co jsem se nejvíc těšil, na nás vyhrklo ještě dřív, než jsem stačil říct “Suliomariomartinezkuarezferdinando”. Krajina se pomalu změnila na ty zelené vlny lemované kamennými zídkami, jaké známe z těch idiotsky romantických německých filmů, až nakonec do nás vrazil plnou silou Atlantik. Obrovský, masivní a nedozírný. Mnohokrát jsem o něm četl, mnohokrát jsem ho viděl ve filmu, slyšel o něm…, ale poprvé jsem ho viděl vlastníma očima!
Výhledy opravdu stály za to. Až na to, že jsme do Galway vůbec nedojeli. Nejdříve nás dostala první (a dost možná jediná) pláž v Irsku, kde stateční Irové (někteří v neoprenových oblečcích) v patnáctistupňovém vedru využívali zřejmě nebývale slunného dne, aby se smočili v chladných vodách Atlantiku. Dopoledne, kdy jsme přijeli, to bylo ještě docela opuštěné místo, ale po procházce a obědu (Quarter pounder burger with bacon and cheese, Chips, Coke, 4,25 Jůro)(na Fish`n`Chips jsem zatím stále nenašel odvahu) už zcela zaplněné parkoviště dávalo jasně najevo, že tady se s každým sluníčkem počítá. To byl Lahinch.

dsc_7028.jpg

Odtud naše cesta měla vést do Galway. A cestou jsme se chtěli stavit na útesy Cliffs of Moher. Na chvilku. Na chvilku, která se nakonec proměnila v tři a půl hodinový trek po místech, kde se tajil dech a slabější povahy ztrácely chuť žít. To byla druhá věc, která nás dnes dostala. (Nad obojím se ovšem vznášel jako všeobjímající příkrov dojem z Atlantiku) Kamenné útesy, po jejichž vrcholku jsme procházeli (společně s asi tisícem dalších turistů)(A bylo mezi nimi více poláků než lidí) jsou asi nejfotografovanější věcí v Irsku hned po členech IRA a pivovaru Guiness. A je tam opravdu co fotit.
Irové z toho fleku udělali místo, na které se fokusuje asi každá cestovka, která má co do činění s Irskem. Obehnali dva útesy zdí z velkých kamenných plátů, vydláždili chodníčky, nakoupili placené dalekohledy a za 4 Jůra vás tam pustí. Popř. 8 Jůro za auto. Vykutali do kopce hobití nory, kde najdete záchody (neplacené) a restauraci (placenou). Mimo jiné.

dsc_7105.jpg

Logicky jsme to zpět nevzali přes Galway nýbrž přes Ennis, který jsme společně poněkud prošmejdili a shledali ho překvapivě komorním.

dsc_7138.jpg

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s