Dursey Island

Den první

Dostal jsem návštěvu. Vzácnou a příjemnou zároveň, ale o tom tento článek nebude. Bude o tom, že jsem konečně viděl, zkusil a zažil jedinou lanovku v Irsku. A byla to prdel! 😀

Spojuje špičku poloostrova Beara s ostrovem Dursley, který je tak trochu odrazem dějin celého Irska. Ale ani o tomhle psát nebudu. Koho tohle zajímá, může kouknout jinde. Tohle bude o té lanovce a o cestě k ní. A cestě v ní. A od ní.

Vstávali jsme brzo, asi kolem deváté, ale několik povinností nám umožnilo vyrazit na cestu až kolem půl dvanácté… Vzal jsem to tradičně přes Shannonský záliv na prámu z Kilimer do Talbertu. A tradičně, jako ostatně pokaždé v tuhle antituristickou dobu, byl skutečně „přeplněný“, což mi vyhovovalo… 🙂

Skutečně černý pasažér

Po seznámení se s několika havrany a s dotěrným větrem, zvlaženi několika kapkami únorového období dešťů, jsme zdárně dorazili na druhý břeh, kde jsem poprvé v Irsku viděl Gardu kontrolovat kamion. Bohužel tím zahradili jedinou výpadovku na jih. Ale to nevadí.

Pršelo, jen se lilo, a tak jsme se nikde příliš nezdržovali, neboť voda. Hance jsem po cestě ukazoval krásy Irska, byť poněkud imaginární. Bohužel chápu, že slova, „…tam, co jsou ty šedé mraky bys normálně viděla Mt. Brandon s ovcemi posetým průsmykem Connor Pass… a tam, co jsou ty mraky ještě víc šedé, je pokračování toho hřebenu až na sám konec poloostrova Dingle, který ovšem v téhle mlze taky neuvidíš…“, nadchnou málokoho.

Každopádně na nás cesta napříč hrabstvím Kerry udělala dojem. Sice poněkud neostrý, ale takové už Irsko je… 🙂 Nikdy nevíš kdy konečně zaprší.

Protáhli jsme se nekonečným Tralee a nabrali kurs na Killarney National Park a úžasnou holandskou palačinkárnu (The Strawberry Field), kterážto sice byla poněkud zajížďkou, ale koho to sakra zajímá, když máte na jazyku slaďounkou hmotu, převalujete ji v puse a v kombinaci s čerstvou jahodou a moučkovým cukrem právě zakoušíte pravé palačinkoidní nebe?

No a co, že jsme sjeli z cesty? Kdo se tam nikdy nezastavil a nepokecal s holandským majitelem Peterem o strašidelnosti aut, ten to nikdy nepochopí. A kdo tam byl a nezkusil tamní palačinky, které tam vyrábějí snad ve stovkách variant, ten se obludně okrádá o ten nejpovznášivějící zážitek s nimi. Hlavně ve srovnání s obvyklou sortou irských restaurací, kde kromě hamburgeru, kuřecích kousků a brambor na dva způsoby nemáte vcelku šanci zkusit něco jiného. A kdo tam byl a zkusil je, nikdy nepochopí, proč o tom tak básním, protože tak jako já nikdo palačinky nemiluje… takže to byl vlastně absolutně zbytečný odstavec, že? Ale já ho tady asi nechám. Když pro nic jiného, tak minimálně jako špatně skrytou reklamu toho místa, jež tímto vřele doporučuji ctěné pozornosti.

Po neopakovatelném zážitku s palačinkami jsem byl tak zmaten, že přes pokyny GPS ženské v iPhone, jsem zamířil opačným směrem. Naštěstí byla chyba v systému brzy odstraněna a Polo nabralo správný směr. Vzhůru dolů! Myslím tím na jih… až skoro na samotinký jih, neboť pod poloostrovem Beara už toho nic moc z Irska nezbývá.

Pomalu se smrákalo, když jsme po dobrodružných a pokroucených silničkách dorazili do poslední výspy civilizace, do vesnice Allihies, kde jsme našli střechu nad hlavou v poetickém pensionu s naprosto nenápaditým jménem “Sea View”. Byl to takový přižloutlý patrový dům, který z boku i z vrchu těsně obepínal večerku Day-Today pana O’Sullivana.

Po kraťounké noční procházce liduprázdnou osadou se většina výpravy demokraticky rozhodla uložit se k spánku. A tak jsme se uložili. Nebo uložili jako…? Husa aby nás ajťáky pokopala, viďte…? 🙂

Den druhý

Poránu vypadal(o) Allihies o krapet lépe a přívětivěji. A po plné irské snídani (full irish breakfast) ještě víc. Ale to obvykle všechno s plným žaludkem, že áno.

Allihies

Motůrek mého Polínka tiše zavrčel a další plánovaná zastávka už měla být o 12 kilometrů dál pod stanicí lanovky. Kromě několika neplánovaných po cestě, přirozeně.

Dursey z Irska

Lidičky, tahle Durseyho lanovka je tedy věc. Na dvou lanech, mezi dvěma ocelovými stožáry, se přesunuje stařičká plechová krabice neurčitě modré barvy za doprovodu hlasitého pištění všech čtyřech koleček, tažená jedním lanem a kymácející se ve věčně fučícím větru z ostrova do Irska a zpět. Kdo neviděl neuvěří a obávám se, že neuvěří ani ten, co to vidí poprvé. Slabší povahy neuvěří nikdy a rovněž do ní nikdy nevlezou! Tím se však okrádají o kapitální zážitek.

Ta „věc“ nemá ve stanicích žádné jištění, takže když „tomu“ lezete do útrob, kymácí se to jako ožralý buldok po noční hostině v léčebně mladistvých alkoholiků. Prostě prča a já byl z ní naprosto, úplně a celý pryč. Se zeptejte Lany, vám to potvrdí. Určitě jsem byl otravný víc než obvykle!

Už je na cestě!!!

Dorazili jsme ke stanici, když zrovna ten nebeský box odrážel od ostrova Dursey i s jednou pětinou tamní populace, starším Irem s igelitkou. Cvakli jsme osm éček za lupeny a já nedočkavě vyrazil k nástupní rampě právě ve chvíli, kdy se pomalinku přisunovala lanovka. Pětina populace ostrova Dursey odfrčela ve zbrusu nové Corole a já a Lana jsme se za chvíli kolébali nad parkovištěm a mým černým Polenem.

Ta modrá věc se jen tak klimbá nad zemí....

Nad neuvěřitelně zelenou vodou Atlantiku se modře pruhovaný bazmek pomalinku přesunoval z ostrova na ostrůvek a já si všiml i zajímavého vybavení kabiny. Dvě rozkládací sedačky pro šest osob, štítek s maximální nosností lanovky, vysílačka ovládaná malým červeným tlačitkem a pro případ poruchy, nebo jiné katastrofy, je přítomna malá plastová lahvička se svěcenou vodou. Pád do rozbouřeného Atlantiku z modré lanovky by měl patřil pravděpodobně mezi ty kurióznější způsoby zprovození se ze světa, ale jestli mě má ta plastová lahvička uklidnit, pak tvůrce tohoto nápadu odvedl mizernou práci.

Místní přezdívají lanovku „kredenc“ a při křižování průlivu mají přednost před turisty, což však nepředstavuje pro návštěvníky ostrova problém vzhledem k tomu, že místních na ostrově žije pět kusů. A to mi neuvěříte, ale my jsme ten den potkali jednak v kredenci a jednak na ostrově prakticky kompletní jeho populaci. Nepočítaje v to dobytek, ovce, slepice, několik vraků aut u ostrovní stanice lanovky a kachnu. Nebo kačera, v tom se čert vyznej. Foto přikládám, úsudek si udělejte sami.

Vzorek místní populace č. 1

Vzorek místní populace č. 2

Vzorek populace č. 3

Vrakoviště... chci doufat...

S Lanou jsme se prošli daleko po cestě obepínající celý ostrov, ale na druhou stranu jsme to bohužel nestihli, poněvadž čas. Sice jsme pak půl hodiny čekali v okolí ostrovní stanice lanovky (v kabině, která není nijak zabezpečena), ale to nám nevadilo, protože vítr byl studený a otravný a vevnitř bylo možné zaznamenat jeho příjemnou absenci.)

Povedlo se mi udělat pár docela hezkých obrázků jak na ostrově, tak i v lanovce, před lanovkou, za lanovkou, vedle lanovky a skoro i pod lanovkou, pár z nich je součástí tohoto článku a více najdete na mojí galerii na adrese http://gallery.pabjan.com .

Pár vzorků místní populace

Z ostrova do náznaku civilizace jsme se vrátili něco před třetí a čekala nás poslední etapa Laniny návštevy a totiž non-stop transfer skrz jižní Irsko přes Cork po dálnici M8 do Dublinu k její sestře, odkud mi druhý den ráno odletěla zpět do rodné hroudy 😦

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s