Duhou lemované putování

aneb oběd v Galway

Jaký bych byl blogger, kdybych hned na začátku nezmínil moje politování nad více než měsíční absencí nových povídání tady. Špatný… že?
Jenže já svoje politování nezmíním, protože nechci. Necítím politování, protože není důvod. Prostě jsem si řekl, že když není o čem psát, tak psát nebudu. Pro mlácení prázdné slámy si zajděte na jiné blogy… 🙂
Ale teď dál. 
Jak jsme jeli na oběd do Galway… Tak zní podtitul a já vás u toho budu ještě chvíli držet.
Vyrazil jsem za svou kamarádkou HJ ve čtvrtek už něco po osmé ranní. HJ si nabalila úhlednou tašku s věcmi na přespání, byla na ní pyšná a já ji pochválil současně s tím, že je to zbytečné, neboť budeme nejpozději v sedm večer doma. 
Počasí nám přálo. Po krátké zastávce v mém prvním působišti tady v Irsku už nám na cestu kolem Ennis zářila naše první duha. (K počasí bych se ještě vrátil. Slyšel jsem zajímavé hodnocení jevu zvaného duha… Jo, je to krásné, ale znamená to, že zase někde sakra prší… 🙂 Tolik citace jednoho irského chlápka, které se nám toho dne později dostalo.)
Do Galway jsme dorazili zhruba o hodinu a půl a tři další duhy později. Zaparkoval jsem na Upper Salthill Road a hned jsme vyrazili ke Krčmě. Že jsme nakonec obědvali v Supermaxu nebyla naše vina, ale vina provozovatele Slavic House, který si řekl, že otevírat ve čtyři odpoledne je pravděpodobně dobrý nápad, když kolem jsou stejně otevřené všechny ostatní restaurace. Místo svíčkové s pěti jsem tedy obědval MightyMac, ale hrdý na to nejsem.
Sluncem zalitá pláž v Salt Hill, což je část Galway, rozprostírající se na západě města a pokrývající nejdelší pláž zasahující skoro až do centra, lákala k procházce. Foukal sice studený vítr, ale vody Galwayského zálivu byly klidné jako beránek a mušliček v písku bylo jako aut v dopravní zácpě na O’Connel Street v Limericku. Modré mušle, mušle jako znak Shell Oil Company, mušle velké, mušle malé, mušle všude. Líné vlnky čeřily hladinu a zalévaly mi boty, protože jsem byl příliš zaujatý mušličkama… prostě pohoda. A někdy v té době (nebo možná už po cestě do Galway, neptejte se mě, stejně vám to přesně neřeknu) se mě HJ začala ptát na Severní Irsko. Proč Severní Irsko a jakto a tak podobně. Co jsem o tom věděl jsem jí řekl a všechny ostatní odkazuji na tuto stránku.
A jen tak mimoděk jsem nadhodil, že by stálo za to se do Severního Irska podívat. Jen na skok… jen ochutnat a zjistit jaký je člověk na jejich bankovkách a mincích a jestli je to tam hezké.
HJ samozřejmě naprosto logicky prohlásila, že je to fajn nápad, ale když nemáme věci na přespání, je možnost cesty na sever spíše v teoretické rovině.
Nicméně jak prohlásí zhruba za třista let pan Spock, člověk je tvor nelogický a tak se stalo, že čtvrtou duhu jsme mohli pozorovat na silnici N17 směrem na Sligo…

… které jsme lízli zleva po obchvatu a mezi dalšími dvěma duhami jsme později na N15 mohli obdivovat mohutnou stolovou horu Ben Bulben. Podle mapy jsme byli v hrabství Sligo, ale jinak se tomuhle kraji říká „Yeast Country“ podle známého básníka Williama Butlera Yeasta.

Ben Bulben a všudypřítomný zástupce nejrozšířenějšího živočišného druhu v Irsku

Ben Bulben byl původně velký hřeben, nicméně přesouvání ledovce po jeho povrchu vytvořilo typický skalní tvar. Ale to už je dávno, takže to nevadí… 🙂
Ovečky kolem nás bečeli, další duha nad Donegalem vykroužila krásný oblouk a my akorát parkovali v Killybegs u rybářského přístavního mola, když si HJ všimla tuleně jak ve vodě slídil kolem „zaparkovaných“ rybářských trawlerů v naději, že mu přiletí do huby kus ryby. Vzpomněl jsem si na Nellýska. (Určitě by ti to připadlo kouzelné, jak tě znám…)

Protože se smrákalo a my ještě nevěděli kam složíme hlavu, rozjeli jsme se po pobřeží hledat nějaké B&B s výhledem na oceán. Tedy… takový byl plán. Z čehož vyplývá, že jsme se nakonec ubytovali v kouzelné chalupě, staré víc než sto let, kde se nás ujala stará babička, představitelka čtvrté generace farmářů v tom domě a výhled byl do kopců. Ten dům byl kamenný, což kromě pekelné zimy znamenalo, že z jeho zákoutí a místností přímo sálala historie toho kraje. 

Zelený a krásně zvlněný hřeben Crownaradu za okny obýváku se pomalu balil do stříbřitého světla měsíce těsně po úplňku, čaj v konvici chladl a syn farmářky s námi probíral ekonomickou situaci západní Evropy s vervou době vlastní. Kouzelný přízvuk ho usazoval někde do moře mezi Belfast a Skotskou vysočinu a dozvěděli jsme se od něj spoustu věcí. Mimo jiné i to, že na rodinné farmě pracuje už jen jako částečný úvazek a naplno dělá v lososí farmě ve vodách tamního zálivu. Hezké, že? 

V osm ráno mě irská snídaně bez párků uvedla do reality. Náš první dnešní cíl byly Slieve League, jinak evropské nejvyšší útesy. Cliffs of Moher jsou možná krásné a dlouhé, ale Slieve League jsou vyšší a mnohem divočejší. A taky nepoměrně bezlidnatější. Většinu naší návštěvy jsme tam byli sami. A co dál? 

 Nejdivočejší představa posledních dvacetičtyř hodin počala nabývat na obrysech. Londonderry (Derry… tak to nazývejte v Irské Republice, ok?) bylo na dosah a tak jsme vyrazili zjistit, jak vypadá jediná pozemní hranice Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska. 

A na co jsme přišli? Že jsme ve Velké Británii jsme zjistili jen podle toho, že se na značkách omezující rychlost objevily míle a kraje silnic začaly být lemovány bílou barvou. Taky se poměrně zlepšila jejich kvalita. 
Ceny byly nižší, ale to kvůli tomu, že byly v librách a v Londonderry nás naložil vlak, který byl levnější i po přepočtu. Zkrátka po příjezdu do Derry jsme se ani nenadáli a už jsme uháněli po severním pobřeží podél dlouhatánské písečné pláže pod vysokými skalami, pod kterými si našla místo ještě úzká silnička a víkendové domky severoirů. Na trať už moc nezbylo a tak to vyřešila pár tunely. Krajina se mi zdála poměrně zelenější a rozhodně zde roste víc stromů… tolik k rozdílům.
Po dvou hodinách jsme vystoupili v Belfastu na Grand Victoria st. a ocitli se tak přímo v srdci Ulsteru. Na první pohled se nijak nelišil od ostatních evropských velkoměst. Obchodní pasáží jsme vyskočili přímo na Grand Victoria street vedle hotelu Europa a nádherné budovy Belfastské opery. To je nechvalně známé místo kdysi častých bombových útoků IRA, když zrovna někdo přišel na to, že na sebe musí upozornit a nenechat normální lidi na pokoji.

Hotel Europa a Belfastská Opera

Hotel Europa a Belfastská Opera

Přímo naproti nám byl další skvost… Crown Liquor Saloon – viktoriánská nálevna z osmdesátých let devatenáctého století. Krásně mozaikovaná fasáda pravděpodobně jediné památkově chráněné hospody na světě na nás svítila a zvala na jedno, ale my odolali, maje na Belfast necelé dvě hodiny času. Což, upřímně řečeno, stačilo na krátký rétour centrem, kolem radnice a velkého Ruského kola vedle ní, kolem zadrátované věznice u ulice směrem na západní Belfast a opravdu krátké zastavení při pohledu na sochu Henryho Cooka klidně se sošící před budovou Technické katedry Ulsterské královské univerzity.
Na loděnice, kde vznikl Titanic a na další věhlasná místa dojde příště. Zůstalo mi asi dvanáct liber, které slibují, že bude příště a to brzy… 🙂

Cesta zpět do Londonderry proběhla už pod rouškou tmy a pak, v autě, jsme kolem jedné hodiny ranní opustili kdysi tak neklidný Ulster. Irsko nás přivítalo drobným deštíkem a žlutými linkami, stejně jako zavřenými benzinkami a značkami v metrickém systému. 
V pět ráno mi HJ poděkovala za výlet a po dalších dvaceti minutách jsem upadl do peřin, usnul a umřel pro následujících asi deset hodin… 🙂

PS: Za všechny snímky v příspěvku děkuji tímto HJ.

Advertisements

One comment on “Duhou lemované putování

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s