Moraváček v zemi za duhou, část 1.

1.9.2007
Příjezd

Dnes už klasika… vstávání před pátou, chvatné vydrhnutí zubů a zelená CS2 nás už veze i se svým majitelem ke Krakowu. Jsa poučeni z krizového vývoje minulé cesty, okázale ignorujeme polské ukazatele směru a zcela spoléháme na Zdeňkovy úsečné povely z reproduktoru malé krabičky přilepené na skle. Hle, toť výdobytek prohnilé západní provenience, GPS v akci! A ještě mluví česky…
Hladký (vlastně skoro nudný) průběh cesty narušila jen poněkud zmatená koncovka, kdy nás Zdeněk svedl z dálnice (ovšem až po zaplacení mýtného, pacholek) na okrsky mezi polskými osadami, než nás dovedl do Balic, kde to vůbec nevypadalo letišťově. Nakonec nás navedla stařenka u autobusové zastávky. Mávla hůlkou neurčitým směrem, kde se na nás zasmála dálná z přistávací dráhy letiště Honzy Páji Dvojky.
Za pár chvil už sedíme na kamenné sedačce naproti odbavovacích kójí a čekáme, až ohlásí náš let. A sedíme a sedíme… než se zeptám holky ve stánku RYANAIRu, kdy už konečně začnou odbavovat a ona nás okamžitě začne honit na druhou stranu haly, kde jsou zašité ještě další, utajené, odbavovací pulty. Náš let za chvíli končí s odbavováním!
Stihli jsme to… HJ sice poněkud plánovaně přešvihla max. váhu zavazadla, ale po zaplacení několika stovek Kč (v přepočtu.. nechtěli nic jiného než polské zlaté nebo kreditku) je vše OK a můžeme přejít k rentgenu a začít se svlékat. (Opravdu by mě zajímalo, jak procházejí lidé s kovovými klouby…)
V Shannonu už na nás čekal Nissan a plná nádrž, jen pár sekund porodu při znovuzvykání na řízení po opačné straně (díky Bohu) a pouze jeden jediný incident při pokusu o jízdu “proti proudu” na kruháči za Shannonem 🙂 .
Obvolali jsme spoustu kontaktů při snaze najít bydlení, ale bez úspěchu… Až teprve na konci se na nás snad usmálo štěstí v podobě bodrého realitního agenta Mr. H, kterému máme zavolat v pondělí a prý pro nás něco udělá.
Fajn, řekli jsme si a jeli si hledat místo, kde složíme hlavu na dnešní a zítřejší noc. To bylo nalezeno o asi dvacet minut později kousek od penzionu, ve kterém jsme spinkali při naší předešlé “tourist-like” návštěvě Irska letos v červnu. Líbí se mi tady hned ze dvou důvodů… jednak si připadám jako na návštěvě u babičky (včetně skvělé kávy a jablečného koláče) a druhak je to blízko Sixmilebridge, mé prozatím nejoblíbenější vesnici v Irsku.
Teď sedím v kožené klubovce, sleduji s naší paní domácí taneční soutěž a společně komentujeme výkony tanečních párů. Paní domácí má na klíně asi dvě tuny novin, ve kterých listuje a občas prohodí něco veselého. Já se zasměju, i když moc netuším čemu, ale nikomu to nevadí a oba máme pocit, že spolu dobře konverzujeme 😀
První odpoledne a první večer je za mnou. Zatím je brzo na pocity a na sdělování dojmů.

2. září 2007
Poslední turistika

Zase jsem chrápal… dokonce prý tak, že HJ nemohla spát. Možná nepřehání. Vím, že chrápu… Ale co už teď, nic s tím nenadělám.
Snídaně (partially irish breakfest) byla fajn a náš plán, pakliže je neděle a není možnost cokoli zařizovat, je omrknout jestli ještě stojí maják na Loop Head.
Krátce po odjezdu z penzionu a najetí na dálnici Limerick – Ennis jsem úsečně poznamenal, že jsem zvědavý, jestli najdeme zpáteční cestu. Bylo to proneseno s nádechem humoru, protože mi bylo jasné, že to nemůže být problém. Chyba… o tom, ale až potom… 🙂
Cesta na Loop Head má tu výhodu, že už jsme po ní jeli. Navíc mám v GPS nové mapy… dokonce tak nové, že v nich jsou zavedeny silnice, které ještě ani nejsou hotové, byť se na nich horečně pracuje.
Takže cesta tam byla jednoduchá a těšilo mě, že to tam znám.
Na parkovišti u majáku byli dvě auta, takže počet lidí v oblasti nepřesahoval 8 lidí a z předchozí návštěvy jsem usuzoval, že potkat někoho dá práci. Měl jsem pravdu… potkali jsme cca 8 lidí… 🙂 včetně německé rodinky, která se ke konci naší návštěvy rozdělila na pánskou (otec a dva kluci) a dámskou (maminka) část a ta dámská, soudě podle nervozity, když se nás ptala, jestli jsme nepotkali “one man with two boys” to rozdělení nesla o poznání hůř než její druhá polovička s ratolestmi. Když jsem ji následně správně nasměroval, docela dala svému manželovi sadu. Dá se to pochopit… útesy jsou 60 – 80 metrů vysoké a stačí chybný krok a… rackové nesou něčí ruku… rackové nesou něčí nohu… atd.
No… a co bylo dál? Jeli jsme zpět… přes “Castle point” a Kilkee, zprava jsme lízli Ennis, a když došlo k odbočení k penzionu, něco propláchlo pěstí hubu mému orientačnímu smyslu. Čtyřikrát jsme projeli po cestě od Agnes a zpět a čtyřikrát jsem HJ i sebe přesvědčoval, že jsme ten legrační přejezd ráno nepřejížděli, než jsme ho přejeli a náš penzionek byl před námi! Zní to legračně, ale když se vám chce na záchod, není to žádná prdel…
V krbu momentálně praská dřevo (pokud není plynový), paní domácí leží na gauči a baví se s nějakým postarším gentlemanem. HJ sedí za mnou v koženém sofa a taky něco datluje. Na mě pomalu přichází únava a nervozita, jak to proběhne zítra… budeme si domlouvat ubytování a rádi bychom stihli ještě vyřešit registraci na zdejším pracáku “FAS” a PPS number.
Dobrou noc…

PS: Omluvte prosím případné chyby… na jejich odstranění se pracuje průběžně. 🙂

Reklamy

2 comments on “Moraváček v zemi za duhou, část 1.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s