Skotsko 2009

Den první – Scotland, Scotland űber alles

Ve dvě odpoledne jsem zazvonil na Uziho, aby hnul zadkem a za pět minut už si to Mikřička hasila po M18 do Shannonu za Rafčem.
Přibližně v 14:37 jsme přistáli u Smutných na dvorku, Mikřičku jsem zamknul na petlici a Smutný nás odvezl zbytek cesty na letiště. Bylo zábavné pozorovat Uziho jak při každém pokusu o průchod skenerem píská jak stadion fanoušků dechovky na Madonině koncertu než pochopil, že jeho okované kanady mohou být problém. Že mu to pravil i sekuriťák u rámu ho zjevně nezajímalo a my s Rafčem jsme ho na tuto skutečnost nebyli schopni upozornit, neboť nám to křeče smíchu nedovolili.
Chlopaci odrali místní bankomat o nějaké to éčko a pak už nás čekal samotný Gate 4 a Boeing 737-800 místní autobusové společnosti Ryanair.
Během letu se letušky a letušáci přiměřeně starali něco prodat, jako obvykle, ale u mě nepochodili… jako obvykle.
Krátce před šestou se naše botky poprvé dotkly Skotské půdy, přesněji řečeno Skotského betonu na letišti v Prestwicku, kteréžto městečko považuje Ryanair za Glasgow, přestože je to z něj do Glasgow ještě dobrých 40 mil. (Pro zachování tradice budu v tomto článku všechny délkové míry uvádět v mílích a yardech)
Po kontrole jsem oba spolucestující na krátko opustil, abych zařídil autíno, které jsem zabookoval už měsíc předem u Hertzů. Byla ve mě malá dušička, protože systém záloh u autopůjčoven je pro mě záhadou a nebyl jsem si jistý, jestli moje finanční rezerva na kartě bude jako deposit stačit. Stačil… Vydechl jsem úlevou, ale chlopakům jsem smutně oznámil, že budeme realizovat plán “B” (Pracovně nazvaný “Skotskem na kolejích”) a až u pokladen, kde chtěli oba zakoupit 4 denní Rover Raill Pass za 72 liber jsem jim zamával u očí klíčem od modrého Focusu. Rafal řekl něco o českých idiotech, kteroužto šovinistickou poznámku jsem ponechal bez komentáře, a Uzi mě měřil vražedným pohledem. Nechápu proč… já se přece tak dobře bavil… 🙂
Po této drobné multikulturní rozepři jsme už vyrazili na parkoviště najít našeho nového motorového přítele a za chvíli jsme už opouštěli prostory letiště v Prestwicku a zadali kurs sever, kde ležel cíl naší první etapy, malé městečko Oban, vzdálené asi 120 mil.
Po necelých třech hodinách, kdy mi navigační ukazatele na silnici ukazovaly, že do Oban zbývá necelých 12 mil, jsme objevili u silnice krásný, starý hotýlek. Ve vesničce Taynuilt.
Nádherná stavba, útulný interiér, příjemná obsluha a kostkovaným vzorem tkané koberce nás donutili zůstal a já tak mohl přespat v pokoji, kde mohl spát už i Oliver Cromwell, jak jsem později zjistil.

Hotel Taynuilt Inn. Založeno 1634...

Den druhý – První skotská snídaně

Ráno, s rozbřeskem, jsem nelenil a vyrazil na průzkum blízkého okolí hotelu. Udělal jsem pár velmi ranních fotek jak hotelu, tak typické červené telefonní budky a protože hlad, následovala první skotská snídaně.
Ale ještě předtím jsem se dozvěděl, že hotel tam stojí a slouží od roku 1634. Myslím, že jsem nikdy nepřenocoval v národní památce… 🙂

Pravá, horká, skotská snídaně!

Snídaně byla pohádka… Myslím, že snídaně je něco, na co můžou být Angláni, Skotové i Irové právem hrdí. No však posuďte sami…
Naše další cesta pokračovala do Oban, což je malé městečko, které je ovšem velmi důležitou dopravní centrálou pro trajekty na ostrovy a zároveň zajišťuje železniční spojení se zbytkem Skotska.

Oban, McCaigs Tower

Krásné městečko s 12 tis, obyvateli a úžasným, klidným zálivem. Nemohli jsme se zde dlouho zdržovat, proto nás čekal jen malý okruh centrem a větší k podivné stavbě na kopci, která vypadala jako ruiny římského kolosea, a která ovšem nesla jméno McCaigs Tower, a už jsme zase šupajdili dál ku Connel a jeho krásnému mostu.

Connel Bridge

Sotva jsme jej přejeli, ocitli jsme se v tom pravém Skotsku. Ne, že bychom předtím nebyli v tom pravém Skotsku, ale ty hory… děcka, ty hory stály za to! A protože bylo krásné počasí, náležitě jsme toho využívali.
Přes Fort William, kolem lyžařského střediska Nevis Range a památníku britských Commandos, kolem jezer Loch Lochy a Loch Oich jsme pozdě odpoledne dorazili k prvnímu klíčovému cíly naší výpravy… a totiž k pověstmi opředenému, tajemnému Loch Ness.
Ovšem napětí z prvního pohledu na Loch Ness jsme my tři “cestovatelé” prožívali celkem třikrát, mylně pokládaje Loch Lochy a Loch Oich za Loch Ness. Nesmějte se… já za to nemohl, já řídil… Uzi sledoval mapu a Rafču vzadu neměl čas. Takže když jsme dorazili do Fort Augustus a projeli kolem nápisu “Fort Augustus: Gate to The Loch Ness”, podotkl jsem něco ve smyslu, že navigační schopnost není zrovna charakteristická vlastnost obyvatel Polska. Byl jsem nazván rasistou a bylo mi odepřeno večerní pivo. Jelikož stejně neholduji alkoholu, bylo to od nich stejně trapné jako polský odpor při obsazení Slezska Československou armádou ve dvacátých letech minulého století.
Potřebovali jsme najít směnárnu, protože libřičky ze včerejška se rozkutáleli. Místo toho jsme našli benzinku, kde prodávali pohlednice (Nekupte si jich pár i se známkami, když v Anglii poštovní známky vynalezli…). Odsud nás nasměrovali kolem kaskády zdymadel do banky. A to bylo zajímavé poslyšte… Představte si, že v té pobočce Bank Of Scotland neměnili peníze. Divná banka, ne?
Z banky nás poslali na poštu, která je v těchto krajích nezřídka součástí nějakého malého obchůdku z rozličným tovarem. Nejinak tomu bylo i zde ve Fort Augustus, takže nám chvíli trvalo, než naši pozornost zaujal malý červený tečík vedle modrého průčelí nenápadné sámošky.
Když Eura transmutovala na Libry, našli jsme znovu našeho modrého Focuse a pokračovali po severním břechu jezera Loch Ness až do Drumnadrochit, kde Rafču musel navštívit návštěvnické centrum Lochneské Příšery, které Poláci říkají Lochneski Potvur a místní ji nazývají mile a něžně “Nessie”. 🙂
Za sebe musím prohlásit, že jezero Loch Ness má svoje kouzlo a vůbec není ponuré a strašidelné, ale krásné a s vysokými břehy lemujícími ze všech stran nádherné kopce. Bylo už kolem páté, smrákalo se, takže nevzniklo moc obrázků, ale nebojte, nakonec se dočkáte…
Ještě před návštěvou Centra Loch Ness nás upoutala krásně nasvícená, ale přesto zavřená zřícenina hradu Urquhart. Dost nás to zklamalo, protože oficiálně zavírali v pět a my tam byli v 16:45… 😀

Urquhart Castle

Nevadí, ještě nás jeden hrad čekal a navíc i jeden ostrov, takže zatím nebylo proč plakat. Navíc po návštěvě Centra Loch Ness, kde jsme přišli za pět minut pět, se nám do žil vpustila nová naděje na obrázky, protože po zralé úvaze (dva proti jednomu) jsme se rozhodli v Drumnadrochit přenocovat, kteréžto rozhodnutí přineslo středně dlouhou projížďku potemnělými ulicemi vesnice ve snaze najít domov na jednu noc. Ten jsme našli při třetí zastávce u bývalé bankovní úřednice Vanessy a jejího manžela Alistara, bývalého policejního důstojníka. A byl to téměř domácký domov! Oba manželé nás přijali jako vlastní syny… Pohostili nás čajem a koblihami, poseděli s námi, poradili kam večer zajít na jídlo, kdybychom měli zájem, vyzpovídali jak se daří na starém kontinentě a tak všelijak podobně…
Večer u plynového krbu pak padlo za vlast několik piv (polská záležitost), dvě Mirindy (to zůstalo na české části výpravy) a několik pohlednic. Psaných prupiskou…

Den třetí – Hurá do nebe

Naše druhá skotská snídaně byla sice o poznání méně okázalá, ale zato vřelejší svým přístupem a podáním a minimálně stejně sytá jako ta včerejší. Vanessa a Alistar nás skutečně obskakovali jako vlastní syny, až mi bylo skoro líto, že musíme pokračovat a další noc strávit jinde.
Ještě před snídaní jsem si odskočil ven, abych si uložil do paměti své paměťové karty obrázek toho neskutečně vřelého domečku a taky nádherně omrzlého Focuse. Není divu… -10°C nenechá nikoho příliš dlouho hřát své pochyby. Inu, vítej v zimním Skotsku, cestovateli…

Omrzliny 🙂

Nastartovali jsme motor, Vanessa a Alistar stáli na zápraží a mávali a my mávali taky a málem to chtělo zamáčknout slzičku dojetí nad tím jejich starostlivým přístupem a třem sendvičům, které jsme dostali na cestu. Bylo to pěkné, a až do chvíle, kdy jsem prohlásil, že se jen třeba chtěli ujistit, že jsme skutečně odjeli, jsme si to docela užívali.
V tom mraze se topení ve Focusu ne a ne ohřát, tak jsme nechali puštěný motor při krátkých zastávkách, zatímco jsme provedli pár patetických obrázků s Nessie u návštěvnického centra. Pak ještě další pár obrázků mlhy, vystupující z nedalekého jezera Loch Ness a pak ještě pár obrázků samotného jezera Loch Ness a nakonec i pár obrázků hor kolem jezera Loch Ness a pak už se mi těch kluků polských zželelo a otočil jsem přepínačem topení do červeného pole… 🙂

Nessie a Uzi. V pozadí skromně Rafču

Chuchvalec mlhy nad Loch Ness

Loch Ness

V Invermoristonu jsme se rozloučili s jezerem Loch Ness i s jeho příjemným obyvatelem p. Příšerou a zamířili kolem jezera/přehrady Loch Cluanie a kolem horského hotelu Cluanie Inn, krčícího se u cesty na úpatí 1120 metrů vysokého A’Chralaigu (v tom hotelu mají pub a v něm, na zadní stěně výčepu, přes 250 lahví nejrůznějších Whisky:-).

250 lahví Skotských Whisky

Čekala nás slavná cesta podél skalnatého masivu zvaného Pět sester údolím Glen Shiel, místem jedné z mnoha bitev za Skotskou nezávislost.

Minibenzinečka u hotelu Cluanie Inn. V pozadí zasněžný masiv Pěti sester a počátek Glen Shiel.

Silnice divokým údolím nás zavedla až na severní břeh Loch Duich na jehož konci nás čekal další cíl našeho putování Skotskými vysočinami – hrad Eilean Donan, snad nejznámější skotský hrad vůbec. Kdo viděl film “Horal” (ang. Highlander), s věčně zamračeným Christopherem Lambertem a Seanem Connerym v hlavních rolích, ten si jistě vzpomene na hrad klanu McLoadů… No a taky si zahrál v bondovce “Jeden svět nestačí”.

Eilean Donan Castle

Teď tam stál, pomalu se stmívalo. Od hor vanul silný vítr, který rozpumpovával vlny rozbíjející se o kamenný most a hnal těžkou hradbu mraků směrem k ostrovům Vnějších Hebrid. Přivřel jsem oči a v představách uviděl skupinu jezdců v tmavě-zelených kiltech, blížících se po prašné cestě od rozeklaných vrcholků Pěti sester. V jejich čele, na statném hnědáku, přijížděl Mel Gibson…. rychle jsem zavrtěl hlavou, protože australák s příšerným přízvukem nemá co pohledávat v klasické skotské představě z dob, kdy jediným evropanem bloudícím kolem Austrálie byl anglán James Cook a pro jistotu jsem se navrátil do reality modrého Focuse ke dvěma rozjásaným Polákům, protože jejich cíl se právě před nimi zjevil v celé své kráse a já měl pocit, že už je dál nedostanu.

Plockton

Leč nebylo zbytí… chtěl jsem ještě za světla dorazit k mostu na ostrov Sky. Malinkou oklikou přes městečko Plockton, kteréžto je údajně nejfotografovanějším skotským městečkem, jsme k němu skutečně dojeli a úderem páté hodiny jsme přejeli úžinu Loch Alsh a ocitli se na hlavním ostrově Vnějších Hebrid, na ostrově Sky. Tentokrát se splnil můj hlavní cíl cesty. Jistě, můžete podotknout, že Loch Ness je přece symbol Skotska a Eilean Donan druhý, a měli byste pravdu… ale do mých myšlenkových pochodů vám s dovolením nic není… já chtěl na ostrov Sky!
Už dvacet let jsem na něj chtěl… A teď jsem na něm byl a uháněl jsem rychlostí 60 mil za hodinu po A87 směrem k Portree. Po pravé ruce byla zátoka Broadford a po levé ruce se mi rozkládal horský masiv Cuilling Hills. Který ovšem nebyl vidět, neboť déšť. Celou cestu nepršelo, aby si moji Slezští přátelé užili co mohli, a když jsem měl k lizu přijít já, začalo “bloody hell” pršet!
Pod námi plácala voda o skaliska a nám plácala voda do střechy. Stěrače vraždili dešťové kapky už tak polomrtvé poté, co sebou plácli o přední sklo. Během jízdy kolem Glamaigu se mi zevnitř mlžili okna a moc bych za to nedal kdyby to byly i moje brýle. Kapituloval jsem. Před počasím je nejlépe utéct k chlastu. Takže jsem ve Sligachanu rezignovaně uhnul doleva a zamířil k Taliskeru. Znalci zasvítí očička, neboť si uvědomí, že v Talisker je jediná destilka whisky na Isle of Sky. Polákům očička nesvítila. Poláci totiž chlastaj vodku, víme?
Bylo to náhodou fajn. Zjistil jsem jaký je výrobní postup tzv. “single malt” whisky a dozvěděl se, že v Irsku sice možná whisky vymysleli (aby taky ne, kořalečníci), ale teprve ve Skotsku dotáhli její výrobu k naprosté dokonalosti. No škoda, že nepiju… určitě bych tady byl v sedmém nebi… Tak jsem se musel spokojit maximálně s třetím nebem a s pěknou průvodkyní Peťulkou, která tady na Skáji už rok bydlela… Hned bych si to s ní vyměnil. Akorát, že ona by asi nechtěla do irského Meka… 🙂
Na konci exkurze, kde jinde než v ukázkovém obchodě, kde jsme si mohli koupit hádejte co… jsem s ní zapředl rozhovor, a zatímco mí polští souputníci objevovali taje zlatavého chlastu, jsme se postupně dopracovali k nabídce na přenocování u ní a jejího manžela v domku ve Staffinu na vzdálenějším konci ostrova. Byla to upřímně míněná nabídka a já jen s lítostí musel odmítnout. Byla už dokonalá tma a my museli pomalu obrátit kurs k jihu. Druhý den odpoledne už náš výlet musel skončit a nechtěli jsme riskovat noc na Sky, protože nebyla jistota, že nechytneme létadlo. A taky nebyla jistota, že bych byl druhý den ráno Isle of Sky opustil…
Rozloučili jsme se s Petrou a vydali se navzdory sílící vichřici a dešti zpět na hlavní do Portree.
Bylo to na nic. Lilo jako pod Niagarskými vodopády. V Portree jsem odřel Focusa při neopatrném couvání (ještě, že mám plné pojištění) a v místní sámošce neměli skotské koule. To jsou vejce natvrdo obalené karbanátkem, kdybyste nevěděli.
Něco kolem půl osmé jsme pustili Nebe k vodě a hned po přejezdu mostu přestalo pršet. Drtil jsem mezi zuby cosi nehezkého na téma počasí, ale nedalo se nic dělat. Snad jen vrátit se jednou nebo dvakrát… nebo natrvalo… nebyl bych proti tomu.
Kolem osvětleného Eilean Donan jsme se uvrtali zpátky do údolí Shiel, u hotýlku Cluanie Inn jsme nabrali pití za 20 liber do nádrže modráska a kolem půl desáté večer, asi o 60 mil dále, jsme se usalašili v Great Glen Hostelu.

Den čtvrtý – na snídani u Skota

A přišlo další mrazivé ráno. Naštěstí již ne tak studené jako to předešlé, nemuseli jsme kreditkou oškrabávat omrzliny na zpětných zrcátkách a oknech, přesto naše topení mělo co dělat, aby rozehnalo zimu z prostor našeho přemisťovadla.
Vyspaní jsme byli… já s dojetím zavzpomínal na holčovický areál Zdravý vzduch, kde jsem trávil několik letních dětských táborů v posledních dvaceti letech, protože ten hostel se mu až podezřele podobal. Stejné dlouhé a temné chodby, stejné patrové postele s vrzajícími matracemi, stejné zašlé koberce, stejná jídelna a stejný výběr stolních deskových her… akorát anglických. 🙂 Tedy v Great Glen Hostelu, nikoli na Zdravém vzduchu. Ale jinak stejně příjemný personál a nijak drahý nocleh… Přístupná velká kuchyně a (HA) společné sprchy na každém patře 😀
Nastala otázka co se snídaní. Naštestí nás trápila jen cca 16 mil, než jsme dorazili k malému bistru, které jakoby z oka vypadlo podobným bistrům z Ameriky 50. let. No co se dalo dělat… Poslední skotská snídaně se blížila.
Mno, mohu vás ujistit, že to bylo velmi podobné návštěvě nádražního bistra v Československu v 80. letech. A vlastně jakéhokoli z mnoha bister v našich krajích dodnes…
Venku cedule s lákavým obrázkem snídaně za £5.60, nápoje a toasty vč.. Uvnitř, na stole, téměř tatáž cedule jen s menší porcí za £6.70. A s výhodnou nabídkou pomerančového džusu a toastu za £1.15, která ovšem měla být již součástí naší snídaně.
Stejně jako tři čaje, které jsme si neprozřetelně objednali jaksi extra. Když jsme zázrakem obdrželi džusy, aniž jsme si je objednali, napadlo nás, že jen zapomněli přidat toasty, jenže ouha, když jsme u placení na tuto skutečnost upozornili, dostalo se nám nového účtu, na kterém byla cena asi o pět liber vyšší, než ta námi předpokládaná. Rovněž se nám dostalo vysvětlení, že výhodná nabídka na džus a toast je £1.15, ale protože mají rozbitý toaster, tak tu cenu neupravovali a podávali snídani bez toastů. Nicméně pokud trváme na tom, že jsme toasty nedostali, naúčtují nám £2 za džus, kterážto cena je plná, bez slevy z nabídky… Hej! Taky se v tom už ztrácíte? Nebudu vás napínat… celá sranda nás nakonec stála £27.90 a my byli náhle přesvědčení, že majitel tohoto skotského bistra (jmenovalo se Little Chef, tak se mu vyhněte, kdykoli budete moct) byl na školení v nějakém tom výše zmíněném bistru u nás…
Až na tento malý škraloupeček se dosud vyvíjelo vše ostatní v náš prospěch. Zbytek cesty už jsme jen hltali krásu Skotské Vysočiny a čím více jsme se přibližovali ke Glasgow, tím přibývalo na cestě dalších aut a jízdních pruhů až jsme nakonec dorazili k letišti v Prestwick. V nádrži nám zůstalo palivo na 3 míle, což bylo v pořádku, protože tak to má být.
Zajeli jsme si ještě na pobřeží (po krátké, ale bouřlivé debatě, protože na rozdíl od Uziho jsme s Rafčem odmítali trávit čtyři hodiny v letištní hale) v Prestwicku, protože nás zaujal pohled na moře a na vzdálený ostrov Arran, jak mě poučili procházející policisté svým nenapodobitelným skotským přízvukem.
V 18.20 jsme hupsli do frachťáku 737-800 společnosti Ryanair a o půl osmé už nás čekalo červené Polo našeho kamaráda Alexandra na letišti v Shannon.
Za sebe slavnostně prohlašuji, že ačkoli je Irsko nádherná země s úžasnou krajinou a skvělými lidmi, kdybych se měl ještě jednou rozhodovat, kde přesídlím, byl bych na vážkách, zda si nevybrat Skotsko.

Rafču, Uzi, já a v pozadí modrý Focus... 🙂

Reklamy

3 comments on “Skotsko 2009

  1. Ahoj,na vysočině v okolí Fort Augustus jsem 4roky pracoval,stavěli jsme v horách nad Augustem přehradu,zrovna v období kdy jsi tam byl.Tvuj článek mi vše připomněl,tu zemi jsem si zamiloval. V Obanu jsem byl před rokem na dovolené.Měj se fajn a…šťastné cesty!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s