Tábor 2007 snadno a rychle

Tak, a je to za námi. A za mnou. Můj první (a ten hlavní) tábor skončil, děti jsou zabalené a připravené k předání rodičům, zapomenuté věci na středisku už tamní domorodci sesbírali a pravděpodobně už poslali na SVČ. První tábor po dlouhé době, který jsem si konečně užil, musím přiznat. Opravdu.
A ve světle následujících událostí musím rovněž přiznat, že byl dokonalý. Jakých událostí? Dojdeme k tomu. 🙂
Ale nejdřív pár slov k táboru v Losinkách.
Začal klasicky. O den dřív… alespoň pro mě. Jako každý rok i letos jsem tam vyrazil s G4, abychom to všechno vyglancovali a připravili. Tentokrát s námi jako doprovod a pomocník vyrazila PP, kterou jsme nabrali po cestě v Porubě, kde se s ní přišla rozloučit její maminka. PP měla parádní klobouk… Ale já měl lepší… 😀
Nalepili jsme jmenovky na dveře, obšancovali si bažinu, pověsili vlajky a prohnali naše zlenivělé zadky na kótu, velmi oblíbené místo našich táborů. Po dlouhém uvažování a přemítání jsme nakonec druhý den ráno poslali G4 zpět do Ostravy a mezitím, co dorazili naše dětičky se zbytkem vedení, připravili jsme ještě pár maličkostí. Hlavně s hřmotným rampachlapem správcem střediska, který sice na první pohled působí dost nebezpečně, ale na ten druhý a všechny ostatní je naprosto v pohodě. Ali a Petra na recepci a hlavně Radim, mistr kuchař, letos tuhle zářivou sestavu jen perfektně doplnili.
Musím přiznat, že takhle nám na ruku ještě nikdo nikdy nešel! A přistoupili i na takové podivnosti jako posunutý čas jídel (protože my nejsme normální tábor… my fungujeme v jiném časovém pásmu, víme?).
Šlo ve stručnosti o to, že jsme potřebovali dříve tmu a nechtěli jsme zároveň naše dětičky okrádat o spánek. Takže jsme jednoduše posunuli čas o hodinu zpět. Byli s tím trochu problémy (zejména neustálé dotazy, jestli je nástup v sedm hodin táborového času nebo normálního času), ale v praxi se to osvědčilo. Půl hodiny před večerkou byla tma jako v prdeli a noční hry tak mohli probíhat bez nároku na spinkání. Že nakonec byla jen jedna… to zavinilo počasí, které k nám během tábora bylo neuvěřitelně hnusné.
Nechci se příliš rozepisovat o konkrétním progamu, zkuste někdy na náš tábor přijet (nebo na něj poslat svoji ratolest) a uvidíte. Jediná věc, která snad stojí za zmínku je návštěva jedné matky, která v nás zanechala velmi rozporuplné pocity, a když řeknu, že se mi otevírala kudla v kapse, budu velmi mírný a diplomatický.
Přihrcla se k táboru se svým vlastním rodičem v obitém renaultu, vtrhla mezi chatky s razancí rozvodněného potoka a následky jejího ataku pociťuji s vřelými pocity doteď. Vetnula se do chatky svého nebohého synka (nebohého díky vlastnictví podobného rodiče) a podrobila ji surové kritice… Ano, já vím, že nápisy typu “Chceš si zapíchat, volej 603 XXX XXX nejsou zrovna vzorem povinné četby, ale když máte v táboře 23 chatek zvěčněných tímto typem lidové tvořivosti, dokazující inteligenční stav jejich občasných uživatelů, a těžko mezi nimi vybrat nějakou nezprzněnou, co máte dělat? Pan správce je sice milý a úslužný, ale nikoli všemocný. Bohužel právě oné mamince se nelíbilo, že na jejího syna působí takto nevýchovně jeho dočasné bydlení, že se rozhodla vydupat si nápravu způsobem vskutku hodným svého IQ (Co na tom, že ho vyfackovala za ztrátu čepice před zraky přítomných vedoucích… to je jistě velmi výchovný počin).
Ta hodná žena si během víkendu vše důkladně promyslela a pak se rozhodla, že její syn v takové chatce bydlet nebude, a že pan správce je povinen okamžitě napravit problém. Pan správce se jako správný hostitel k problému postavil čelem a rozhodl se chatku vymalovat. Nejprve acetonovou barvou, aby se překryly nejvýraznější minigrafiti, a následně bílou omývatelnou barvou.
Jelikož barvy sice nejsou toxické, ale jejich zápach není zrovna příjemný, byli chlapečci (vč. malého pana B.) dočasně přestěhováni na jinou (volnou) chatku. Ta ovšem co do síly myšlenek nápisů v ní obsažených tu vymalovanou vysoce převyšovala. Chlapečci v ní díky zanícení jedné rádoby výchovychtivé matky trávili zbytek svých dní v táboře….
Ale jinak… Šlo to. Bylo to fajn. Byl jsem pevně rozhodnutý si tento tábor užít. A taky jsem si ho užil. Za celou dobu, co to dělám, a co mě občas dost prudili praktikanti a podobně, to letos bylo téměř ideální. Prostě sen každého HV.
V tuto chvíli sedím v setmělé jídelně svého druhého letošního tábora a dopisuji tento post. Vedle u stolu sedí nedočkavá slečna PP a prudí, že si to chce už přečíst. Proto v tomto místě končím a přenechávám ji místo u svého stříbrného PB. 🙂

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s