Moraváček v zemi za duhou, část 5.

10. září 2007
It’s done…

“Je hotovo…”. Tak zněla první zpráva, kterou poslali majitelé telegrafní společnosti Western Union přes čerstvě zapojenou telegrafní linku v Promontory, když zároveň společnost Central Pacific spojila železnici protínající od východu na západ Spojené Státy. Těmito lakonickými slovy komentovali událost, která změnila tehdejší podobu Severní Ameriky.
It’s done… říkám já, protože první etapa mé cesty dnes skončila… A jedním dechem dodávám: For now (prozatím)
Od zítřka pracuji. U McDonald’s. Je to téměř stejné jako před patnácti lety, kdy jsem také odešel pracovat do McDonald’s. S malým rozdílem. Tehdy mi stačilo jet do Prahy. (K případným posměšným pošklebkům bych rád dodal, že je to práce jako každá jiná, a že komu se McDonald’s nelíbí, coby symbol světové globalizace, měl by si někdy zkusit týden vařit hamburgery… Věřím, že by mu na kraviny už nezbylo moc sil…)
Hned ráno jsme s HJ zajeli do její školy a já nabral kurs McDonald’s Shannon.
Díky dopravní zácpě, které jsou tady na denním pořádku, mi těch 28 km trvalo dobrou hodinu… O cestě zpět se ještě zmíním.
V deset hodin mi začal pohovor… Společně s mou maličkostí seděli porůznu další uchazeči. Soudě podle toho jak nejprve pokládali otázky holce na kase a jak je ona postupně rozhazovala po restauraci jich bylo přibližně osm. Přišel za mnou snědý kluk (později jsem se dozvěděl, že to je druhý asistent, a že je ze Srí Lanky) a hned se mě začal vyptávat na mé předchozí zkušenosti z McDonald’s. Popsal jsem mu co umím, a co si pamatuji, a když došlo na lámání chleba, řekl mi, že potřebuje PPS číslo a bankovní účet. Chápavě jsem pokýval hlavou a sdělil mu, že na PPS čekám a bankovní účet budu mít druhý den. Načež chápavě pokýval hlavou on, stiskl mi ruku, a že prý během dvou hodin zavolá.
Fajn, není problém, nějak ty dvě hodiny v Shannonu zabiju.
Právě jsem přecházel přes dálnici (po mimoúrovňové lávce, nebojte), když mi v kapse zaškubal mobil. Horečně jsem přijal hovor… byl to ten srílaňan, a že prý mám přijít ve tři na prohlídku restaurace a převzít si uniformu.
Fajn, není problém… nějak ty tři hodiny v Shannonu zabiju.
Prošel jsem si místní šopinkpark, zařídil si fotokopii pasu a koupil si ledovou colu. Potom jsem si řekl, že bych možná mohl oslavit své první zaměstnání v Irsku, načež jsem zapadl do blízkého breakfest/lunch/pubu a dal si na oběd křupavá kuřecí prsíčka s haldou hranolek a hromadou salátu. Bylo to super, jen jsem nakonec musel zavolat servírku, protože toho prťavého slimáčka jsem původně nechtěl. Strašně se mi omlouvala, promtně mou krmi odnesla a hned mi nabízela cokoli jiného. Objednal jsem si tedy obrovský čtvrtlibrák se sýrem (Burger jako z reklamního plakátu) a rovněž haldu hranolek bratru za 4.65 Jůro. Překvapení nakonec… když jsem krátce před třetí pub opouštěl, nechtěli po mě prachy… Hezké, že?
Ve tři přesně jsem vlezl do restaurace a hned mě odchytil srílaňan, že mám jít do místnosti pro zaměstnance. Před dveřma už stáli dva další lidé… Takže jsme prošli tři, blesklo mi hlavou.
Krásná litevská manažerka Tania nás uvedla dovnitř a já si znovu prošel úvodní kolečko při nástupu do McD. Po patnácti letech a téměř dvou měsících se vracím.
Vyfasovali jsme dvě trička, kalhoty (klasicky… jsou mi velké, a když jsem je zkrátil, tak jsou navíc i hnusné) a kolem čtvrté jsem opět stál na ulici a před rozhodnutím co dál.
Jedu domů (jak rychle jsem tohle začal používat v souvislosti s tím internacionálním domečkem v Castletroy:), zněl nejlepší nápad.
Čekám tedy na zastávce a po chvíli frrr, jeden autobus se svítícím “Limerick” na předním skle, za deset minut frrr, druhý autobus se svítícím “Limerick” na předním skle…. Říkám si: “Něco je špatně, Pavlíku…” a bedlivě kontroluji jízdní řád. Když se blíží třetí autobus, upravuji si batoh a ruka mi bezděčně vystřelí nahoru…. A autobus stojí přede mnou vč. zubícího se řidiče. No jo… irská autobusová doprava, to je téma pro samostatný článek, tak snad někdy příště. Zacvakal jsem 6,50 Jůro (které jsem ušetřil za oběd 🙂 ) a pomyslel jsem si, jaká je to šťastná země, když lístek v buse stojí tolik co oběd v normální restauraci.
Po cestě krásnou irskou krajinou, a náhodou také přes lovely Sixmilebridge, mi do uší zpíval Elvis Presley svou “You’ve Lost That Loving Feeling”, já seděl v poloprázdném autobuse, jednou rukou jsem přidržoval na vedlejším sedadle batoh a tašku s uniformou a v povznesené náladě jsem si užíval jízdu do Limericku.
Doma (kam jsem dorazil díky zácpám za dvě a půl hodiny, a když jsem ještě zašel na zdvořilostní návštěvu k HJ, abych si vypůjčil jehlu a nit) jsem potkal Denise, který mi svatosvatě slíbil, že ve středu dá do pořádku pokoj a posunul mi termín placení o další týden, což mimo jiné znamená, že už bydlím druhý týden zadarmo… 😀

Reklamy

One comment on “Moraváček v zemi za duhou, část 5.

  1. Dnes je 21.9 a Ty ses ještě neozval… Buď jsi propadl totální apatii, nebo pracuješ až se s Tebe kouří 🙂 Ať se Ti daří teď i příště.
    BTW, všimnul sis, že v Praze mají sraz příznivci Startreku ?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s