Cesta tam a zase zpět, poněkolikáté

To se takhle jednou mrknul hobit na aerlingus.com, aby zjistil, zda nějaký Nazgúl neletí do vnitrozemí a hele, za dva měsíce nějaký letěl. I zabookoval si milý hobit místo hnedle za ušima a začal se nezřízeně těšit.

Den míjel den. Hodina odcházela jedna za druhou a všechny upadaly rychle do ztracena. Hobitovi se zdálo, že čím víc se blížil den odletu, byly dny delší a i ty zpropadené hodiny upadaly do ztracena pomaleji než zhulený elf.

Nicméně den se přiblížil, hodiny se ztratily, hobit osedlal osla půjčeného společností Kahánek&synové a vydal se přes zelený Hobitín do Větrné Hůrky na nazgúlport. Cesta ubíhala rychle. Bylo to v noci a hobit ji skoro celou prospal. Do Větrné Hůrky dorazil brzy, ale to mu nevadilo. Zašel si do hostince na krvavou tlačenku a hraničářskou medovinu, a když se mu konečně přestala točit hlava a viděl už jenom dvakrát, přišel čas chytit se chlupů mezi ušima jednoho z parkujících Nazgúlů a vydat se na cestu domů…

No ano, některým z Vás už asi docvaklo, že se snažím originálním způsobem naznačit, že jsem byl nedávno v ČR.

A snad se neurazí milovníci Pána Prstenů, že se ztotožňuji s hobitem. Jednak už mě s ním kdysi ztotožňovali členové KLF v Ostravě v roce 1993 a druhak má milá Lana. A třeťak bych se nerad ztotožňoval s trpajzliky, protože nemám plnovous a nesnáším vousaté ženské. (Kdo zná trpajzliky, ví o čem mluvím… kdo ne… hm… asi má smůlu)

AerLingus a-la 50. léta

Zkrátka a dobře jsem po dlouhé době navštívil rodnou hroudu… Ve čtvrtek odpoledne se kola podvozku Airbusu A321 dotkla přistávací dráhy v Ruzyni, ale to nevadí! Po obvyklých procedurách s hledáním kufru/toalety/východu jsem skončil v náručí slečny z Beskyd a následně v autobusu, Metru a zase autobusu (aspoň myslím… jsem dost lenivý to dohledat přesně) a konečně v pokojíku, kde ona slečna dočasně přebývá.

Pak jsme navštívili Billu a jé… vysočina, piškoty a spousta českých (i když možná nikoli původem) poživatin, které mi tady v Irsku TAK chybí! Pohádka! Připadal jsem si jako žralok v umělé sádce lososů! Rohlíky a Vysočina bylo jediné východisko… Bohužel slečna v uzeninách nepozná Vysočinu a dala mi něco, co ji jen zlehka vzhledem připomínalo. Chutí dokonce méně… Ovšem jsa v těžkém absťáku po Vysočině… No co, tak jsem to sežral, no… Ale až po špagetách, co uvařila Lana.

Druhý den byl ve znamení příliš žluťoučkého vláčku, ve kterém prodávali sushi a jiné mňamky (tohle slovo nesnáším). Něco vám k tomu vláčku řeknu… Zeširoka, jo?

Tady v Irsku, kdybych chtěl cestovat z Ennis do Dublinu vlakem (cca 250km/cca 4 hodiny), cálnul bych 50 éček, dvakrát bych přestupoval a nemrknul bych okem. Své irské přátele jsem trošinku popudil, když jsem jim ukázal vlak, ve kterém jsem za přibližně stejnou dobu urazil 360 km a platil € 9,20… 🙂

Ale to už je jiná storka, nebudu ji rozvádět… jednak to vydá za samostatný článek a druhak už jsem dávno v Ostravě.

No, ale to je stejně jedno, páč obsah návštěvy nebudu zveřejňovat, protože osobní… 😛

Jenom ještě zmíním, že jako tisíce jiných ostravanů jsme v sobotu opustili smogem pokrytou Ostravu, abychom skončili na Pustevnách (ano, čtete dobře) pokryté pro změnu mlhou hustou tak, že by se dala… ale dejte pokoj, to je taky staré!

Dokonce tam anekt… anknech… brrr….. zastavili moji švagrovku nějací žurnalisté, aby zjistili, proč se vydala do hor… taková jako anketa (Hehe) to byla.

Navštívili jsme Ollies… ještě musím napsat. To je cukrárna v místě, kde bych spíše hledal rozmlácená auta, plechové sudy s hořícím obsahem a z oken znějící taková specifická černošská muzika, leč nikoli od černochů… řeč je o Vítkovicích. Ale jak mě G4 ujistil, v tom konkrétním místě Vítkovic se výskyt podobných menšinových kuriozit už nekoná. Konaly se však jiné věci…. dorty, dortíky, zákusky, muffinky, marcipán… atd. www.ollies.cz – se tam mrkněte sami, klidně jim udělám reklamu… Naprosto úžasné, chutné a krásné jídlo. A hafo toho bylo…

Dortíšky :-)

Tam jsme byli v neděli… a v pondělí. A v úterý a kdybychom ve středu už nemuseli zpět do Prahy (zatraceně), tak jsem si poměrně jistý, že i v tu středu bychom si dali malinový dortík.

Přátelé, to byl zážitek… to byl chuťový orgasmus, jak to popisuje G4, od čehož se sice distancuji, leč jinak s tím v tichosti horlivě souhlasím…

A když už jsme u té středy, tak tehdy ke slovu opět přišel Jančurův neúpějící avšak příliš žluťoučký železný oř a metro a autobus a ve čtvrtek zase autobus a metro a autobus a Airbus 321, divoké přistání v silných poryvech bočního větru, další autobus a nakonec moje věrné Polínko, jenž mě spolehlivě dovezlo zpět do mého brlohu, pro který by nenašel výstižný název ani sám mistr Tolkien.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s