Moraváček v zemi za duhou, část 7.

8. října 2007

Měsíc mého pobytu v Irsku je za mnou a je čas na krátký pohled zpět. Velmi rychle se nám podařilo najít ubytování a já začal pracovat hned 11. září… Spousta lidí mi tvrdilo, jak je to tady složité, a že není vůbec dobrý nápad jezdit do Irska. Jak se ovšem nakonec ukázalo, zase TAKOVÝ problém to nebyl. Ale je taky možné, že se štěstí unavilo poskakováním z jednoho politika na druhého (protože jak jinak než štěstím by bylo možno nazvat jejich sklon k získávání různých výhod, že?) a pro jednou sedlo i na normálního smrtelníka… těžko říct… 🙂 Pravdou však je, že mí noví spolupracovníci jednotně tvrdí, že najít práci a bydlení po necelých dvou týdnech je neskutečná rychlost.
Jistě, bylo třeba zařídit několik složitějších záležitostí jako PPS číslo, daně, založit účet apod. Ale právě z toho všeho, co jsme museli absolvovat jsem nabyl pocitu, pokud mohu soudit ze svých subjektivních dojmů, že se tady k lidem přistupuje trochu jinak než u nás. Tady nejste jaksi implicitně považování za nutné zlo. Nezevšeobecňuji. Samozřejmě, že i u nás jsou dobří ouřadové a špatní ouřadové… Ale tady jsem se zatím s ouřadou, který mě považoval za opruza (s tím, že vám to dá patřičně najevo… že, vy paní z ostravského úřadu práce z odboru rozhodování o formulářích E303? Nebudu vás ani jmenovat, jelikož si nebudu špinit blog…), protože po něm chci, aby dělal co je jeho povinností, nesetkal. Naopak jsem všude nabyl dojmu, že i přes mou lámanou angličtinu a zjevnou rozpačitost se mi všude snaží pomoct. HJ možná zažila jiný přístup, vzhledem ke své komplikované situaci s převodem podpory z Čech, ale já se s žádnou nekompetentností ani nepříjemností nesetkal.
Nastoupil jsem do práce, dostal jsem první výplatu a bylo mi dost ouzko, protože mi stáhli 40 procent tzv. Emergency Tax, tedy daně pro zaměstnance neregistrované na irském finančním úřadě. Jelikož jsem v té době ještě čekal na PPS, musel jsem to jaksi překousnout, ale ve druhé výplatě (dostávám plat co dva týdny) mi nejen platila už normální pevná daň 20%, ale navíc mi vrátili i půlku té Emergency… Protože mezitím jsem už obdržel PPS a byl jsem zanést přihlašovací formulář 12A na finančák. Stačilo ho hodit do schránky, popř. ho poslat poštou v neofrankované obálce na adresu, kterou je snadné nalézt třeba na internetu.
Prosté a funguje to!
Dopis s PPS číslem od Irish Social Welfare pak můžete použít jako právoplatný doklad o vaší adrese, který budete potřebovat např. při otevírání účtu v bance. Což mám rovněž za sebou… 🙂
Nevím jak v jiných irských bankách, ale když jsem přišel do pobočky AIB (Allied Irish Bank) v Shannonu, tak se mě ujala úřednice na informacích a prošla se mnou celý formulář žádosti o otevření konta, vysvětlila mi některé náležitosti, kterým jsem nerozumněl a pak už mi za týden přišla bankovní karta a dopis s oznámením mého čísla účtu. To jsem předal manažerovi u nás v práci a bylo to.
Skoro stejné jako u nás… s tím rozdílem, že ať máte účet ve kterékoli irské bance, dostanete-li “payslip” (což je výplatní páska) nejp. druhý den máte peníze na účtu. Jo… a neplatí se žádné poplatky… a mezinárodní převod z AIB do jakékoli banky v EU stojí 75 centů… Pohodička… :–)
Následuje několik postřehů z běžného života, které mě nějak pobavili nebo jsem je pokládal za natolik zvláštní, že se chci podělit o zážitek:

Cernobily Loop Head

Samoobslužné pokladny v supermarketu
Na tuhle věc jsem narazil v Castletroy Shopping Centru. Mimo obvyklých obchodů, které známe i u nás v ČR obsahuje i hypermarket SuperQuin, což rovněž není nikterak neobvbyklé… Podobných Shopping Parků je jen na Ostravsku mraky, čili nic, co by mě překvapilo. Nezíral jsem na to jako čech v osmdesátémdevátém… Snad jen počet “tupých ksichtů a ksichtek”, které potkáváte třeba v Avionu na promenádě v kteroukoli denní i noční dobu se zde limitně blíží nule. (Zřejmě tady návštěva běžného nákupního centra není až tak vyhledávanou kratochvílí zdejších šampónů… 🙂 )
Nicméně to jsem poněkud odbočil od tématu… To, čeho se týká tento bod, stálo na konci řad pokladen a visela nad tím cedulka “Automatic Payment Point”. Bylo jich asi šest a u každého místa bylo navíc upozornění, že se to týká pouze nákupů do 10-ti položek…
V praxi to funguje tak, že přijdete k obrazovce, pod níž je vetnutá čtečka čárových kódů a vy nad tím můžete začít mávat svými deseti položkami. Na monitoru se vám objevuje postupně celý váš nákup. Po skončení se vás to ještě zeptá, zda chcete nákupní tašku za 22 centíků a pak už jen zaplatíte. Penězi nebo kartou, přičemž je samozřejmostí, že automat bere i bankovky. Celou oblast kontroluje jedna prodavačka, která ochotně, a hlavně kdykoli může, pomáhá stařenkám, staříkům a vyplašeným malým, tlustým středoevropanům obsloužit onen pekelný stroj… 😀
Nikoho ani nenapadne, že by tudy něco protáhl bez placení, což mě dostává k humorné představě, jak by asi podobné místo dopadlo ve Futuru v Mariánkách… 🙂

Přístup k lidem
Na toto téma jsem již pár slov napsal… Takže jen malé shrnutí a pár příkladů…
Přistupují k vám srdečně a nemáte pocit, že je to neupřímná srdečnost. Po cestách do a z práce zastavuji občas na oběd nebo na snídani, nebo jen tak na benzín do svého skútříka, u jedné pumpy za Sixmilebridge. Jelikož tam bývám průměrně čtyřikrát týdně, znám už všechny obsluhující. Ale nejen od vidění. Znám je jménem a oni mě rovněž. Když jsem tam byl asi podesáté, přisedla si ke mě u snídaně starší paní a z jejího chování jsem poznal, že se jedná pravděpodobně o majitelku. Donesla mi k mému objednanému muffinu sendvič jako kráva, jako pozornost podniku, a hned se dala se mnou do řeči. Odkud jsem, a kam to tak často jezdím a tak… Jmenuje se Emily a má syna Kierana a tuhle pumpu její rodina vlastní už asi třicet let… Zalhala o mé angličtině (což tady každý), že je úžasná a jak se prý jmenuju… Chtěl jsem jí říct anglickou podobu svého jména, ale nakonec mi přišlo zábavnější poslouchat jak se irové potí při vyslovování jména Pauel. Stejně na to zapomene a druhý den už nebude vědět, jak se jmenuju, napadlo mě.
Chyba lávky! Pamatuje si mě! Stejně jako asi každého třetího člověka, který u ní na pokladně platí… 🙂
Je to opravdu příjemný pocit, když zastavím skútra u ručně malovaného dřevěného výkladu a dřív než sejmu helmu z hlavy, leží na stole jablečný muffinek a džus a Emily už od dveří volá “Hi, Pauel! How are you today?”
A to není nic vyjímečného. Podobnou zkušenost mám z malé samoobsluhy v Cratloe, kterou mám rovněž po cestě z a do práce a kde jsem rovněž častým hostem.
Nebo manažeři v práci. Stále mám v živé paměti způsob jednání šéfů z mých předchozích zaměstnání…
Byli mezi nimi takoví, kteří neznali jiný způsob jednání s podřízeným než řvaní. Jiní zase měli problém vzít na vědomí, že ta svoloč vedle jejich kanceláře jsou taky lidi. Další zase považoval za špatný každý den, kdy by nepřišel s nějakým šíleným nápadem jak všem znepříjemnit život… (toto je doménou zejména pražáků, čímžto je všechny srdečně zdravím).
A všichni společně měli naprosto stejný způsob jak “své” lidi ohodnotit… Zpravidla vůbec a nešlo-li to tak alespoň o polovinu méně než mohli. Klasický český rádobymanager je prostě rychlokvaška bez tradice a bez znalostí, bez špetky kompetence a ješitný jako Mt. Everest. Platí sice fakt, že existují výjimky, ovšem ty už samotnou svou existencí potvrzují rozšířenost těch ostatních. A není to jen výdobytek naší malé zemičky. Pravděpodobně se to týká všech zemí bývalého východního bloku, protože nejhorší manažeři v mém nynějším zaměstnání jsou právě litevci, poláci a rusi. Resp. litevky, polky a rusky. Přičemž to “Nejhorší” chápejte jako “Nejméně dobří” nebo “Dobří, ale ne tak jako Was, Dim a Amb”…
Přístup tří výše jmenovaných je natolik odlišný od přístupu manažerů u nás, že jsem v prvních chvílích nevěděl, jestli si ze mě nedělají prdel.
Nechci tahat nějaké konkrétnosti, ale za bandu Big-Maců rozházených po zemi v obědové špičce, kdy horečné úsilí vařit hamburgery dosahuje svého vrcholu by v českých podmínkách následoval ukázkový sprcuňg a pokud byste to nemuseli platit, mohli byste mluvit o štěstí.
Nuže zde jsem byl několikrát (zdůrazňuji několikrát) svědkem (a jednou i samotným aktérem) jak nešťastník, kterému se podařilo ve špičce vysypat celý tác hotových hambošů na podlahu kuchyně, byl ujišťován manažerem, že se nic nestalo načež TENTÝŽ manažer vzal do ruky metlu a lopatku a ten bordel sám uklidil!!! V jednom případě byl takový šikula dokonce poslán do odpočinkové místnosti s Colou a manažerem, který ho uklidňoval a říkal, že až bude v pohodě, má se vrátit do kuchyně. Přitom toho nikdo nezneužívá a naopak každý se snaží makat jak nejlíp dovede. Proč asi?
A to už vůbec nemluvím o tom, že bez výjimky každý manažer a manažerka, když je potřeba, oblečou zástěru a třeba dvě hodiny v kuse lítají s námi po kuchyni a vaří až z nich pot jen teče. Včetně samotného majitele! To je zcela běžné.
Že se platí příplatky za práci v noci, o svátcích a nedělích je vcelku normální i v ČR, ale zaplacené přesčasy, to je u nás dost ojedinělé (že, LCH?). Zde nikoli. Na výplatní pásce mám jasně vypsané “overtimes” do minuty přesně a do minuty přesně jsou i zaplacené!

Prosím neberte tento příspěvek jako žalozpěv jak je u nás všechno špatně a zde v Irsku všechno báječné a čuprzelené… Je to jen srovnání a věřte, narazil jsem i na pár věcí, které se mi nelíbili, a které považuji za velkou Irskou Ostudu, ale o tom až někdy příště. Kromě toho, jsem tady příliš krátce, abych mohl konstruktivně kritizovat a tak zatím jen chválím.

Díky za pozornost a zase někdy nashledanou.

PS: pozornější čtenáři si všimli, že jsem několikrát zmínil svůj skútr… Ano… Stal jsem se opět majitelem dopravního prostředku. Mám motorečku z druhé ruky a za vcelku přijatelný peníz… Je to modrá Yamaha Aerox a jezdí nejlépe ze všech sekaček na trávu, co jsem zatím mohl řídit.

PPS: Ne, zas TAK často tady vážně neprší!

Yamaha Aerox 50

Reklamy

5 comments on “Moraváček v zemi za duhou, část 7.

  1. Co na to říct. Čte se to skoro jako pohádka. Smáli jsme se po revoluci hlasům (hlavně reemigrantů), které nám předvídaly návrat ke standartním evropským společenským poměrům po 30-40 letech – po cca dvou generacích. Něco na tom asi bude. Úsměv tuhne :)). To socialistické bahno je pořád v nás – a musí asi vyhnít i s námi. A nejhorší je, že to podle mne nebere obrat k lepšímu – spíše naopak.
    Já vím, že všude je něco – Ty to i zmiňuješ. Ale ta základní lidská slušnost … ta u nás bohužel skoro není.

  2. Mám podobnou zkušenost. Teď mám po dvou auditech. Hloubkových, 4 dny, 10 hodin v kuse jsem mluvil řečí, které jsem nerozuměl ani já sám a kterou jsem vydával za angličtinu.
    když jsem nečemu nerozuměl, v klidu mi vysvětlili o co jim jde.Na konci toho maratonu jsem dostal ústní i písemnou pochvalu. Dneska mě šéf sjel, že 4 dny jely sítě beze mě…
    Výpověď (v angličtině – důvod, šéf který si nevidí na špičku nosu), jsem doručil bezodkladně…

  3. Co se týče bank, četl jsem dávno članek na idnesu, že české banky maji nejvyšší poplatky v evropě a navíc ještě platíme i za věci, které se jinde standardně vůbec neúčtují (např. výběr z bankomatu) …

  4. Docela se bavim ctenim Tveho blogu, ziju s rodinou kousekod Tebe na sever uz 13 let a zazil jsem Irsko jeste pred „velkou invazi“. Pouzil jsem skvely recept na halusky a umim je uvarit z mistnich surovin- tak kdybys chtel pridat Irskou variaci, ozvi se. Jinak hodne stesti- mame spolecny nejen obor ale take chacharsky kraj. P.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s