Irsko motorizované, part.1

Tak za prvé… Na tento blog jsem nenapsal tak dlouho proto, že se o ničem psát nedalo. Můj život tady v Irsku je, až na pár výjimek, překvapivě normální (prostý zvláštních událostí) a od jisté pravidelnosti mě zachraňuje jen to, že můj hamburgeroidní zaměstnavatel poskytuje, k našemu nezměrnému potěšení, nepravidelné směny.

Ano, mám trochu času na výlety za poznáním Irska, jak toho dole, tak toho Severního, ale za posledních pár měsíců se vážně nestálo nic světoborného, aby to stálo za extra článek.
Jelikož však nechci, aby to zde zelo prázdnotou, rozhodl jsem se, že napíšu něco o autech. Konkrétně něco ze života motoristy tady v Zemi za duhou.

Zastavení první: Něco málo teorie…

Takže předně.. pořízení auta není žádný problém. Doslova za pár Eur můžete přijít ke slušnému přibližovadlu, v dobrém stavu a bez zimních gum. Je to prosté, domluvíte se s prodejcem, ten vám často dá klíče se slovy… “jeď si to projet a uvidíš”, a vy s otevřenou pusou nad tou šílenou dávkou důvěry sedáte do Pola, ročník ’03, a jedete na několikakilometrovou projížďku po okolí. Přesně to se mi stalo. Několikrát.
Poté vyplníte do Registračního certifikátu své jméno, adresu, telefon a datum koupě, hodíte ho do obálky, vyplníte adresu zdejší obdoby našeho Dopravního Inspektorátu a hodíte do schránky. Že jsem zapomněl nalepit známku? Kdepak… Kdo to kdy viděl, aby občan platil za styk se státní správou?
Během pár týdnů Vám přijde Váš vlastní Registrační certifikát a auto je oficiálně Vaše. Takže žádné příjemné postávání ve frontách při čekání na přepsání auta, žádný kontakt s člověkem za přepážkou, kterému jste naprosto bagr a jediné co od Vás chce je pokoj, aby měl čas na další práci. A žádné vyřizování SPZ, jelikož tyto jsou zde přidělovány přímo po dovozu auta do Irska a za jejich registraci je tudíž zodpovědný dovozce. A to jak v případě dealerů tak i v případě poláků, kteří si sem přitáhnou vlastní Seicento. Povinnost registrovat dovezené auto je na nich a nikoli na kupujícím. Mimochodem registrační značka je velmi zajímavě složená… Nejprve je dvojčíslí označující rok registrace auta (95% je shodná s rokem výroby), následuje anglická zkratka hrabství, ve kterém bylo auto registrováno, a nakonec pořadové číslo registrace toho roku…
Takže například SPZ “05 – CE – 1985” znamená, že autíno bylo vyrobeno/registrováno v roce 2005, v hrabství Clare, jako tisící devítisté osmdesáté páté v daném roce. Z tohoto velmi jednoduchého systému jasně vyplývá, že vlastnictví tvz. prasenek, neboli SPZ ve tvaru 1A1-1111 je velmi vzácné, protože se to jen velmi těžko zařizuje a navíc Irové nejsou pitomci, kteří na sebe za každou cenu musí upozorňovat.
Čili už víme, že pořízení kcháru není složité a není se čeho bát. Navíc, s trochou trpělivosti, to tady pořídíte skutečně za pár babek.
V každém irském autě neznalého cestovatele obvykle zaujme bílá obálka vlepená zevnitř na předním skle v některém z rohů, obvykle dolním. V té obálce jsou tři velmi důležité lístečky se zřetelně vytištěným datem, zpravidla ve tvaru MM-RR (07-11 atp., což znamená, že platnost té které kartičky končí v červenci roku 2011…)

To jsou ty kartičky

To jsou ty kartičky... moje kartičky

A co ty kartičky (neboli disc’s, jak se tomu tady říká) znamenají?
Inu jedna je konec platnosti povinného ručení, druhá oznamuje konec platnosti silniční daně a třetí čas další technické prohlídky, neboli NCT. (Z toho vyplývá, že tzv. běžná silniční kontrola probíhá tak, že dáte nohu z plynu, projedete pomalu kolem gardisty, ten mrkne na vaše disky a pokud jsou data v pořádku, mávne rukou. Žádné otravné zastavování, žádná kontrola dokladů, atvp.)
Jestli se však dá něco vytknout irskému způsobu správy motoristických záležitostí, je to tohle:
Auto pořídíte třeba za 350 éček. Ovšem je-li je vám méně než 25 let, jestli nemáte žádné potvrzení z některé české pojišťovny o vaší “bezúhonnosti” ohledně trestných bodů na povinném ručení a pokud ten dopravní prostředek, který jste koupili je BMW 325 roku výroby 1999 (a to není opravdu problém ani za těch 350 Eur) zaplatíte za povinné ručení tady v Irsku částku významně převyšující cenu vozu. Jen pro ilustraci… Jeden můj polský známý si zjišťoval cenu pojistky na dvoulitrového Peugeota 406 a jelikož splňoval do puntíku všechny výše uvedené podmínky, co se věku a bezúhonnosti týče, dostal nejlevnější nabídku 1600 Euro za rok. Ten Peugeot by ho přišel na 400 Euro. Takže si nakonec pořídil Punto a je rád, že jezdí.
Tolik k povinnému ručení. Na řadu přichází silniční daň, neboli Motor Tax. To je další věc, která není příliš oblíbená, jelikož je mastná jak hovado. Například na to BMW 325 by Vás přišla na €1120/rok. Můžete platit v tříměsíčním intervalu, případně v půlročním, ale i tak je to vcelku pálka. Opět jen pro ilustraci:
Na dvoulitrové chrochtadlo dáte za tři měsíce 173 éček a za litrového šmoulu vyhodíte tutéž částku  za rok (dobrá… bez jednoho eura, ale kdo by se tím chtěl zabývat?).
Zajímavé je, že daňové rozdělení končí u třílitrového obsahu, takže třílitry a výše zacálují 1566 babek ročně.

Mezihra: Modrý ďábel

Ale nyní se již vrhněme do provozu. Krátce po mém příjezdu jsem zjistil, že v Limericku, kde jsem bydlel je nalezení práce nepříliš možné a tak se mi přihodilo, že jsem za chvíli jezdil do Shannonu (cca 50 km) pronajatým autem. Což nebylo příliš kompatibilní s mou peněženkou. Takže jsem toho po týdnu nechal a chtě-nechtě jsem se musel poohlédnout po nějakém nezávislém transportním mechanismu. Nechtěl jsem auto, to přiznávám bez mučení. Bál jsem se vyřizování, jelikož jsem neměl ani páru jak to tady chodí. Takže když jsem v Limericku na Thomas Street narazil na malý obchod s motorkami a skútry (to jsem ještě netušil, že téměř jediný), moje pozornost se zaměřila na modrou Yamahu Aerox, ročník ’05, se kterou jsem v následujících dvou měsících zažil několik zábavných chvilek. Zejména při dešti.

Aeroxík

Aeroxík

Nicméně jednoho krásného irského dne, na cestě do práce, při průjezdu dešťovými úseky na silnici N18 motor najednou zakašlal a zdechl. Bylo to asi dva kilometry za Bunratty a do Shannon mi jich ještě asi pět zbývalo. Po několika neúspěšných pokusech jsem to svoje modré neštěstí těch pět kiláků do Shannon zatlačil vlastními silami a po rozebrání motoru zněl verdikt: Voda v karburátoru. Nevím o motorech tolik, abych si byl stoprocentně jistý, ale voda v karburátoru asi být nemá. Takže bylo něco špatně. Oprava stála 150 éček a potom mi zase čtrnáct dní jezdil, než se utopil podruhé a pro mě definitivně. Střelil jsem ho do Tom Meskell Motorcycles, kousek za Limerickem na Dublin Road i s bundou. Jen přilbu jsem si nechal.

Následoval týden ježdění do práce autobusem. Vlastně autobusy. A to byl zážitek natolik tristní, že jsem se začal poohlížet po nějakém čtyřkolovém příteli….

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s