Irské ostudy

Irské ostudy, část první

Je jich několik. Už minule jsem psal, že bych lhal, kdybych tvrdil, že je tady vše OK a v pořádku. Jistě, je to krásná země, má úžasné pobřeží. Zelenou trávu střiženou podle anglického vzoru najdete i u nejzapadlejší šopy a domorodci jsou tady přátelští a milí. Většinou… Máte-li štěstí a narazíte na ně…
Ale popořádku.
Jako první v pořadí bych asi vyzdvihl “pořádkumilovnost”. Lidé žijící v Irsku (čímž mám na mysli VŠECHNY lidi, nikoli pouze iry) jsou zřejmě prasata největšího formátu. Kdekoli se srotí skupina tří a více člověků, a je-li poblíž nějaká obžerstvovací stanice, dejte krk na to, že pevné obaly i s částmi obsahu skončí na chodníku. Nejednou jsem byl svědkem jak na parkovišti naší hospody leží kupy sáčků, obalů a kelímků od pití. V praxi to funguje tak, že lenivý ir (polák, ind, čech, etc.) přijede na drive k okýnku, objedná si stravu, zaplatí si stravu, vyzvedne si stravu, zajede se stravou na parkoviště a postupně stravu konzumuje, přičemž postupně vyhazuje vedle auta papíry, které byly donedávna kolem stravy obtočené.
Nebo si sedne s celou rodinou (a jsou tady velké, Bohem požehnané rodiny…) ke stolu a po hodině a půl usilovného tlačení do hlavy najdete na stole, na lavicích, na zemi a v okruhu pěti mil bordel hodný cigá*ského nájezdu na drůbeží fabriku.
A pak už vás nepřekvapí, když vidíte na zastávce v centru Limericku tři volně pohozené, oškubané krocany, kterak vesele se zelenajíce na sobě nechávají parkovat auta, popř. teenagera jak bezmyšlenkovitě pojídá na chodníku hamburger a naprosto nekontrolovaně mu od huby a od ruk odpadávají kusy masa, papíru a nakonec i pixla od Coca-Coly, přestože stojí přímo vedle odpadkového koše. Mlátil bych to hlava-nehlava a to nejsem žádný pořádkový fundamentalista.
Moje kamarádka HJ má ze svého domu zážitky připomínající pobyt mezi nesvéprávnými dementy, kteří se učí samostatně bydlet. Kde jim odpadne kus žvance, tam ho nechají ležet, neumyté nádobí se kupí v nepřeberných hromadách na dřezu, z kohoutku zoufale odkapává voda a naprosto zbytečně stéká po mastných pánvích a talířích do odpadu, kolem kterého se tvoří zaschlé historické mapy jejich potravy.
Totéž v bleděmodrém vidám i v našem domě, ovšem s tím rozdílem, že za stavem u nich mohou dvě sotva dvacetileté irky, kdežto u nás je to společným dílem dvou poláků, maďara a mladé francouzky. Což je rozdíl. Osobně do kuchyně chodím pouze pravidelně refilovat a čerpat ledničku, pokud mám štěstí a najdu v ní místo pro svůj salám, mléko a jogurty. O vaření si tady nechávám pouze zdát, protože mám strach… 🙂
Ne, až tak strašné to u nás zase není. To mírně přeháním… Čas od času se některý z mých spolubydlících (občas i já, byť za vzniknuvší situaci nenesu odpovědnost) chopí houby a ten jaderný odpad zlikviduje. U HJ doma se toto děje pouze pokud se do toho pustí ona sama nebo její spolubydlící, polská studentka Ola. Irky blazeovaně krčí nosíky a dále kolem sebe nepravidelně trousí větší nebo menší míru bordelu.

Teenageři a děti
Tohle skutečně nechápu. Nechápu, jak mohou být irové tak super lidi, když jejich ratolesti do osmnáctého roku věku (a mnohdy i více) jsou naprostí kreténi. Alespoň v Limericku a blízkém okolí. I od nás z česka znám skupinky teenagerů, kteří jsou pro své okolí větší či menší hrozbou podle kalibru své podnapilosti, ale jsou to ojedinělé případy a hlavně vím, kde se nacházejí a těm místům se vyhýbám.
Ovšem zde v Irsku má občas člověk dojem, že není vyhnutí bez vyhynutí. Znám v česku tuny teenagerů a mohu upřímně prohlásit, že i ti nejzdegenerovanější z nich (a těch taky pár poznám) by tady jen rozpačitě žmoulali kšiltovku a nevěřili by, co se tady dá potkat. A to docela často.
Jak si tak občas jezdím do práce 30 km do Shannonu a 30 km zpět, potkávám různé nadšené mladé lidi, jak na mě (a i na ostatní motocyklisty) pořvávají a stavějí se do cesty, popř. o Hellowenu po nás házejí vajíčka.
U nás v Elm Parku se pak dávají dokupy nejrůznější děti od 7 – 18 let, venčí psy, rozbíjejí pouliční osvětlení, lámou větve okolních keřů a hlavně rýpají do nevinně kolem jdoucích (popř. nevinných kolemjdoucích).
Nakonec i ten nejpřesvědčenější pacifista dojde k názoru, že dobře mířená a včasná facka by měla mnohem větší účinek než pozdní hořekování nad kriminalitou a agresivitou dětí a mládeže, jak jsem onehdá četl v Irish Independent. Ale jak sám říkám: “Nikdy není tak pozdě, že?” 🙂
Nedávno u nás u McDonald’s musela dokonce zasahovat Garda. To když si dva teenageři vjeli do vlasů nejprve brčkama na pití, posléze kelímkama plnýma zmrzliny a nakonec rukama. Přibrali i pár okolních hostů, kteří vzápětí vyklidili bojiště a na jejich místo naběhl manažer Dimuth, aby situaci uklidnil. Vyfasoval pecku kelímkem do čela a nakonec tomu všemu učinila přítrž až výše zmíněná Garda.
Kolem těch dvou přiblbých degenů byla smečka podobně zaměřených slepic a jiného dobytka podobného věku a místo, aby je od sebe odtrhli, ještě je do sebe naváděli a byla to pro všechny strašná prdel.
Tolik pár příkladů za všechny. Jak jsem poznamenal v předešlém článku, existují zde v Irsku věci, které se mi vůbec nelíbí a momentálně jsem vás seznámil s dvěma z nich. Je jich trošku víc, ale mohu s klidným vědomím konstatovat, že klady zatím výrazně převyšují.