Hladký návrat

Čekání před naloděním

Vzhledem k tomu, že znovu sedím na přední palubě v baru na lodi Oscar Wilde, myslím, že moje druhá cesta Evropou se pomalinku chýlí ke konci.
Zpětný průjezd Polskem, Německem, Belgií, Holandskem a Francií proběhl přímo nudně hladce, ačkoli oproti předchozí cestě to byla změna více než vítaná. Vyjelo se kolem šesté z matičky Ostravy, když ještě předtím opustila naše město moje drahá smutná polovička na cestě sice kratší, ale zato po kolejích.
Doprovodil jsem ji až na nástupiště, jak se sluší a patří, a pak jsem nabral v centru Weslyho. Po další hodince už se tedy vyplulo směr Polsko.
Sluníčko nám svítilo do očí, když jsme pelášili po E40 kolem Wroclawi. Není divu, když zrovna zapadalo někam do Německa a ani mu to vlastně nezazlívám. Akorát mě přinutilo nasadit sluneční brýle, takže ze mě byla chvíli moucha.
Jakmile zalezlo a obloha zčernala, mé drahé Polínko už brázdilo Německou dálnici na Drážďany a Lipsko, kde jsme na pár hodin spali. A pak naše putování chytlo švung přímo ďábelský, jelikož během jediného dne jsme stihli snídani na dálničním odpočívadle v Nemecku a oběd nás nakrmil řízkama od maminky a vysočinou od Alberta v Holandsku, kde jsme neúspěšně zkusili odchytit nějakou tu kešku (geocaching.com).
Nějakou tu kešku jsme nakonec odchytili v Belgii, kterou jsem ale jinak pověrčivě chtěl mít co nejdříve za sebou, přestože Antverpy se nás snažily zbrzdit děsivou dálniční zácpou v místech, kde se tři tříproudové dálniční pruhy chtěly vtěstnat do jednoho dvouproudového.
Qečeru jsme překročili belgicko-francouzské hranice za nadšeného prznění Marseillaisy a nevímproč zvrácené euforie dělat si srandu z čehokoli francouzského. Z placených dálnic. Z bílého vína. Z červeného vína. Z vibrujících přežvykujících krav na polích. (to jste nevěděli? No, ale to, že když krávy přežvykují, tak jim není vidět nohy, to víte, ne? Jenomže ony ty nohy neskrývají záměrně! Ony, když si tak přežvykují, tak se jim celé kravské tělo chvěje v silných vibracích a krávy se postupně propadají do země. Až po vemena. Proto jim nejsou vidět nohy. A Weslič dále pojmenoval tento jev „přirozeným kypřením půdy“, což nejsa z vesnice nebudu nijak napadat. Zvláště pak poté, co jsme spolu viděli, jak francouzská selka na poli zasypávala zvláštní série děr… Inu, na každém šprochu pravdy trochu.)
Poněkud se smrákalo, když nás přepadla neodolatelná chuť někde přenocovat, majíce do Cherbourgu necelých 400 kilometrů a celý další den před sebou. I opustili jsme dálnici (což bychom udělali stejně, jelikož podporovat ty šílence, co je tady provozují, jsme neměli v úmyslu ani náhodou) a ponořili se do poklidně klimbajícího francouzského venkova.
Našli jsme camp plný mobilních domků a napadlo nás, že třeba tady. Ne. Chtěli €50 za noc v neuklizené chatce bez povlečení.
Našli jsme úplně prťavou vísku, přilepenou k hlavní cestě jako buclatá masařka k muholapce. Dva hotely. Jeden luxusní a nedostupný, druhý neluxusní, ale rovněž nedostupný.
Opustili jsme hlavní cestu na základě ceduličky slibující nocleh, abychom po třech kilometrech narazili na ještě prťavější vísku jménem Halinghen. Byla tak malá, že jsme zprvu mysleli, že je to jen nějaký náhodný shluk domů. Což sice byl, ale právě tím vytvořil onu vísku. Jediný hotýlek tam, patřící belgickému páru, nám nakonec poskytl střechu nad hlavou a postel pod znavenými tělesnými schránkami.
A v noci tam nesvítilo veřejné osvětlení! Tím to bylo víc cool.
Belgická snídaně poznamenala poslední den našeho ježdění po Evropě. Tentokrát omezeného jedinou zemí. Francií.
V supermarketech tady prodávají ručně vyrobené paštiky z husích jater. Mají tam taky dva vysoké a dlouhé regály se sýrem. Takřka výhradně francouzským. Nejprodávanější a téměř nejlevnější voda je tady Vittel. V pekárnách se prodávají teploučké a vonící bagety. V květinářstvích pracují nádherné Francouzky. Tedy ve všech, které jsme měli možnost zaznamenat. Takže ve dvou minimálně.
Městečka jsou na kopcích i v údolích. Ale to vlastně nejen ve Francii, že?
Do přístavu jsme dorazili víceméně včas na to, aby nás rovnou odbavili a naštosovali do lajny číslo 12, kde jsme už jen asi hodinku počkali, než nás pohltí obluda. Následovala další 17-ti hodinová plavba na palubě Oscara Wildea, pro mě už rutina ( kecám 🙂 ) a pro Wesleyho příležitost prosmejčit tu kocábku od strojovny po stožár, tedy to, co jsem při své první plavbě musel chcačky/nechcačky absolvovat i já…
A na druhý den už nás deštěm vítalo Irsko a já se musím přiznat, že jsem si oddechl.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s