Šimpanz, Zsolt a já na West Coast

dsc_3292_2.jpg

Prudká vichřice nám vhání do obličejů zmrzlou ledovou tříšť. Svádíme bitvu o každý krok k majáku, který už vidíme jakoby v mlze před námi. Je zima, jsme prokřehlí a ke všemu začaly padat kroupy. Naše expedice se rozdělila na dvě skupiny, což není dobře, protože si tak v případě nutnosti nedokážeme poskytnout podporu. Nicméně všichni cítíme, že tady to bude “každý sám za sebe” a tudíž se do našeho vozidla umístěného nějakých 600 metrů od nás musíme dostat každý sám. Bojujeme o každý metr. Po kotníky v rašelinovém bahně se ploužíme proti vichřici, která každým okamžikem nabírá na síle.
Avšak náhle utichá a v husté cloně mraků si slunce nachází cestu pro své paprsky, aby nám zřejmě nějaká vyšší moc umožnila vyskákat z té břečky a dorazit zdárně na prázdné parkoviště, kde (jako pomník bláznům) stál opuštěně pouze můj Redík.

dsc_3301_2.jpg

Bylo krátce po půl jedné odpoledne, výpary z našich oděvů okamžitě zamlžily okna, ale nám to bylo fuk. Šimpanz, který se na dnešní výpravu vybavil pouze košilí (aby nám dokázal, že kluk ze Štětína se zimy nebojí) vzal za vděk příšerně sladkým čajem, který však díky tomu, že byl horký, vháněl do jeho krevního oběhu tolik potřebné teplo a rovněž zelenou “tesco” dekou, protože byla suchá a relativně hřála. Zsoltie na tom nebyl tak zoufale, protože měl zimní bundu, ale jeho boty vypadaly jako tenisky Nike po průchodu skutečně hlubokým hnojištěm. Já na tom byl nejlépe, protože po zkušenostech, které mám s Irským počasím, jsem se dostatečně vybavil a tak jsem se mohl jen pod vousy smát a opakovat pořád dokola: “One more, please!”

dsc_3334_2_2.jpg

Když jsme ráno vyrazili na Loop Head, bylo v Limericku 11 stupňů, svítilo sluníčko a podobná atmosféra nás doprovázela až na 117 km vzdálenou špičku poloostrova s majákem na konci. Po vystoupení z auta začal foukat mírný větřík, ale Šimpanzovi hned začaly dělat vrásky mraky, které se řítili od severu k nám. Mávli jsme nad nimi rukou a zahájili jsme okruh kolem majáku, kopírujíce skalnaté pobřeží. Okruh, jehož závěr jsem popsal výše.
Když jsme v Redíkových útrobách zdárně rozmrzli, začali jsme plánovat další směr.
Zsoltie byl stále hotový z rozbouřeného Atlantiku a tak celá práce byla na mě a na Šimpanzovi.
Lahinch… To byl cíl naší cesty. Resp. cíl druhé etapy. Tam to ale znáte, snad jen, že jak ubíhají dny směrem k létu zde přibývá i surfařů a tak bylo parkoviště u pláže (slovo pláž u mě ve spojení s Irskem vždycky vzbudí úsměv, ale ne posměšný… spíš obdivný) plné aut a protože byl příliv, byla plná i pláž vody. Surfaři na prknech leželi, někteří stáli, někteří z nich padali, ale vypadalo, že je to baví a zdá se, že surfařská sezóna začala. V místní plážové restauraci jsme si se Zsoltem pořídili láhev Coly a pokračovali jsme dál, po pobřežní cestě a já už se začal těšit na třetí etapu cesty – Burren.

dsc_3381.jpg

O něm jsem již také psal, takže se můžete mrknout tady.
Pršelo, nad hlavami se nám honily temné mraky a tak byl Burren ve své nádheře ještě zlověstnější než obvykle.
Můj oblíbený modrý pub byl zavřený a tak jsme pokračovali k domku s tisícem směrových tabulí – do Ballyvaughan. Před ním se náhle vyjasnilo a do obce jsme vjeli již s plnou palbou slunečních paprsků na Redíkově karoserii.

dsc_3399.jpg

Vlezli jsme do Hylands Burren Hotelu a objednali si palivo. Obří burger se 100% irským hovězím a chunky chips, což jsou takové větší hranolky… tedy spíš hranoly.

dsc_3442.jpg

Dolmeny jsou megalitické památky rozeseté na různých místech Evropy, přežívající po tisíce let díky velikosti a ohromné váze kamenů, ze kterých jsou vytvořeny. Nedaleko od Ballyvaughan jsou hned dva. Ten menší je Gleninsheen a ten větší Pulnabrone dolmen. Konkrétně ten větší je starý kolem 4,5 tis. let a sloužil jako portál do hrobky. Při archeologických vykopávkách se zde našly ostatky šestnácti lidí.
Když vezmu v úvahu atmosféru všudypřítomného Burren a pak tyhle kamenné mohyly, kdyby byl úplněk a jasná obloha, nechtěl bych tam být sám. Je to tajemné, tiché místo, rušené jen přítomností lidí. Ale tomu se nelze vyhnout… Takže jsme tam v závěru expedice zabrousili i my tři, zástupci visegrádské čtyřky. Polák, Čech a Maďar přijeli obdivovat místo, kde se žilo v době, která je pro svou minulost jen těžko představitelná a uznávám, udělalo to dojem na nás všechny.
Částečně díky důstojnému majestátu Pulnabronského dolmenu, ale také díky únavě oba companieros v závěrečné etapě vcelku utichli až nakonec usnuli a tak jsem si mohl v Redíkovo přehrávači pustit Sinatru, protože toho by oni dva při vědomí nedávali a za tónů Love’s Been Good To Me jsme po Ennis Road opět vjeli do náruče umorousané perly středozápadu, Limericku. Do Limericku, který nezapomenutelným způsobem zvěčnil Frank McCourt v knize Andělin popel.
Mimochodem knihu i stejnojmenný film vřele doporučuji, protože bez nich by nebyl úplný obrázek irské historie a nikdo, kdo to s Irskem myslí vážně, by to neměl minout.

dsc_3443.jpg

rozsáhlejší fotogalerie zde

Advertisements

One comment on “Šimpanz, Zsolt a já na West Coast

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s