Huntovačka, aneb silnice na Dingle

V pátek ráno jsem sešel do kuchyně, abych si udělal snídani do postele. Sendvič s kuřecími kousky a salátem se jevil jako výhodná volba. Právě jsem si mazal majonézu na jeden plátek chleba, když do kuchyně vtrhnul Zsoltie, ten poblázněný Maďar, a hned, že začíná až v devět večer, a jestli někam nezajedeme. Do toho se v kuchyni objevil Šipmanz (jmenuje se jinak, ale podobně… 🙂 ), a že prý by se přidal.
Moje neochota někam vyrazit byla přímo úměrná jejich nadšení, ale když se na stole objevila padesátieurovka, uvědomil jsem si, že jsem vlastně úplatný zmetek a tak jsem se jen zeptal, kam to bude. Nelituji toho… 🙂

Sice jsme chvíli čekali na Šimpanze, protože musel posnídat (talíř špaget nadvakrát ohřívaný v mikrovlnce, chleba se sýrem a paštikou a nakonec se ještě vecpal na přední sedadlo s šálkem vroucího čaje a posléze použil jako kolenní stolek můj autoatlas Irska, aby si na něm oloupal dva pomeranče)(to jsem mu však zakázal a tak s pomeranči musel počkat na první zastávku), ale nakonec jsme úspěšně kolem deváté odrazili od domácího břehu.

Zsolt si v klidu na zadním sedadle opakoval anglická slovíčka, Šimpanz tiše zuřil, že jsem mu odepřel snídani a já si poklepával do taktu Musica Universalis z nového alba Mike Oldfielda. Cesta tudíž probíhala v poklidu do chvíle, než jsme v Castlemaine odbočili na R 561 směrem na Dingle.
Jsem poměrně zvyklý na to, že v Irsku jsou velké rozdíly v kvalitě cest a jsem ten poslední, který by to tady někomu vytýkal, jsa vyučen kvalitou betonek na mé rodné hroudě. Ale to, co spojuje Castlemaine se silnicí N86 poblíž Anascaul by silnicí nazval jen nenapravitelný optimista. Hlavně část za poloostrůvkem Inch stojí za zapsání do žebříčku nejúspěšnějších tankodromů současnosti. Osobně jsem si ji překřtil na Huntovačku*. (Ale myslím to mile. Irsko si ve svých dějinách prošlo několika těžkými zkouškami a tak jsou špatné silnice snadno pochopitelné. Každopádně, jak mi potvrdil Denis (náš pan domácí), vláda mohutně investuje do rekonstrukce a staveb nových silnic a musím přiznat, že tady, narozdíl od mé rodné hroudy, to jde skutečně vidět. Silnice se opravdu opravují a staví nové. Příkladem budiž slavný Limerický tunel, který má odlehčit zácpám v centru města, kterým doteď musí projíždět veškerý provoz z Galway do Corku a Dublinu. Je to velkolepá stavba a na rozdíl od D47 věřím, že bude hotová podle plánu. A je jen jedna z mnoha.)
Nicméně nás to nerozházelo a tak jsme si v Inch, kde vybíhá do Dingle Bay asi pětikilometrový poloostrov, jehož západní část tvoří stejně dlouhá písečná pláž, vyzkoušeli něco, co jsme dosud znali jen z amerických filmů.

Projeli se autem po té nekonečné pláži, kde po kilometru už nebylo ani živáčka a tudíž jsme ji měli jen pro sebe. Redík rozrážel pneumatikama nizoučké písečné vlny jako katamarán vodní hladinu ani se nezakymácel a slaná vodní tříšť za námi perlila v slunci občas vykukujícím z mraků. Bylo to hezké. A nebylo to zakázané, protože aut bylo na té pláži víc. Asi patřila rybářům, kterých na prvním kilometru byla docela slušná řada. Holt, nemůže být vždycky kaviár. 🙂

Po příjezdu do Dingle, když jsem ještě po cestě párkrát podkouřil své fotografující mánii a zastavoval tak na místech, kde mě něco zaujalo, jsme velmi brzy odstavili Redíka na parkovišti, ponechali ho v péči všudypřítomných racků a sami se vydali prozkoumat městečko Dingle. Bylo plné amerických dědečků a babiček, kteří sem přijeli hledat své irské kořeny.
Je to pochopitelné. V irské historii je hned několik emigrantských vln (ta poslední proběhla koncem osmdesátých let dvacátého století) a většina emigrantů skončila v USA. Dokonce se říká, že ve světě dnes žije více irů než v Irsku. Něco na tom bude…
Našli jsme restauraci, kde jsem se Zsoltiem zaplašili hlad. Šipmanz se k nám nepřidal, protože byl stižen obsesí na čerstvý produkt moře a tak zapadl do restaurace, kde se údajně podávaly ryby apod. údajně čerstvé. U toho jsem být nemusel a tak jsem dal přednost přístavnímu molu, kde právě kotvilo několik rybářských trajlerů a jejich posádky zrovna skládaly sítě.
Sedl jsem si na úvazový špalek a koukal na ně a uvažoval, kde asi mají náborovou kancelář. Ona to zřejmě nebude tak romantická práce jak vypadá, ale přesto by mě zajímalo, jestli je nějaká možnost a šance pracovat nějak podobně. Třeba jen vytírat palubu a záchody.
Ráno se probudit, nalodit se na některou z těch lodí a vyplout na oceán. A další rána už zažívat na lodi.
Z romantických myšlenek mě vytrhl zvonící telefon, který mě vrátil do reality. Šimpanz mě informoval, že jeho vášeň pro čerstvé ryby byla ukojena, a tak teda můžeme vyjet objevit Gallarus Oratory.
Poloostrov Dingle pasuje sám sebe na nejzápadnější výspu Evropy. Někdo může namítnout, že Island je ještě západněji, ale nevím jestli se Islanďané sami cítí ještě jako evropani, takže ať si o tom udělá obrázek každý sám.

Je plný archeologických památek na první osídlence, kteří sem přicházeli už před čtyřmi tisíci lety. Typické kruhové kamenné stavby, které se přezdívají „úly“, jsou na mnoha místech stále zachovalé a dokonce je dodnes někteří usedlíci stále využívají jako zásobárny. Jsou staré 2 – 3 tisíce let a snad nejzachovalejší stavbou toho typu je Gallarus Oratory. Kamenná modlitebna, postavená ze samotných kamenů bez použití jakéhokoli spojujícícho materiálu, připomíná loď obrácenou dnem vzhůru. Po délce je směrována z východu na západ, takže ráno svítilo vycházející sluníčko dovnitř oknem a večer mohli modlící sledovat jeho západ do vln Atlantiku dveřmi.
Dodnes je dokonale zachovalá a vodotěsná a to už je tady nejméně 1200 let. Je čemu se divit, protože počasí v téhle části Irska je velmi drsné.
Těžko dostupný poloostrov, plný hor a skalisek posloužil v dávných dobách též jako útočiště mnichům, kteří zde přišli v pátém a šestém století, po pádu Římské říše, a po staletí zde pomáhali zachovat křesťanskou kulturu a literaturu. Jejich opevnění, resp. jeho ruiny stojí poblíž Ballyferriter v nejzápadnější části poloostrova.
Vydali jsme se ke Gallarus Oratory. Jemně poprchávalo, když jsme vlezli do kamenné budovy s pokladnou a místností plné suvenýrů, map a upomínkových předmětů + hafo vlněných výrobků (vlna je tady kolem vás ve všech podobách. Na strmých svazích Brandon Mountain se krkolomně pase ve stádech ve společnosti jiných černohlavých oveček, válí se sem tam v trávě na promočené zemi plné rašeliny, jak si ji ovečky občas samy sedřou v honbě za šťavnatou potravou a nakonec na každém rohu je obchod s vlněnými výrobky. Svetry, čepice, ponožky, rukavice, spodní prádlo… kam se podíváte.).
Pořídili jsme tři lístky po třech babkách a vydali se ke kamenné stavbě, která byla právě v obležení jiných turistů, takže jsem musel chvíli počkat až se všichni vyfotí po vrcholném zážitku pitvořící se před vchodem do modlitebny. Asi je to nutné, dovolit lidem, kteří si vůbec neuvědomují, před čím se právě šklebí, se tady šklebit. A asi je to v pořádku, protože jinak bych se sem nedostal ani já, ale rozhodně mě netěší, že to tak je. Myslím, že jsou na světě místa, která si zaslouží úctu a důstojné chování a Gallarus Oratory je určitě jedno z nich.
No, co naplat, udělal jsem pár snímků a vydali jsme se na poslední etapu, kterou mělo být zdolání druhé nejvyšší irské hory. 953 metrů vysoké Brandon Mountain.
Teď se určitě spousta lidí chytla za nos, protože když z okna koukáte na 1492 metrů vysoký Praděd, tak vám nějakých 900 metrů připadá směšných, ale prosím, vemte do úvahy, že když stojíte na úpatí Pradědu, nejste na úrovni moře, což znamená, že nevidíte o mnoho vyšší horu než pozorovatel z Dingle při pohledu na svahy téměř sedmisetmetrové Ballysitteragh.
My se však po zralé úvaze vydali z parkoviště v Connorském průsmyku na druhou stranu. Cílem byla necelých 600 metrů vysoká Knockmulanane, protože Brandon Mountain byla v mracích a hlavně na ni nebyl čas. Takže snad jindy. Přece jen se schylovalo k půl šesté a v devět začínala Zsoltiemu šichta.
Za přítomnosti několika černohlavých oveček jsme tudíž vystoupali kam to šlo a kam nám to čas dovolil, ale vrcholu jsme bohužel nedosáhli. Přišli jsme sem holt pozdě.
Oba synci mi v Redíkovi zase usnuli, takže jsem vlastně zpáteční cestu absolvoval opět sám, ale vůbec mi to nevadilo. Znovu jsem poslouchal Mikea Oldfielda a přemítal, kdy asi konečně vyrazím ke Connemaře.

Rozsáhlejší fotogalerie zde

* Huntovačka je oblíbená hra na letních táborech a vlastně všude, kde se objeví tlupa dětí a vedoucí podobného ražení, s jakými jsem měl tu čest pracovat na svých táborech. Princip spočívá v tom, že se za sebou stojící účastníci se ohnou, zaklesnou se do sebe a obejmou kolem pasu toho před sebou. Následně, ten na konci řady musí přes celou tu lidskou housenku přelézt dopředu a nechat do sebe zaklesnout toho před chvílí prvního. A tak se ta činnost opakuje, až je ten předtím poslední opět poslední. A to jsou už všichni zhuntovaní jako byl zhuntovaný můj Redík na té zatracené cestě z Castlemaine do Dingle. Bylo to skoro 20 km. Trpěl jsem s ním.

Reklamy

One comment on “Huntovačka, aneb silnice na Dingle

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s