Moraváček v zemi za duhou, část 11.

Stojím na okně Drive Thru. Stavím mrakodrapy z krabiček na Happy Mealy*.
Šest úhledných věží z krabiček, které nejdříve složím a následně do nich strčím aktuální hračku. Je to složité, protože hračky musím vkládat tak, aby byly věže dobře vyváženy a nekácely se. Přijíždí zákazník. Chce Big Mac s Colou, klasická to objednávka. Za ním další, maminka v rodinném voze plném řvoucích dětí. Objednává pět Happy Mealů, což mě nepřekvapuje. A samozřejmě každou jednotlivou poživatinu chce speciálně upravit. To mě také nepřekvapuje.
Opět stavím mrakodrapy z krabiček na Happy Mealy. 
Přichází store manažer s metrem v ruce a přeměřuje dvířka do příručního mražáku. Pak, se zamyšleným výrazem ve tváři, se mě ptá kolik milimetrů je šedesátdevět a půl centimetru. To si dělá prdel? Ne, nedělá… jen mu to v tu chvíli nemyslí, protože má v hlavě spoustu dalších problémů a nesoustředí se na takovou banalitu jako převod jednotek. Určitě se vám to už také stalo.
Stavím mrakodrapy z krabiček na Happy Mealy. 
A přitom mu říkám, že to je šestsetdevadesátpět milimetrů.
Pokývá hlavou a trošinku zmateně to číslo někam napíše. Odchází. Na jeho místo, ale z druhé strany obvodové zdi, přijíždí otlučený pick-up plný dvou umorousaných chlapů a cigaretového kouře. Objednávají si velké Chicago Works menu s jahodovým koktejlem a ten, který řídí, si navíc poroučí Twisty Fries a ten svůj burger chce bez toho hnusného červeného sosu (no fucking red salsa sauce) a bez cibule. Protože na seznamu speciálních přání na klávesnici kasy není žádný hnusný červený salsa sos, volám do kuchyně** upřesnění té objednávky.
Pick-up už odsmrděl k dalšímu oknu a k mému přijel mladý teenager s Hondou Civic, opatřenou velkým přítlačným křídlem na zadní kapotě a rovněž nepřehlédnutelným egem svého majitele. Hihňá se na svou spolujezdkyni, které vykukují faldy z každého obnaženého místa na těle, a objednává dvě zmrzliny s karamelem a dvojitý cheeseburger. Pak, za zvýšené hladiny stupidního chichotu, vyhrabává z nejrůznějších dutin svého vozu hrst drobných pěti a deseti centových mincí a háže mi je do okna. Usmívám se na toho pitomce a v duchu si představuji baseballovou pálku ve velmi zajímavé a zábavné souvislosti s čelním sklem jeho vymazleného autí. Chybí mu dvacet centů. Hážu mu z okna zpět hromadu mincí poté, co mi s úšklebkem sděluje, že teda nic nechce a následně bílá Honda opouští místo bojiště. Mravní vítězství je na mé straně a cítím hrdost sám na sebe.
Stavím mrakodrapy z krabiček na Happy Mealy.
Blíží se osmá večerní hodina. V rohu druhého okna Drive Thru stojí šest úhledných věží. Nekácejí se a dosahují obdivuhodné výšky téměř jednoho a půl metru. Přichází polský kolega, který mě střídá a já už odcházím kliknout odchod, když jen letmo zaslechnu, jak prohlašuje něco o bláznivých češích. Obracím se udiveně a vidím, že se směje a mává mi… Prý, co to tady je?
***Drapače chmur, odpovídám…

Tolik k jednomu dni 🙂

A teď den předchozí…

Startuji Redíka. 
HJ, tedy moje společnice, se kterou jsem se vydal do Irska objevit poklad na konci duhy, a která se pomalu, ale jistě chystá svůj pobyt zde ukončit, slaví s partou známých své narozeniny. Poprosila mě, abych ji pomohl převézt zopár poživatin z Dunnes Store, jež měly být základem její narozeninové párty. 
Tak tedy vyjíždím od našeho domu v Elm Parku a zatáčím vlevo po Plassey Park Road. Ručička ukazatele stavu paliva v nádrži se pohybuje těsně u spodní hranice červeného pole. Vzpomínám si, že v této fázi palivo obvykle vydrží ještě tak deset mil. 

Red�k na pláži

Přesto jsem pevně rozhodnut, že zajedu k nejbližší pumpě a dám Redíkovi napít. Redík měl však na stav paliva svůj názor (někdy mám pocit, že to auto si žije vlastním životem) a o pádnosti jeho argumentů jsem se přesvědčil, když motor náhle ztratil otáčky, zakašlal a zdechl. Chvilka zmatku, ale opravdu jen chvilka, předcházela zatlačení Redíka na parkoviště u blízkého kostela (díky za pomoc neznámému irskému studentovi, který mi s tlačením do mírného kopce vydatně pomáhal) a ještě jednomu marnému pokusu uvést motor do života. Marná sláva, benzín pravděpodobně došel a já na okamžik zakusil pocit německých tankistů, kterak v zimě roku 1944 u Arden opouštěli své stroje s prázdnými nádržemi po víceméně zdařené protiofenzívě proti americkým a anglickým silám (více zde). Na prázdné nádrži mého Redíka však nezávisel osud Třetí říše a tak moje situace byla s tou jejich podobná jen velmi vzdáleně.
Co naplat… za blbost se platí. A to ještě můžu být rád, že se to nestalo po cestě na Loop Head, kam bych v návalu adrenalinu klidně mohl jet a kde je nejbližší benzinka min. 20 km. Takže jsem zamknul Redíka, zavolal HJ, že se nečekaně zdržím a vydal se na blízkou pumpu (cca 2 km) Esso. Z protější strany parkoviště se ozval nějaký hluk a já si všimnul postaršího Escortu Combi s polskou SPZ. Napadlo mě, že by mi bratři poláci chtěli pomoct. Chtěli… 🙂 Zavezli mě k pumpě, počkali až koupím červený kanystr (aby ladil s barvou Redíka), natankuji do něj pět litrů pitíčka a ochotně mě pak hodili zpět k mému odpočívajícímu Rudému ďáblovi. Po cestě jsem měl možnost vychutnat květnatou mluvu tří polských mladíků, kteří si v Irsku užívají mládí i marihuany skutečně plnými doušky. 😀
Přesunul jsem obsah kanystru do nádrže svého vyplivlého auta a s vítězným úsměvem jsem otočil klíčkem v zapalování. A nic. Motor nechytl. Zkouším to znovu a opět nic. Krk mi zvlhnul studeným potem. No dobře, nebudu vás napínat… jsem lama, která si neuvědomila, že palivová soustava mého stroje byla prostě zavzdušněná…
Takže jsem to zkoušel znovu a znovu a modlil se přitom, aby akumulátoru nedošla trpělivost dřív než blahodárná tekutina zaplní všechny zákruty zavzdušněných hadiček v útrobách vozu. Nedošla. Motor znovu zakašlal a naskočil. Osud svobodného světa byl pro jednou opět zachráněn.

*Happy Meal je speciální žrádýlko pro malé děti, které obsahuje nějakou tu stravu, papírovou krabičku a nezajímavou hračku nezřídka čínské provenience. Děti hračky milují a zpravidla je nechávají na stole v restauraci rozšlapané a opuštěné.

**Nazývat „kuchyní“ místo, kde se u McDonald’s připravují burgery, může jedině nějaký nenapravitelný milovník hóóóódně černého humoru nebo zaměstanec McDonald’s. Mnohem více se pro to hodí slovo „manufaktura“. Ne, že by to bylo na závadu burgerům, ty by chutnaly stejně i kdyby se to nazývalo „Sál Království Svědků Jehovových“.

***Drapač chmur – věřte nebo ne, ale takhle se polsky řekne „mrakodrap“

Advertisements

One comment on “Moraváček v zemi za duhou, část 11.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s