In Bruggs

Beffroi

Den první
Tak je to tady. Vypluli jsme.
Sice jsme nejdříve absolvovali téměř okružní cestu Irskem, viděli jsme hrad v Cashel, jak by vypadal, kdyby ve čtrnáctém století měli hliníkové lešení a igelit a opravovali ho, cestou skrz Tipperary jsme měli možnost konstatovat, že ještě dlouhá cesta mu zbývá do toho, aby bylo hezké, a grilované speciality za městečkem Carrick On Sur nám zpestřily jídelníček, což nám stačilo až do Rosslare.
Ano, čtete dobře. Všichni čtyři, totiž moje maličkost, oba rodiče mé maličkosti a Poleno mé maličkosti (co je vám do toho, že jsem zatracený egoista?) jsme po deseti hodinách šťastně dorazili k rampě do útrob obrovského trajektu. O kterém jeden z mých rodičů vzápětí prohlásil(a), že ve Švédsku je mají větší.
Mě bylo jedno, že do toho našeho nevlezou vlaky plné dobytka. Mě stačilo pár kamionů, dodávek a asi tisíc osobáků nejrůznějšího pohlaví a vzhledu, při kterém moje Polínko zdaleka nevypadalo jako nejstarší kuriozita, což se o mém předposledním přemisťovadle říct nedalo. Dejž Budha Mikře slávu věčnou.
Právě sedíme vpředu v restauraci na sedmé palubě. Dvě třetiny expedice pojídají croissant a zapíjí to čajem/kolou a jedna třetina pije expresso a filozofuje o velikosti vln a počtu obyvatel podobných plovoucích obludností.
Vedle u stolu se před chvílí probudila postava ve spacáku, která si pravděpodobně spletla kajuty s křesly pro nekabinkochtivé obyvatele s podlahou téhle restaurace.
Chtěl bych asi něco napsat o téhle lodi.
Jmenuje se Oscar Wilde, což je snad nejslavnější Ir, nepočítáme-li Gerryho Adamse, po kterém by snad ale nikdo nepojmenovával loď. Tedy pokud by nepřevážela zbraně.
Má jedenáct palub a je 160 metrů dlouhá. Zbudovali ji ve Finsku.
Když začneme pěkně od podlahy, jsou tady dvě paluby plné kamionů a dodávek větších než dvanáctsettrojky v dobách své největší slávy. Pak je paluba dvanáctsettrojek a osobáků následovaná palubou, v pořadí čtvrtou, na které jsem zadokoval Poleno.
Pak jsou paluby, až tam vysoko, končící číslem jedenáct. Na páté až desáté palubě jsou kajuty a ošetřovna. Na sedmé palubě je velký výběr občanské vybavenosti ovlivněné buržoazní dekadencí, vybudované z potu a krve finských dělníků a rolníků a to nikoli v akci „Z“, jak je ve zvyku na pokrokovém, socialistickém venkově, jak by asi napsalo před třiceti lety Rudé Právo. Každopádně díky bohu. Aspoň je to tady hliníkové a ne z betonu. A nepotopí se to, jelikož to neodflinkla banda vidláků krátce po opici.
Restaurace, kavárny, herny, puby a v neposlední řadě boční promenáda charakterizuje toto plavidlo, zcela prosté rozdělení do nějakých tříd. Ty ostatně vymezují ceny v restauracích. Máš-li chechtáky, žereš stejky po €30, máš-li jich méně, žereš croisanty po €2. Nemáš-li chechtáky, nežereš. A vlastně asi ani nepluješ. Ale to je jiná story, to sem tahat nemá žádné opodstatnění. Tohle je apolitický blog. Tady může kdokoli a je mi jedno jestli je to marxista, Rudý Khmer, islámský terorista nebo jiný, jim podobný ksindl.
Cestuje s námi mnohem více lidí než když jsem loni na téže lodi opouštěl Francii. Rodiny s dětmi, rodiny bez nich, budoucí rodiny, francouzští teenageři, francouzské teenagerky (posledně jmenované skupiny sdílí stejnou obytnou palubu jako naše „famiglia“, takže to tady před koncem plavby smrdí jako týden nevětraná chodba na ubikaci dětského letního tábora ve Vrbně pod Pradědem), důchodci, důchodkyně, vidíte jak úspěšně lze natahovat délku textu, jste-li placen od slova, a jiná podobná sorta.
Za sebe musím prohlásit, že je všechny mám rád, protože jejich přítomnost je nejlepším důkazem toho, že ještě existují lidé, kteří dokážou hodit za hlavu uspěchanost dnešní doby, zmatky na letištích a prostě si jen v klidu užívat pohodlí zaoceánské lodi.
Za cca pět hodin bychom měli doplout do Cherbourgu v Normandii, který je význačný tím, že byl až druhým cílem invazních jednotek tenkrát ve čtyřiačtyřicátém. Byl sice strašně důležitý kvůli vybudování předmostí na přepravu podpůrných brigád pro vítězné tažení Evropou, ale nejdřív se musely vylodit na plážích na severu Normandie. Ano, myslím „ty“ pláže.
Co má naše výprava v plánu? Inu my plánujeme invazi začít přímo v Cherbourgu a tím se chytře vyhnout tlačenicím na plážích, na které se ovšem stejně vypravíme. Alespoň na tu se jménem Omaha. Protože to je správné, prohlédnout si místa, kterými kráčela historie.
Následně vyrazíme po silnici, po nesprávné straně, na sever a pojedeme po ní dokud nenarazíme na belgické město Bruggy.
Tam přenocovat, prozkoumat je a k večeru vyrazit na východ, propracovávajíce se postupně Belgií, ždibečkem Holandska, Německem, Polskem, Bohumínem a asi dvaceti lety zpět do rodné džungle Ostravy.
Jsem to ale arogantní emigrant, co? 🙂 Kdo mě zná, ví jak tohle číst. A kdo mě nezná, tak ať se klidně rozčiluje. Já vás taky neznám a jste mi bagr, abyste věděl.
Mé rodičovstvo právě odkráčelo na denní okružní rekognoskaci plavidla a stoly kolem mě zaplnila různorodá směsice Francouzů, Irů, studentů, důchodců a jiného dočasně domorodého obyvatelstva. Někteří si nedělají násilí a vesele konzumují donesené potraviny, jiní sedí u předních oken, nohy na parapetu a jen tiše zírají před sebe na oceán, který nemalou rychlostí podplouvá pod kýlem. Někteří vesele štěbetají o telenovelách, jiní čtou knihy o cestování, dobrodružstvích a romantice, ale nikde jinde neplatí více než kdekoli jinde, že tady jsme vlastně všichni na jedné lodi! A to byla myšlenka dne, vážení.
Pokračování budu psát v nějakém pensionu v Bruggách, jak vroucně doufám, leč v to stejnou měrou nevěřím. 🙂

Den druhý
In Bruggs – Brugge

Celou cestu z přístavu v Cherbourgu jsme se snažili navzájem přesvědčit o nutnosti návštěvy v Bruggách. Nebyli jsme tak docela rozhodnutí, ale když mi navigace navrhla optimální trasu cca 20km pod Bruggama, nebylo moc co řešit. A nelituju toho.
Vážení přátelé, kteří mě znáte, jistě víte jak nahlížím na aroganci a nabubřelost pražáků a na jejich směšnou pýchu na to jejich provinční maloměsto. Praha má velký problém s tím, že je vlastními obyvateli značně přeceňována.
Už návštěva Krakowa mi ukázala, že Praha skutečně není pupek světa, ovšem Bruggy….
Ano, Londýn je nádherný, ale viděl jsem tam místa, kterým bych se příště zdaleka vyhnul. Dublin je vyloženě hnusný, ale zase je tam pár kouzelných zákoutí. V Belfastu se mi nelíbí, že tam občas něco vybuchne. Marseille je plná Arabů, Afričanů, Rumunů a o Francouze nezakopneš ani s baterkou v ruce, ale starý přístav je rozhodně koukatelný. Švýcaři rádi všechno sterilní a díky tomu se tam dá jíst z chodníku. Člověk tam ale přijde o přirozenou imunitu, protože tak vyloženě zdravé prostředí musí jeho zdraví jednoho dne taky poškodit.
Tím chci naznačit, že všude je něco hezkého a něco na hovno.
Ale Bruggy! Ach ty sladké Bruggy! Nikdy v životě jsem nepotkal město, které by se mi líbilo tak nekompromisně a úplně celé. V tom, co jsem prošel, a co jsem viděl a zažil, jsem nenalezl nic, absolutně nic, co by se mi nelíbilo. A to nemluvím jen o centru! Tam prostě bylo upe super upe všechno!
Přijedete autem na velké parkoviště u hezkého a udržovaného nádraží, prostého vágusů a Sherwoodského hvozdu před branami a zaparkujete na poschoďovém parkovišti za €2.50 na den. Lístek, který na vás vyplivne turniket před závorou, ukážete řidiči autobusu a on vás bez ohledu na počet osob odveze až pod věž Beffroi. A jedete ulicemi, které tady byly vydlážděné od 14. století. V téže době byly ulice Prahy bahenní stokou a to jim vydrželo až do století devatenáctého.
Bruggy mají skoro 120 tis. obyvatel a mě se chce opravdu napsat, že 120 tisíc šťastných obyvatel! Ale to asi nebude pravda, protože člověk může být kolikrát nešťastný a přitom může bydlet na Regent Street v Londýně.
Bruggy prošly bouřlivým vývojem od 11. století až do konce století patnáctého. V té době to bylo město celoevropského významu a věhlasu. Bohužel (pro nás Bohudík) v 15. století došlo k zanesení kanálu Zwin a Bruggy přišly o přístup k moři. Díky tomu jejich význam pomalu klesal až do roku 1850, kdy byly údajně nejchudším městem v Belgii vůbec. A rovněž díky tomu se Bruggám vyhnula industrializace a turisté a cestovatelé to začali od konce devatenáctého století patřičně oceňovat. Což trvá dodnes a musím říct, že zaslouženě.
Zkrátka a dobře, jestli mi ještě nějaký pražák, nebo v podstatě kdokoli, bude tvrdit, že Praha je nejkrásnější město na světě, tak mu tu jeho kuriozitu nacpu zpátky do držky a prohlásím, že v jakémkoli souboji měst proti Bruggám mají šanci zhruba stejnou jako Frýdek-Místek. A možná ještě menší, co opravili ve FM náměstí.

Bohužel všechno krásné musí být vyváženo něčím otravným, aby byla ve světě rovnováha. Moje drahé a spolehlivé Polínko se mi pokazilo na dálnici nedaleko městečka Turnhout, blízko hranic s Holandskem, a protože to bylo v neděli, zůstali jsme tam bydlet. A protože v pondělí je státní svátek, bydlíme tady pořád. Momentálně sedím v odpočinkové místnosti vedle recepce v Hotelu Tegenover, píšu tyto řádky a v duchu se modlím, aby se Polo brzy uzdravilo.
Druhý den, tedy v úterý, se brána servisu otevřela. Mé Polínko se nemocně, na dva válce, vbelhalo dovnitř, aby za pár hodin mechanici ohlásili, že je jako OK a že můžeme pokračovat v naší jurney do Tsjechische Republiek.
Drahá, leč poučná, zkušenost to vskutku byla. Na tomto místě je nutné zmínit vděčnost rodičům. Bez jejich podpory by Poleno skončilo volně pohozené v příkopě, jak jsem se vytočil.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s