Irsko motorizované, part. 2 – moji oři

Zastavení druhé: Redík

Byl konec listopadu 2007.
Zazvonil mi telefon a v něm Denis, můj tehdejší domácí (lanlord, jak se tady říká) s informací, že má pro mě za 550 éček Corsu. Přikývl jsem, protože to bylo zrovna při cestě z jednoho autobusu na druhý v sobotu večer a navíc jsem si uvědomoval, že zítra, tj. v neděli, pošlapu ráno na autobusák v Limericku pěšky (tj. asi 6 km), protože Limerická MHD v neděli ráno prostě nejezdí.
Čili v sobotu večer přijel Denis v červené Corse ’93. Byla to ještě Corsa typ A. Jedna s posledních hranatých, protože ještě v tomtéž roce začal Corsu Opel obrušovat a typ B byl už kulatý. Dostala jméno Redík, za což dodatečně děkuji svému obdivuhodnému bratru 🙂

Redík na pláži

Za oknem měl tři disky a nalepeného sv. Patricka. Vzadu pak vyjádření loajality rugbyovému týmu Munster. Denis mi pak pomohl vytelefonovat povinné ručení u Quinn-Direct (čtete dobře… vytelefonovat… nikde jsem nemusel chodit, vše se vyřídilo telefonicky a to včetně platby.) a mohl jsem začít jezdit svým prvním autem.
A že jsem jezdil! Redík mi poodhalil další kousek Irska a posunul mě o kousek dál v odhalování blízkého i ne tak blízkého okolí. Byl se mnou dvakrát v Dublinu (jednou tam dokonce týden spal na letištním dlouhodobém parkovišti), nesčetněkrát na Loop Headu, několikrát v Galway a třikrát na poloostrovu Dingle. Projel se po bezmála šestikilometrové písečné pláži v Inch a párkrát proklouzl Connorským průsmykem kolem Brandon Mountain. Dvakrát zažil cestu do Corku na letiště. Jen na Connemaru mě už nestihl vzít.
Díky Redíkovi jsem se rovněž seznámil se systémem Motor Taxu. To musíte zajet na Motor Tax Office (v každém větším městě je jeden), vyplnit “Renewal Motor Tax Form” a zaplatit. Dostanete popsanou á čtyřku, která má v dolním rohu vetnutý váš nový Motor Tax Disc. To je ta otravnější varianta.
Druhý způsob je daleko jednodušší, nicméně je podmínkou, že autíno už je definitivně přepsané na vás. To vám přijde domů dopis s upozorněním, že vám za pár týdnů vyprší silniční daň, a že by bylo záhodno postarat se o obnovení. Na druhé straně má ten dopis již předtištěný formulář pro obnovu daně s již vyplněnými údaji o autě a o vás, takže jen vypíšete údaje o pojištění a technické prohlídce a pak si všimnete krátkého řádečku “Renewal PIN” a upozornění, že díky tohoto PINu můžete zadaňovat i online. A jde to. Za čtyři dny vám přijde domů kolečko a vy ho už jen vyměníte s tím starým.
Potíž s Redíkem byla v tom, že sloužil až nepřiměřeně spolehlivě. Tak spolehlivě, že když mu poprvé zakašlal motor a začal ztrácet tah, nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost. Sešlápl jsem plynový pedál a ono to zas jelo. Asi měsíc.

Redík na horách

Potom, na nejrušnějším místě v Limericku (na Parkway Roundboat), v době největší špičky… v místě kde se dvě čtyřproudovky sjíždějí do jedné městské ulice velikosti naší polní cesty… motor Redíka zakašlal podruhé a zdechl. To bylo v květnu 2008.
Po hodině motor zase naběhl, jakoby se nechumelilo a zase 14 dní fungoval. Pak se mi stalo totéž, naštěstí již ne na tak rušném místě… Zavolal jsem známému, protože auta a motory jsou pro mě španělská vesnice, a ten mi poradil pohrát si s kabelama a s rozdělovačem. Pohrál jsem si s kabelama i rozdělovačem. Nic. Pohrál jsem si s nimi znovu a nic. Známý se mi nabídl, že mě odtáhne a vyjel za mnou. Když dojel, zkusil jsem znovu nastartovat. A ejhle, ono to naběhlo! Zasmáli jsme se tomu společně, ale ve mě začal hryzat čertík. Samozřejmě oprávněně, protože zhruba za týden se situace opakovala s tím rozdílem, že už jsem neměl komu zavolat. Využil jsem tedy služeb své pojišťovny, přijela odtahovka a odvezla mě i s Redíkem do servisu, kde mi irský automechanik za 130 Euro vyměnil rozdělovač a poslal mě pryč. Redík po tomto zásahu skutečně fungoval. Měsíc. To už byl červenec, čekal jsem návštěvu z domova, a Redík opět umřel. Tentokrát jsem už nenechal nic náhodě a po strastiplné cestě (co dva kilometry na půl hoďky zastavit a počkat, než Redík oživne) jsem zajel do malé vesnice k mechanikovi, kterého mi doporučil kolega v práci. Dělalo u něj pár poláků, tak se mi tam trochu lépe vysvětlovalo, co mě trápí. John chápal, že bez auta nemůžu pracovat a okamžitě mi bezúplatně nabídnul Punto, ročník ’01, po dobu opravy mého Redíka.
Bohužel jak šel čas, zprávy o stavu Redíka byly čím dál horší. Po dvou týdnech už mi bylo jasné, že cena opravy bude vyšší než cena Redíka a když mi John tu částku potom řekl, jen jsem smutně zavrtěl hlavou, že to nemá smysl. Navíc, kromě toho, nevěděli vůbec, co tomu autínu je.
Nabídl mi tedy odkup protihodnotou, když si vyberu nějaké auto, které měl na prodej. Bylo jich více, ale já si nakonec musel vzít Punto a tím začíná další část vyprávění, na které si budete zase muset nějakou dobu počkat.

Reklamy

4 comments on “Irsko motorizované, part. 2 – moji oři

  1. No právě, že tady v Ennis nepadla ani vločka… zato je tady už dva týdny pod nulou (-5 – -7) a Irové šílí… školy jsou zavřené, posypový materiál došel, chystá se krizové centrum pro pomoc omrzlým a na benzinkách není k sehnání nemrznoucí směs do ostřikovačů (teda, ne že by jindy byla k sehnání zcela běžně…)
    Když jim ukážu fotky Ostravy posledních dnů, tak se musím smát jak se tváří a nevěří, že TOHLE ještě nic není…

  2. No, dneska je to horší 😦 Sníh jsem dneska odhazoval 2x, na borovici mi praskla větev o průměru cca 15cm pod váhou sněnu. Zatím tady napadalo 60cm, ale pořád sněží…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s