Forbidden London

Měl jsem tady o prázdninách na návštěvě Lanu. To není nic divného, lidé mívají návštěvy a rovněž tvoří návštěvy. A jezdí na návštěvy. Různě daleko a na různě dlouho. O návštěvách koluje spousta pověstí, počínaje Bohem v domě přes hůl v ruce a páchnoucí rybou konče. Nechápu souvislost, ale nepopřete, že existují.

Nicméně návštěva Lany byla velmi povznášející, neboť, jak se jistě pozorným pozorovatelům podařilo potvrdit pečlivým pozorováním, Lana a já… inu… tvoříme pár. A je to venku a veřejně a na mém soukromém blogu, snad se Lana nebude moc zlobit… Na druhou stranu, na Facebooku už jsme pár nějakou dobu a Facebook navštěvuje o pár lidí víc než můj skromný, neobnovující se blog, takže by nemusela 🙂

Jenže tento článek nemá být o JEJÍ návštěvě. Má být o NAŠÍ společné návštěvě velkého města nad Temží, kam jsme se společně v září vypravili. Já vím, je to trošku fousatá novinka, ale co je vám do toho? Je to snad váš blog? Není… takže buď to nečtěte a běžte jinam (http://www.vareni.cz/), nebo vzhůru do toho a jestli budete kritizovat, bude vám to houby platné.

Počátkem září se menší část ostravského sci-fi klubu Subspace rozhodla poctít svou přítomností Londýn… a protože Lana i já jsme toho klubu součástí (i když já poněkud vzdálenější), rozhodli jsme se k témuž.

Brzy ráno nás vzbudily holky z AKB48 a Polínko nás odvezlo na letiště v Shannonu, kde jsme náhodou chytli hned první (a jediné) letadlo do Londýna a tak se mi přihodilo, že jsem měl podruhé možnost vidět frmol nad Heathrow.

Velké letiště budící respekt, ale než jsem si to stačil uvědomit, pohltila nás londýnská podzemka a já se začal nepřítomně usmívat. Asi to bylo Lanou sedící po mém boku na sedačce vagónu, ve kterém nechybělo nic, co dělá londýnskou podzemku londýnskou podzemkou, a to včetně novin, které si londýňané koupili a nyní byly volně k dispozici za každým oknem a hláškou ať dáváme bacha na škvíru mezi vlakem a nástupištěm, protože v ní žijou příšery. Prostě podzemka v Londýně… 🙂 Miluju ji.

Nasával jsem její atmosféru, protože jsem nerd a je mi to fuk, jenomže jsme se blížili ke stanici Tottenham Court Road, a naše cesta měla být u konce. Stanice byla ovšem uzavřena a tak se mé nasávání prodloužilo až do stanice Holborn, kde jsme vylezli z ďury a okamžitě nás pohltil ruch velkoměsta. Patrové autobusy, tradiční taxíky, sem tam Rolls a spousta lidí. Řeknete si, no a? Přece velkoměsto jako každé jiné… v Praze jsou také nějaké patrové autobusy, také jsou tam taxíky a také tam na ulicích uvidíš sem tam luxusní auto a je tam kolem tebe spousta lidí… Akorát, že tohle je Londýn a ne nějaké provinční maloměsto nárokující si víc, než si zaslouží. Londýn si nemusí na nic hrát. Londýn prostě je!

Jelikož jsme byli jinde, než jsme plánovali, rozhodli jsme se po krátkém zaváhání stopnout taxíka jako správní turisté a nechali se za pár liber zavézt až ke dveřím nerdovského obchodu Forbidden Planet. Bohužel se to minulo ohromovacím účinkem, neboť v téže chvíli setrvávali další členové Subspace v podzemí. V suterénním knihkupectví toho obchodu, který mě ovšem poněkud zklamal. Jo, byly tam super geekovské věci a to suterénní knihkupectví bylo absolutně grandiozní, ale jinak v něm nebylo nic, co by mě nadchlo, oslovilo nebo ohromilo popřípadě dostalo. Asi bych se měl nad sebou zamyslet, protože možná ztrácím svůj sci-fi drift… Co myslíte? Ztrácím? Osobně se považuju stále za fanouška, jenom možná za trochu jiný druh. A nakonec, lidi, to knihkupectví byl fakt záhul jako! 🙂

Když jsme se dostatečně vyřádili mezi těmi správnými knížkami, sešla se naše malá skupinka odvážných Moraváků u zábradlí na chodníku na poradě, na které dohodla další postup. Jedni mezitím odnesli do hostelu ulovené exempláře knih, aby se, čerstvě se navrátivší, posléze cpali donesenými sendviči a druzí nečinně postávali, fotili taxíky a dělali si legraci z Lany. Upřímně se stydím, že jsem jim v tom nebránil a nezabránil… Nemohl jsem… dalo mi velkou práci vymyslet nějaké legrace na Lanu, než abych měl čas ji bránit. Že je to otřepaný fór? Ale jděte, copak to sami neděláte? Kromě toho, jí by se nelíbilo, kdybychom to nedělali, se jí klidně zeptejte v komentářích… uvidíte co ona na to.

Po krátké, leč smysluplné, poradě jsme se rozdělili na dvě nesourodé skupinky. Obě měly namířeno do stejného cíle, ovšem každá jinak. A cílem bylo Vědecké muzeum na Exhibition Rd.

Přiznám se, že jsem nebyl v té, která se rozhodla pro pěší přesun neboť koleno a ještě jedna vášeň, které jsem hodlal rověž silně podkouřit. Nedávno se totiž nedaleko stanice Covent Garden otevřel druhý londýnský Apple Store a jaká bych to byla iSheep, kdybych se do něj nešel poklonit ukousnutému jabku?

A když se ke mně rozhodla připojit i Lana a Wesley, moje štěstí nemohlo být magnifikantnější.

Ten Store je úplně jiný než ten v Regent Street. Úplně jiný a mnohem hezčí a větší a mnohem plnější těch správných iVěcí od podlahy po skleněný strop. Lítal jsem po něm jako urvaný z řetězu, prolezl jsem ho po skleněných schodech, svezl se skleněným výtahem a prostě jsem asi tři čtvrtě hodiny chrochtal blahem s jazykem na vestě. Jako každá správná iSheep. A bylo mi to jedno. Lana se asi poprvé od počátku našeho vztahu zhrozila, co jí to osud nadělil, ale držela se statečně a myslím, že jsem v jejích očích zahlédl záblesk podpory a porozumění. Ale přísahat na to nebudu ani omylem. Co naplat.

Čas pokročil, byť je tam o hodinu míň než u Vás, v české kotlině, ale to není zajímavé.

Zajímavé je, že v londýnských muzejích se obvykle neplatí vstupné a Lana a Wesley měli v úmyslu najít kešku na Exhibition Road.

Kešku nenašli, ale Muzeum jsme našli a to byl hukot! V ničem zajímavějším, snad kromě podzemí přehrady Slezská Harta, jsem nikdy nebyl. Jestli si někdo myslí, že muzeum je vážná instituce se skleněnými vitrínami, všudypřítomnou absencí hluku a plná kožených tváří intelektuálů, tak nikdy nebyl v žádném londýnském muzeu! Ani já nebyl nikdy v žádném londýnském muzeu, ale v tom jednom, které jsem měl to štěstí nakonec navštívit, jsem přišel o všechny výše popsané předsudky a nahradil je ve své myslí jediným… Byla to zábava! Byla to zatraceně zajímavá zábava a já vám nebudu nic popisovat. Zajeďte si do Lonýna, není to v dnešní době až tak nesmyslná idea, a uvidíte sami. Neztrácejte čas ve frontě před muzeem voskových figurín, stejně tam není nic, než voskovky a ještě bez knotu, zkraťte nakupování na Oxford Street, stejně tam nekoupíte nic jiného než v Praze na Francouzské (i když mnohdy o dost levnějc) a běžte do nějakého londýnského muzea! Nebudete litovat. Troufám si tvrdit, že si tam přijde na své i nejzarytější vidlák a odpůrce čehokoli nemasového.

Lituji pouze toho, že jsme na to muzeum neměli víc než slabou hodinku a půl, nebo tak něco… Čas tam letěl jako splašená herka, slovy klasika, a mně a Laně nezbylo nic, než vyhledat stanici South Kensington a naposledy nasát podzemku a vlak Stanstead Express na stejnojmenné letiště, abychom chytili ryanairovského kýváka do Shannonu, kde nás věrně čekalo Polínko.

Byli jsme tedy v Londýně a mně se tam moc líbilo. Zase.

Advertisements

One comment on “Forbidden London

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s