Moraváček v zemi za duhou, část 2.

3. září 2007
Bydlení

HJ ho má… já možná zítra. Tolik k dnešnímu dni.
Mám se trochu rozepsat? Tak dobrá…
O půl desáté jsme opustili náš penzion a s nadějí v srdci vyrazili do McDonald’s v Shannonu. Kvůli internetu, který je tam na půl hoďky zdarma, když si koupíte aspoň malou Coca-Colu…
Koupil jsem si malou Coca-Colu a bylo mi sděleno, že nemají kartičky na internet. Dojeb, řekl by Perconty… Tak jsem tam aspoň nechal svůj životopis a vyplnil jejich “Application Form”.
Poté jsme vyrazili do Limericku a řekli si, že se na nás třeba usměje štěstí tam. Počasí bylo nádherné! Bylo nádherné i podle mých středoevropských měřítek! Sluníčko pralo jako o závod, na obloze občas mráček a náš pan domácí mi o něm řekl, že je “One from all of the best”.
Po příjezdu na jednu z mnoha adres, které jsme vyloudovali z DAFT.IE jsme si všimli, že na domech je semo-tamo bílá cedulička s oznámením, že zde je pokoj k pronajmutí. To byla malá vzpruha… taková, že jsme začali obcházet všechny okolní domy a koukat na okna a volat… 6 Eur bylo provolaných velmi brzy a kvůli ničemu.
Nicméně jsme zjistili, že bydlení můžeme najít i tímto způsobem! Naládovali jsme si tudíž kredity, sedli k dalšímu McDonald’s na FishMac a internet a jali se dále prohledávat další možnosti.
Našli jsme další adresy, ale hlavně, objížděli jsme jednu komunitu domků za druhou (tady v Limericku, resp. na jeho předměstí, které se jmenuje Castletroy, jsou jakési komunity domků, které jsou navzájem odlišené podle typu domečků, jejich barev a tvaru a existují jako jakési osady v osadě. Oddělené od hlavních cest, hemžící se nepravidelnými komunikacemi a jestli nemáte GPS, tak jste bez šance vymotat se, pokud jste byli tak bláhoví a do jedné jste se ponořili.
My se do jedné ponořili (do jedné z posledních) a úplně na konci spletitých cest a silniček jsme našli bílý domeček, který kolem sebe volal, že hledá někoho na obsazení dvou single rooms. Bohužel pouze ženského pohlaví… 😦
Nepomohl můj smutný pohled. Pokud nejsem transsexuál, nemám nárok. Sean (tak se jmenoval pan majitel) mi nicméně poskytl (a sám mi to domluvil) kontakt na jiného chlápka (jménem Denis) a s tím jsem se něco po páté sešel před mým potenciálním bydlištěm.
Ve stejném domku (což je pochopitelné, protože je ve stejné osadě jménem Elm Park) bydlí dva Poláci (s jedním jsem se hned seznámil), Ukrajinec a Maďar a když mi do zítřka upraví jeden pokoj (vyhodit jeden příšerný stůl, vymalovat a umýt okno), mohu se nastěhovat… Takže uvidíme.
Díky dnešnímu dni ovšem víme, že je nutné mít vlastní povlečení a peřiny a polštáře, takže nás Denis nasměroval na Dunnes Store, která jsme ovšem našli pouze náhodou kousek poblíž a za 30/35 jůro si tohle koupili v rozkošném válečkoidním obalu.
Kolem sedmé jsem HJ vysadil u ní “doma” a já se vrátil do našeho pensionu, abych si ještějednou užil nefalšovanou irish breakfest.
Takže znovu sedím v koženém křesle a dopisuji tento příspěvek. Paní domácí mi před chvíli přinesla jablíčko z vlastního chovu (moc dobré, šťavnaťoučké…) a já se společně s jejím manželem dívám na TV zprávy.
Gerorge Bush navštívil svoje “boys” v Íráku, v Irsku začala škola a v Limericku se stalo něco v čem hrají nějakou roli dva teenageři, ale co to bylo to po nechtějte vědět… My english really not fluently…. (což je jasné i z předchozí věty, že?)

5. září 2007
Bydlím!

Moje úplně poslední báječná noc v penzionu byla sice ráno trochu zkalená platbou o 8 Jůro vyšší, než jsem čekal, ale utěšoval jsem se, že už dnes budu bydlet ve svém a za své… Dopadlo to sice trošku jinak, ale ne zas tolik jinak…
Zajel jsem do Limericku po cestě, kterou mi poradila Agnes, vyzvedl jsem již bydlící HJ a společně jsme zapadli do nejbližšího Meka na breakfest a Internet. Teda, řeknu vám, horší kávu jsem v životě nepil!
Hodil jsem na blog první část mého blogování o své extrémní cestě do práce, mrknul se po dalším potenciálním ubytování a nakonec napsal maila slečně Ryan z Human Resources od McDonald’s.
Poté jsme se vydali objevit FAS a Social Welfare Office, což jsou Irský pracák a úřad sociálního zabezpečení, kde získáme PPS číslíčko. Bez toho prý bychom tady v Irsku byli ztracení… Uvidíme.
Prošli jsme si centrum Limericku a já si znovu ověřil, že se mi to město moc nelíbí. Nicméně díky předměstí (kde bydlím) ho možná vezmu na milost…
Vzhledem k faktu, že jsme oba úřednické chovy našli díky Zdeňka GéPéSáka vcelku brzy, a já měl schůzku se svým domácím až v 5.00pm, rozhodli jsme demokratickým hlasováním, že se zajedeme podívat do mého oblíbeného Sixmilebridge.
Samozřejmě jsme se Zdeňkem dohodli dobrodružnou trasu přes Woodcock Hill a musím říct, že větší divočinu jsem asi ještě neviděl. Několik kilometrů jsme dokonce neveřili, že jsme v Irsku, ale tipovali jsme to někde na Aljašku. A když námcestu zahradili koně se svým majitelem… k romantice už moc nechybělo…
V Sixmilebridge jsme se stavili u George McNamary na “jedno”, trochu se tam prošli a po asi hodině jsme vyrazili zpět. Já, už jako zkušený harcovník, jsem nechal Zdeňka v kastlíku (cca 20 minut).
Přesně v pět (když jsem ještě vysypal HJ) jsem zastavil před svým potenciálním bydlením. Přesně v pět hodin a sedm minut dorazil Denis s Passatem a vuzkem a společnými silami jsme z mého pokoje vyrazili starou matraci, malý hnusný stolek a pár maličkostí po francouzovi, který to tady obýval před rokem.
Pokoj na mě první dojem neudělal zrovna ohromující. Ve dvojitých oknech pavučiny, v rozích pavučiny, pod postelí pavučiny, pod parapetem pavučiny a pavouk… hnusné zdi, nová skříň… no… řekl jsem si, když přišel Jack London do Dawson City, bydlel určitě hůř…
Denis mi přivezl nový stolek, namontoval mi lustr… takový ponorkový překryt žárovky a domluvili jsme se, že na druhý den mi přiveze novou židli a přes víkend mi nechá vymalovat a vypulírovat celý pokoj. A protože si je vědom, že pokoj se nachází ve stavu obyvatelném jen s velkým sebezapřením, sdělil mi, že do pondělka budu bydlet zadarmo. Dokonce po mě ani nechtěl depozit, neboli zálohu, ve výši 150 Jůro… No… a kolik teda budu platit? 65 Jůro za týden, splatné každé čtyři týdny.
Nakonec jsem ztratil klíče. Po nervydrásajících chvílích, kdy mě napadaly nejhrůznější scénáře a po prokopání celého pokoje a auta jsem nešťastně zavolal Denisovi, který přijel za cca 4 minuty a pomohl mi hledat. Mrknul se i do auta a našel ty malé cinkavé svině zapadlé vedle sedadla spolujezdce. Asi, když jsem prudce couval ke vchodu, je napadlo, že je jim na sedadle špatně a vydali se hledat záživnější místo.
Opřel jsem se o auto, zpocené čelo si setřel rukávem a Denis se smál a dokola opakoval:
“Don’t nervous, it’s fine!”
Momentálně je čtvrt na deset irského času, doma máte čtvrt na jedenáct (musím si to pořád dokola opakovat) a já na vás vzpomínám. A taky sbírám odvahu, abych sešel dolů a seznámil se s ostatními spolubydlícími. Držte mi pěsti…. Vůbec netuším, co můžu čekat.

PS: a to nejlepší nakonec. Kolem druhé mi zazvonil telefon… Volala mi Tania, manažerka z restaurace v Shannonu, jestli mohu přijít v pondělí na pohovor!!!

Reklamy

4 comments on “Moraváček v zemi za duhou, část 2.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s