Imaginární Londýnskou mlhou

Není to ještě ani měsíc a už tady máte další příspěvek… Překonávám se, že?
Když jsem se toho rána vzbudil, ostrá bolest v noze mi dala na vědomí, že se jí nikam nechce. Nicméně mám svou hlavu (stejně jako moje noha) a tak jsme za hodinu procházeli (já prokulhával) bezpečnostní kontrolou na letišti v Shannonu.
Zařadil jsem se do “priority boarding” řady (Ryanair vzal za své lidské rčení “Kdo dřív přijde, ten dřív mele” a povýšil ho na vynikající podnikatelský záměr), která ovšem nebyla ta pustá jak tomu bývalo dřív a zdlábnul kuřecí tortilu, protože hlad. Následoval krátký skok na letiště Stansted u Londýna s nezbytnou dávkou otravných letušek a metrosexuálních stevardů, kteří se ploužili uličkou mezi sedadly a snažili se něco prodat. Věřím, že cca hodinový let není pro Ryanair zrovna výdělečnou záležitostí, protože se snažili velmi agresivně. Docela chápu proč chce majitel této letecké společnosti zpoplatnit použití toalet.
Nicméně jejich představení v rolích podomních prodavačů ukončilo hlášení kapitána o blížícím se přistávání a tak aspoň deset posledních minut se museli věnovat i jiné práci.
Na Ryanair nezvykle měkce dosednul náš Boeing na ranvej a po dalších deseti minutách jsem již kulhal do příletové haly, tentokrát správně, poučen z nedávného krizového vývoje a sledoval jsem modrou šipku pro příletníky z Irska. Bylo 12.35 minut a já stanul podruhé (a nikoli naposled) v tomto roce na půdě Spojeného Království.
Do příletu druhé části výpravy zbývalo asi 5 hodin a já začal uskutečňovat plán, který jsem připravoval už měsíce předem. Pobloudil jsem po letišti, koupil pár pohlednic, našel jsem autobusová stanoviště a naprosto suverénně (jako bych jezdil přilondýnskými autobusy denně) nasednul do přistavené třistaosmičky, která mě měla odvézt na Thorley Hill v Bishop’s Stordfordu, kde jsme měli objednaný nocleh.
Jen pro jistotu jsem poprosil řidiče, aby mi řekl, až tam budeme, ale dostalo se mi nevrlé reakce, že nemá ponětí, která je to zastávka. Dle akcentu jeho angličiny jsem usoudil, že to byl Polák (čímž absolutně nic nenaznačuji). Procento úspěšnosti odhalení slovanského řečníka je v případě angličtiny velmi vysoké.
Takže jsem celou cestu četl jména zastávek, když jsem se předtím pomodlil, aby to vůbec bylo proveditelné maje na paměti, že v Irsku nejen, že nemají zastávky uvedené jméno, mnohdy řidič ani netuší kolik zastávek na lince má.

Avery House

Avery House

Tady naštěstí zastávky jméno měly a to dokonce čitelné z autobusu za jízdy. Modrá písmena na žlutém pozadí. Fantastické. Sluníčko nám svítilo na cestu, na obloze nebyl jediný mráček (prý kupodivu), teplota dosahovala neuvěřitelných 16 stupňů pana Celsia a já dorazil kolem třetí k Avery Housu, našemu krátkodobému domovu v Anglii. Nikdo tam nebyl. Nevadí, řekl jsem si, počkám. Udělal jsem pár výmluvných snímků počasí a dorazila Jackie, paní majitelka. Nejdříve se tvářila udiveně, kdo to na ní číhá, ale když to zjistila, rozzářila se úsměvem a pozvala mě na čaj. Moje pravá noha potřebovala odpočinek jako sůl, tudíž jsem pozvání nadšeně přijal a za chvíli jsme už zdrbli jak počasí, tak Irsko (cituji: No, ano, autobusy tam jezdí podle tyček od plotu, já vím… oni totiž Irové, jak bych tak řekla, vyznávají ten španělský “maňaná” systém… ale věř mi, Paule, Skotové na tom nejsou o moc lépe… Jsem Skotka, tak to vím… 😀 ), Ryanair (slyšel jsi, že chce zavést placenou toaletu? To je přece “ridiculous” (směšné, pozn. překladatele)) i Londýn. Příjemné odpoledne u čaje a jablečného koláče uteklo rychle a já opět kulhal na zastávku a do autobusu a vracel se na letiště, kde měla přijet kolem půl sedmé druhá polovina výpravy.
Kamarádka dorazila, mírně bledá, ale hrdá a šťastná a nadšená, že má ten let za sebou. Zhltli jsme u Burger Kinga večeři a jelikož nám únava klížila oči, rozhodli jsme ten den ukončit.

Ráno byla nachystána anglická snídaně (toasty, grilovaná šunka, volské oko, fazole, hektolitry džusu a čaje a pomerančová marmeláda) v 8 hodin. V 8.30 jsme už šlapali na nádraží. V 8.45 jsem provedl úspěšný pokus o nákup dvou zpátečních jízdenek s celodenní šalinou na podzemku. V 9.10 jsme seděli ve vlaku. Špatném. Což jsme zjistili v 9.55, když vlak projel stanicí Tottenham Hale a zastavil na příští zastávce s naprosto zřejmým úmyslem nepokračovat. Dal nám to okázale najevo, když vyrazil na opačnou stranu (asi po 45-ti minutách…) a Londýn se nám tím pádem vzdaloval. Nic se neděje, řekl jsem a vystoupili jsme na Tottenham Hale, kde, jak si dobře pamatuju, je stanice podzemky. Byla tam. Zavřená. Celá linka “Victoria” byla ten víkend zavřená.
OK. Londýn se nám vzpírá? Nevyjde mu to. Další vlak nás neomylně zavedl na Liverpool Street Station a když nás pohltila podzemka, bylo mu už jistě jasné, že mi zase neutekl 🙂
Drncání podzemky bylo uklidňující a stanice “Baker Street” přišla co nevidět. Vyloupli jsme se na povrch, já se nadechl a bylo to tu! Pouliční ruch, spousta černých taxíků, patrové autobusy, socha Sherlocka Holmese, lidi, lidi a Londýn! Neuplynuly ani dva měsíce a jsem zpět!
Velký Londýn, srdce Britského Impéria, plný Angličanů a turistů, plný chlápků v cylindrech kráčejících na Ministerstvo švihlé chůze, plné všeho co mě učarovalo už při mém “letmém” přistání v únoru je všude kolem mě a já plnými plícemi vdechuji jeho vůni smažených ryb a zatuchlého vzduchu v tunelech Podzemky.

Počáteční nadšení ovšem poněkud zchladlo, když jsem uviděl frontu lidí před muzeem madam Tussaud (kam turista musí zajít). Depresi z hodinu a půl trvajícího čekání na lístek za 25 liber nakonec překonal chladný zájem o Voskovky. Byly tam a bylo jich plno. Voskový Clooney hned u vchodu (zkontroloval jsem mu hlavu, ale nic jsem neviděl), voskový Patrick Steward (na jeho hlavě taky nic nebylo… dokonce ani vlasy) stojící jako solný sloup u sloupu, o který se nonšalantně opíral voskový Will Smith (ani jeho hlava to neměla) a třeba vosková Julia Roberts (na její hlavě to taky nebylo) s pusinou doširoka rozesmátou a s křeslem, do kterého jsem se usadil i já.

Fronta před muzeem Madame Tussaud

Fronta před muzeem Madame Tussaud

V další místnosti byl třeba voskový Spielberg (ani jeho hlava to neobsahovala) a voskový Bogart (taky nic… jakto, že nikdo z nich nemá na hlavě knot? Jsou přece z vosku kruci, ne?), kterému jsem nabídnul Colu.
Po hodině bylo po slávě a já jen rozpačitě pokrčil rameny. Bylo to fajn, ale podruhé tam nepůjdu. Plno lesknoucích se Voskovek, plno turistů a hlavně nikde žádný knot. Celkově mi humbuk kolem celého Muzea voskových figurín přijde přehnaný, nechť mi madam Tussaud (dejž jí pán Bůh věčnou slávu) promine. Zřejmě nejsem kompatibilní s podobnými atrakcemi.
Opět nás pohltila pověstná Londýnská podzemka (jednou sem přijedu jen kvůli ní a dva dny nevytáhnu z podzemí paty) a my se díky ní přesunuli spolehlivě na Oxford Circus, kde jsme měli v plánu najít Regent’s Street, Apple Store (jak jinak), něco k jídlu na oběd a Picadilly Circus, který chtěl, abych ho vyfotil. Po cestě se nám pod nohy náhodou připletl ještě značkový obchod National Geographics a já se musel zuby nehty držet svojí peněženky a neustále si opakovat, že musím i jíst. Zvládl jsem to, nic jsem si nepořídil, ale myslím, že po mé návštěvě museli vymopovat celou podlahu…
Picadilly Circus stál přesně, kde jsem ho čekal a tak jsem nakonec poslintal i ho… Já vím, jsem ostuda, ale chápejte… asi jsem se zamiloval do Londýna…

Picadilly Circus

Picadilly Circus

Další zastávka naší výpravy byl královnin bejvák v Buckinghamském paláci. Ne, nepozvali mě dovnitř, nevychovanci, ale já to ani nečekal. Ten barák byl velký a hlídali ho chlápci s vysokýma čepicema na hlavě až jsem se divil, že se jim neklátí hlavy. Ale měli pěkné šedivé kabáty a železným branám na nádvoří nešlo upřít notnou dávku šlechtické noblesy, tak jsem ho vzal na milost takřka hned poté, co jsem ho viděl v hledáčku svého aparátu. A dokonce jsem mu byl schopen odpustit i tu povýšenou nabubřelost, která sálala z každého jeho koutu. Koneckonců tohle místo v srdci Londýna na to má právo. Stejně jako ostatně celý Londýn. Akorát nechápu jak je možné, že svou kulturu vybudovali na tak strašném jídle. Kromě snídaně nemají co nabídnout. Rozhodně ne člověku zvyklému na bryndzové halušky nebo vepřový řízek s bramborovou kaší. O grilovaném vepřovém kolínku nemluvě.

Buckingham

Buckingham

Den se pomalu chýlil ke konci a byl čas vrátit se do Bishop’s Stordfordu. Přímou cestou okružní “Circle” linkou jsme se vrátili na Liverpool Street s jednou krátkou zastávkou ve Starbucks na Notting Hill Gate, kde jsem taky prostě musel zajít a kolem deváté nás již vítala Jackie s nabídkou posezení u bílého vína. Což jsme však k její lítosti a naší škodě odmítli, protože únava.

V neděli ráno mě přepadl trochu smutek, protože třináctá hodina se blížila a s ní i můj odchod z Anglie. Po druhé anglické snídani a asi hodinovém posezení s Jackie a jejími dalšími hosty jsme se sbalili a za pár půlhodin nás už opět vítal Stansted, kde druhá polovina výpravy citelně zbledla při představě dalšího letu. Každopádně jsem opět přijal rozhodnutí, že i tento odchod bude jen dočasný.

Underground

Underground

Londýnská podzemka je pojem, se kterým se musí počítat! Žije si svým vlastním životem, stranou od zmateného pobíhání na povrchu. Má svoje zákony a pravidla a pokud je dodržujete, zaveze vás spolehlivě všude kam potřebujete. Dýchá z ní historie a atmosféra pozdního devatenáctého století, kdy se v jejich tunelech proháněly parní lokomotivy a přísahám, že v mezeře mezi vstupními dveřmi a nástupištěm žijou příšery s chapadly, čímž dávám za pravdu Neilu Gaimanovi, který Londýnskému podzemí věnoval úžasnou knížku “Nikdykde”. Za seznámení s ní děkuji DK (děkuji) a dodávám, že milovníci fantasy a sci-fi a jiných pohádek si ji prostě musí přečíst. Ale vraťme se k podzemce. Červený pruh s modrou linkou a bílým nápisem “Underground” je pro Londýn typický stejně jako černé taxíky a červené patrové autobusy “double decker” a já si slíbil (jak jsem už zmínil výše), že se sem vydám ještě minimálně jednou jen a jen kvůli podzemce! A vůbec mi nevadí, že je vykachlíkovaná bílými kachličkami, takže to v ní vypadá jako v koupelně dvacátých let dvacátého století! Jsem divný, že?

Nashledanou, Anglie!

Nashledanou, Anglie!

PS: Fotogalerie je zde a zde je pouze podzemka… 🙂

Reklamy

2 comments on “Imaginární Londýnskou mlhou

  1. Tohle je asi úplně nejlepší, nejkrásnější, nejhumornější, nejživotnější, nejvíclondýnská reportáž-příběh-popis-okouzlenísvětem-všechnodohromadyaještěvíc o Londýně, co jsem kdy vůbec četla…a zahrnuls i Ministerstvo švihlé chůze!:-)
    V Muzeu Madame Tussaud jsem taky byla, ale přiznávám se bez boje, že po knotech jsem tehdy opravdu nepátrala:-)…možná je tam nedali proto, že se báli, aby jim ty jejich „voskovky“ nědo nezapálil, vidím to jako důvod..no ale musím teda říct, že mě to taky docela zklamalo, všude bylo hafo lidí, ti si neustále kupovali suvenýry, které jsou tam snad fakt na každém rohu…ale pamatuju si, že úplně na konci expozice je promítací sál a tam jsme si třikrát užili (ten samý, ale to neva) film o cestě vesmírem, to je asi můj nejsilnější zážitek z toho voskového muzeja…
    áá..taky miluju Londýn a lidi mluvící anglicky a lidi, kteří tam zpívali a hráli na kytaru v podchodu..i taxíky..a červené budky..i ty modré policejní, ale ty se asi dneska vidí už jen v seriálech..
    nu prostě..Tvoje blogování je bezmezne supr:-)

    P.S.(t) jsem ráda, že se Ti líbilo Nikdykde:-)

  2. Nikdykde čtu teď, bohužel na kousky mezi zkouškami…
    V Londýně jsem byla dvakrát, na školních výletech, a vždycky mě otrávilo, že nás nikde nenechali se aspoň na chvilku zastavit a pokochat, něco si odtamtud fakt odnést, vždycky do nás hučeli, že ještě musíme stihnout to a to a to a ještě pak večer stihnout autobus do ubytovny… Takže mě z toho jen bolely nohy, ale celkem nic jsem neviděla… a přitom do toho muzea bych si tak ráda zašla… 😦

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s