Poprvé u slané vody

To jsme si tak jednou vyjeli na výlet. Já a Zsolt, kluk z Maďarska, který mluví anglicky o dost příšerněji než já, což je při úrovni mé angličtiny přímo groteskní. Musí být zážitek nás poslouchat. Nicméně si docela rozumíme a prdíme na to, že maďarština je průser a čeština hrdelní choroba.
Tenhle synek se mi přiznal, že nikdy neviděl moře! Já se mu nesmál, ale přišlo mi to vzhledem k tomu, že žijeme oba v podstatě na ostrově docela kuriozní. Takže jsem mu navrhl, že ho seznámím s Atlantikem. Slovo dalo slovo a minulý pátek byl Den-D.
Ráno, kolem osmé, je tady ještě docela tma. Provedl jsem předletovou kontrolu systémů mého Redíka, ten spokojeně zavrčel a my se vydali vstříc velké vodě. Nejprve jsme se ponořili do obvyklé zácpy v Limericku, abychom po veselých cca 40-ti minutách vyjeli na N-18 a s krátkou zastávkou na mém pracovišti v Shannonu jsme nabrali kurz Ennis.
Tam jsme ovšem nedorazili, jen jsme ho lehce lízli po jižní straně a pospíchali dál na Kilrush po, mě už dobře známé, cestě k oceánu.
Před Kilrush se nám poprvé naskytla možnost na pár minut vidět široké ústí Shannonu, ale to už nás vítr hnal ke Kilkee, kde znám malé parkoviště u golfového hřiště, ze kterého je blízko do vody. Stačí seskákat pár útesů, neuklouznout přitom na slizu, který se rozkládá všude na těch šutrech a pak už jen můžete máchat rukama a zajíkat se blahem, protože před vámi je Atlantik.

Odtržené Irsko :-)

Na druhé straně zálivu je vidět kus odtrženého Irska, příbojové vlny se tříští o útesy, hukot oceánu je hlasitý, voda je slaná a jak to Zsolt pozoroval, málem se mu dělala pěna u huby. Byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy byla slova zbytečná. Viděl jsem mu to na očích. Nuže seznámil jsem ty dva (Zsolta a Atlantik) a dokud bylo železo žhavé, kul jsem ho dál.

Poprvé u slané vody

Posadil jsem zajíkajícího se uherského mládence do Redíka a už jsme uháněli do Lahinch, což je, jak si jistě laskavý čtenář vzpomene z mých dřívějších článků, irské letovisko s velkou písečnou pláží, kde i teď, v lednu, byli surfaři a Zsolt si mohl smočit kecky v Atlantiku podruhé. Podle mého skromného názoru jsou sice mohutné útesy okouzlující, ale teprve v širokém zálivu se střízlivou pláží si vychutnáte mohutnost té obrovské vody nejlépe.

Široký záběr širého oceánu

Sešli jsme po nakloněné rovině na písek, pak asi 100 metrů přeskákali přes sporadicky pohozené balvany zpola zaplavené slanou vodou až jsme se dostali na dostřel Atlantiku a tady si ho Zsolt vychutnal podruhé, až jsem měl strach, že začne slzet. Nic ve zlém, Zsoltie, chlapče… chápu, že kdo neviděl nikdy moře a pak žuchne přímo k Atlantiku, zanechá to na něm následky… 🙂 Nebyl jsem na tom jinak…. A to vy máte aspoň Balaton…

Doonagore

Redík nás poté vzal kolem hradu Doonagore na Cliffs Of Moher, kde v lednu byl vstup zadáčo, jen za parkoviště chtěli 8 Jůro. Bylo tam… vylidněno. Všehovšudy takových deset lidiček, což je na Moherské útesy nevídaný klid. Zkrátka měli jsme je sami pro sebe a Zsolt opět chrochtal blahem. Hobití nory, které tam irové vykutali, aby se turisti měli kde schovat, když prší, a aby měli kde upustit nějaký ten peníz, byly prázdné a tak jsem si je konečně mohl prohlédnout i zevnitř, což v červnu nebylo možné, neboť absolutní zácpa.

Hobit� nory na Cllifs of Moher

Majestát útesů, které se tyčí do více než 200 metrové výšky, hukot vln rozbíjejících se hluboko pod vámi a nedozírný Atlantik, zarámovaný z jedné strany osmi kilometry útesů a na druhé straně Aranským souostrovím (na které se chystám v nejbližší době), to se podepíše na větších drsňácích než jsme já a Zsoltie. No… ale hlavně… na straně Galwayského zálivu, v dáli… zamlžené hory mé vytoužené Connemary. Jsou tam… byly tam… budou tam… a i já tam jednou budu! Stopro! A vy tam budete se mnou, slibuji! Ale nás teď čekal Burren a tak jsme mu vyjeli naproti.
Burren. Oblast na severu hrabství Clare, na západním pobřeží Irska, hraničící s hrabstvím Galway.
Burren. Tajemný, tichý, pustý a překypující kilometry bílého vyleštěného vápence. Šutry, šutříky a šutřiska všude kolem. Sem tam kráva ohlodávající ty ubohé travnaté trsy, které se silou vůle drží ve staletých nánosech hlíny ve škvírách mezi těmy šutry, klikatá silnička a nic víc. Divoká krása na vás dýchá z každého směru a vy máte náhle silné nutkání šeptat. Burren je jedinečné místo… Zvláštní místo. Prastaré mořské dno vyzdvihnuté neuvěřitelnými geologickými silami nad hladinu Atlantiku, aby člověk mohl otevřít klapačku a jen mlčky zírat.

Tajuplný Burren (V popřed� Red�k :-)

Burren (neboli irsky Boireannn) znamená “skalnatá země”. Když tam jste a koukáte s průvanem v hubě na ty vrásnité šutráky, tak pochopíte proč jeden z Cromwellových generálů o tom místě prohlásil, že… “tady není dost vody na utopení člověka, ani stromů na oběšení člověka a konečně ani dost hlíny na pohřbení člověka…” tolik citát.
Zsolt běhal po skaliskách jako kamzík a já jen seděl na šutru a vychutnával si ten klid a tu samotu. Za celou dobu kolem nás projelo jediné auto a gardista na motorce. Modrá obloha, sluníško cestující na západ do Ameriky a Burren. Dokonalý závěr dne.
Přes Ballyvaughan jsme to nakonec stočili k Ennis a zpět do Limericku. Po cestě nás ještě překvapila večeře v jedné restauraci v Corrofinu, kde jsem konečně pochopil, co je blue cheese, a že ho nesnáším, a pak už nás opět přivítal vřelým objetím Castletroy a náš dům v Elm Parku.

dsc_3180.jpg

PS: Začínáme se Zsoltiem plánovat Kanadu. Tak nám držte palce…
PPS: V úterý jsem stěhoval svou souputnici HJ do jiného domu, kde bude její domácí mladá holka se zbrusu novou Corsou… a prý má HJ ráda, tak jen doufám, že nemyslela na cibulce… Ale bude to mít lepší, bude mít blíž do práce. A dál ke mě… takže se už asi nebudeme vídat tak často… škoda.

Reklamy

6 comments on “Poprvé u slané vody

  1. Nádhera, chceme se tam také podívat … U nás jsou teď jenom špinavé cesty, chodníky, trávníky – jako každý rok při takové zimě. Cestáři chtějí za každou cenu dokázat, že mají posypový materiál, ale už ne čisticí techniku. Pejskaři si říkají, že v tom binci na nějakém tom exrementu navíc už nezáleží … a všichni kolem toho netečně chodí, už ani moc nenadávají … rezignovali …, a tak tady žijem. Ale už se „těším“ na radary, to člověka uklidní.

  2. Vsechny ty přírodní krásy vypadají moc pěkně, zvláště ta poslední :)). Ale ne, to moře je lepší. Tady teď bylo taky pár pěkných dnů, byla inverze a u nás na horách bylo i dosti slunečno. Asi až moc, protože letos Sněhové království na Pustevnách tvůrcům uplavalo. Zítra se chystám do Ostravy, tak ji od Tebe pozdravím.

  3. Jo pořádné moře, to je magnet.
    Je tomu asi tak 3 týdny, co jsem byl kousek za Hamburgem, velkým to přístavem Evropy, musím přiznat, že ačkoliv jsem už u vod Severního moře kdysi byl, docela dost mě lákalo pokochat se jeho krásou znovu. Žel, byl jsem tam jen na noc, ráno jsem se vracel zpět do Ostravy, takže jsem to nestihl, sirény mořské mě ale lákají stále… Pořádné moře s dálkou vonícími přístavy se nedá srovnat s těmi ač daleko čistějšími balkánskými loužemi… 🙂

  4. Pingback: Šimpanz, Zsolt a já na West Coast « Abych nezapomněl…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s