Narozeninové události

Ve středu, 28 května jsem byl na interview. Sestávalo se z testu angličtiny, z testu nevímčeho (byla to kimovka na zapamatování si osmi obrázků a napsání jejich názvů pod stejnýma obrázkama, ale na jiném papíře a v jiném pořadí) a nakonec z poskládání a následném rozebrání automatického vodovodního ventilu. Nakonec jsem pokecal s postarším irským gentlemanem, který mi opět zalhal, že moje angličtina je good, a že mi prý zavolají. Nicméně, poněvadž jsem v té době trávil většinu času na nepravidelných směnách u vaření hamburgerů, nemaje možnost telefonování, smluvili jsme se, že zavolám já, zhruba za dva týdny…
…Což bylo příhodně během mého výletu za haluškami do Galway. Telefonoval jsem mu z pubu, zírajíce přitom na přístav plný rybářských a jiných lodí. A jak to dopadlo? No… prý dobře, čemuž jsem v té době ještě moc nevěřil. Každopádně jsem se nechal z Mekáče uvolnit k 23. červnu, protože James (to byl ten postarší irský gentleman) mi sdělil, že v ten datum mi zavolá a sdělí mi datum mého „induction“.
To mě přirozeně potěšilo, vzhledem k mínění, které chovám vůči vlastní angličtině. Tudíž jsem 22. června opustil McDonald’s (nikoli úplně, zůstal jsem na částečném úvazku) a celý dvacátý třetí jsem čekal na zavolání. Nedočkal jsem se. Po celodenní nervozitě a okusování nehtů, po probdělé noci, mi nakonec James zavolal v úterý ráno…. (Sláááááva!!!) 
Aby mi po necelých dvou hodinách volal znovu a „induction“ odvolal z důvodu, který jsem nepochopil. A že prý se mi ozve možná příští týden.
Seděl jsem na posteli, byl jsem čerstvě bez práce, zralý pro naložení do pixly ve vlastní šťávě a stav mého konta se limitně blížil nule. Bylo úterý a já začal spřádat krizové scénáře. Pro případ, kdyby nezavolal. 
Pravidlo, že průsery chodí po třech, ještě doplnilo plošné zvýšení platu u Meka, které mě minulo o týden a koktající Redíkův motor, kterého znovuoživení stálo mé téměř poslední penízky (výměna rozdělovače a kabelů ke svíčkám + práce), ale co bych pro svého starého přítele neudělal, že?
Takže jsem o den a sto čtyřicet jůro později opět seděl na posteli, počítal drobné a připravoval se na cestu po potenciálních pracovištích se stohem životopisů v ruce. Postupně jsem ten den objel a navštívil několik míst, rozdal jsem několik CV a druhý den, kdy už jsem se chystal volat do Meka, jestli by mi můj částečný úvazek opět splnohodnotili, se mi ozval telefon s Jamesem na druhé straně, a že prý mám přijít ve středu 2. července na ono „induction“. 

Co to je? Podle slovníku to může znamenat spoustu věcí. Např. úvod nebo indukce… osobně se mi nejvíc líbí „zasvěcení“… :-). Ve skutečnosti se jednalo o dvě osmihodinová (placená, podotýkám…) školení. Jedno klasické školení o ochraně zdraví a bezpečnosti při práci, manipulace s břemeny (kde jsme pak všichni účastníci museli předvést jak správně přenášet krabici, abychom si nepoškodili páteř.) a manipulace s materiálem. 
Druhý den následovalo něco, co jsem zpočátku dost těžce chápal. Učili nás, jak se správně učit a co jsou největší překážky v učení. Nebudu se rozepisovat, protože to by vydalo za samostatný článek, ale zažil jsem zopár vskutku kuriozních situací. 
No… a na mé narozeniny jsem v 8.30 greenwichského času stepoval před sekuriťákama u vchodu a čekal na svou první směnu. Kterou jsme následně celou prostáli, protože jsme se opět učili, ale tentokrát už konečně něco takříkajíc k věci. 
A co vlastně budu dělat? Inu, skládat notebooky pro Dell. Od začátku až do konce jeho výrobního procesu, včetně jeho testování. Měl jsem strach, abych neskončil někde u pásu a dvanáct hodin nezasunoval grafárny do slotů, ale byl to neopodstatněný strach… 🙂

Moraváček v zemi za duhou, část 11.

Stojím na okně Drive Thru. Stavím mrakodrapy z krabiček na Happy Mealy*.
Šest úhledných věží z krabiček, které nejdříve složím a následně do nich strčím aktuální hračku. Je to složité, protože hračky musím vkládat tak, aby byly věže dobře vyváženy a nekácely se. Přijíždí zákazník. Chce Big Mac s Colou, klasická to objednávka. Za ním další, maminka v rodinném voze plném řvoucích dětí. Objednává pět Happy Mealů, což mě nepřekvapuje. A samozřejmě každou jednotlivou poživatinu chce speciálně upravit. To mě také nepřekvapuje.
Opět stavím mrakodrapy z krabiček na Happy Mealy. 
Přichází store manažer s metrem v ruce a přeměřuje dvířka do příručního mražáku. Pak, se zamyšleným výrazem ve tváři, se mě ptá kolik milimetrů je šedesátdevět a půl centimetru. To si dělá prdel? Ne, nedělá… jen mu to v tu chvíli nemyslí, protože má v hlavě spoustu dalších problémů a nesoustředí se na takovou banalitu jako převod jednotek. Určitě se vám to už také stalo.
Stavím mrakodrapy z krabiček na Happy Mealy. 
A přitom mu říkám, že to je šestsetdevadesátpět milimetrů.
Pokývá hlavou a trošinku zmateně to číslo někam napíše. Odchází. Na jeho místo, ale z druhé strany obvodové zdi, přijíždí otlučený pick-up plný dvou umorousaných chlapů a cigaretového kouře. Objednávají si velké Chicago Works menu s jahodovým koktejlem a ten, který řídí, si navíc poroučí Twisty Fries a ten svůj burger chce bez toho hnusného červeného sosu (no fucking red salsa sauce) a bez cibule. Protože na seznamu speciálních přání na klávesnici kasy není žádný hnusný červený salsa sos, volám do kuchyně** upřesnění té objednávky.
Pick-up už odsmrděl k dalšímu oknu a k mému přijel mladý teenager s Hondou Civic, opatřenou velkým přítlačným křídlem na zadní kapotě a rovněž nepřehlédnutelným egem svého majitele. Hihňá se na svou spolujezdkyni, které vykukují faldy z každého obnaženého místa na těle, a objednává dvě zmrzliny s karamelem a dvojitý cheeseburger. Pak, za zvýšené hladiny stupidního chichotu, vyhrabává z nejrůznějších dutin svého vozu hrst drobných pěti a deseti centových mincí a háže mi je do okna. Usmívám se na toho pitomce a v duchu si představuji baseballovou pálku ve velmi zajímavé a zábavné souvislosti s čelním sklem jeho vymazleného autí. Chybí mu dvacet centů. Hážu mu z okna zpět hromadu mincí poté, co mi s úšklebkem sděluje, že teda nic nechce a následně bílá Honda opouští místo bojiště. Mravní vítězství je na mé straně a cítím hrdost sám na sebe.
Stavím mrakodrapy z krabiček na Happy Mealy.
Blíží se osmá večerní hodina. V rohu druhého okna Drive Thru stojí šest úhledných věží. Nekácejí se a dosahují obdivuhodné výšky téměř jednoho a půl metru. Přichází polský kolega, který mě střídá a já už odcházím kliknout odchod, když jen letmo zaslechnu, jak prohlašuje něco o bláznivých češích. Obracím se udiveně a vidím, že se směje a mává mi… Prý, co to tady je?
***Drapače chmur, odpovídám…

Tolik k jednomu dni 🙂

A teď den předchozí…

Startuji Redíka. 
HJ, tedy moje společnice, se kterou jsem se vydal do Irska objevit poklad na konci duhy, a která se pomalu, ale jistě chystá svůj pobyt zde ukončit, slaví s partou známých své narozeniny. Poprosila mě, abych ji pomohl převézt zopár poživatin z Dunnes Store, jež měly být základem její narozeninové párty. 
Tak tedy vyjíždím od našeho domu v Elm Parku a zatáčím vlevo po Plassey Park Road. Ručička ukazatele stavu paliva v nádrži se pohybuje těsně u spodní hranice červeného pole. Vzpomínám si, že v této fázi palivo obvykle vydrží ještě tak deset mil. 

Red�k na pláži

Přesto jsem pevně rozhodnut, že zajedu k nejbližší pumpě a dám Redíkovi napít. Redík měl však na stav paliva svůj názor (někdy mám pocit, že to auto si žije vlastním životem) a o pádnosti jeho argumentů jsem se přesvědčil, když motor náhle ztratil otáčky, zakašlal a zdechl. Chvilka zmatku, ale opravdu jen chvilka, předcházela zatlačení Redíka na parkoviště u blízkého kostela (díky za pomoc neznámému irskému studentovi, který mi s tlačením do mírného kopce vydatně pomáhal) a ještě jednomu marnému pokusu uvést motor do života. Marná sláva, benzín pravděpodobně došel a já na okamžik zakusil pocit německých tankistů, kterak v zimě roku 1944 u Arden opouštěli své stroje s prázdnými nádržemi po víceméně zdařené protiofenzívě proti americkým a anglickým silám (více zde). Na prázdné nádrži mého Redíka však nezávisel osud Třetí říše a tak moje situace byla s tou jejich podobná jen velmi vzdáleně.
Co naplat… za blbost se platí. A to ještě můžu být rád, že se to nestalo po cestě na Loop Head, kam bych v návalu adrenalinu klidně mohl jet a kde je nejbližší benzinka min. 20 km. Takže jsem zamknul Redíka, zavolal HJ, že se nečekaně zdržím a vydal se na blízkou pumpu (cca 2 km) Esso. Z protější strany parkoviště se ozval nějaký hluk a já si všimnul postaršího Escortu Combi s polskou SPZ. Napadlo mě, že by mi bratři poláci chtěli pomoct. Chtěli… 🙂 Zavezli mě k pumpě, počkali až koupím červený kanystr (aby ladil s barvou Redíka), natankuji do něj pět litrů pitíčka a ochotně mě pak hodili zpět k mému odpočívajícímu Rudému ďáblovi. Po cestě jsem měl možnost vychutnat květnatou mluvu tří polských mladíků, kteří si v Irsku užívají mládí i marihuany skutečně plnými doušky. 😀
Přesunul jsem obsah kanystru do nádrže svého vyplivlého auta a s vítězným úsměvem jsem otočil klíčkem v zapalování. A nic. Motor nechytl. Zkouším to znovu a opět nic. Krk mi zvlhnul studeným potem. No dobře, nebudu vás napínat… jsem lama, která si neuvědomila, že palivová soustava mého stroje byla prostě zavzdušněná…
Takže jsem to zkoušel znovu a znovu a modlil se přitom, aby akumulátoru nedošla trpělivost dřív než blahodárná tekutina zaplní všechny zákruty zavzdušněných hadiček v útrobách vozu. Nedošla. Motor znovu zakašlal a naskočil. Osud svobodného světa byl pro jednou opět zachráněn.

*Happy Meal je speciální žrádýlko pro malé děti, které obsahuje nějakou tu stravu, papírovou krabičku a nezajímavou hračku nezřídka čínské provenience. Děti hračky milují a zpravidla je nechávají na stole v restauraci rozšlapané a opuštěné.

**Nazývat „kuchyní“ místo, kde se u McDonald’s připravují burgery, může jedině nějaký nenapravitelný milovník hóóóódně černého humoru nebo zaměstanec McDonald’s. Mnohem více se pro to hodí slovo „manufaktura“. Ne, že by to bylo na závadu burgerům, ty by chutnaly stejně i kdyby se to nazývalo „Sál Království Svědků Jehovových“.

***Drapač chmur – věřte nebo ne, ale takhle se polsky řekne „mrakodrap“

Moraváček v zemi za duhou, část 9.

Autobusová story

Úplně původně jsem o věcech, které zmíním v následujících odstavcích, chtěl psát později a ve více článcích. V těch o irských ostudách… Nicméně člověk míní a okolnosti a Yamaha Aerox mění…
Je sobota, časné dopoledne (pozn.: cca 11 hodin). Jedu si takhle svých 60 po neoblíbené N18 z Limericku směrem na Ennis, vítr mi hvízdá kolem helmy a déšť mi na plexi tvoří malé potůčky. Ty se na okraji slévají v jeden větší, který pomalu, ale jistě odkapává na mou bundu. Typická situace… vepředu mokro, vzadu sucho. To už tak bývá jedete-li v dešti na motorce/skútru/čopru/atp. Motorkáři/skútristi/čopristi/atpisti detaily neřeší…
Právě projíždím po mostě přes odvodněné rameno řeky kolem Bunratty, když náhle motor mého nevěrného Šemíka ztratil výkon a opět se utopil. Téměř měsíc po předchozím breakdownu se situace opakovala…
Vzhledem k času, který mi zbýval do začátku pracovní doby, dešti, který po utopení motoru zákeřně zesílil a díky vzdálenosti, která dělila mou obtloustlou maličkost od Shannonu jsem si vzpomněl na výstižný způsob reakce, který je vlastní čechům, polákům, slovákům a dost možná i všem zbývajícím slovanům. Řekl jsem nahlas: “KURVA!!!”, protože výrok: “toť je ale vskutku nemilá situace” ani zdaleka nevyhovoval aktuálním požadavkům.
Prší a já tlačil toho modrého ptakopyska až do Shannonu, což je bratru nějakých dobrých 7 km… ne-li víc. A dobře mi tak! Nevyslyšel jsem varovný hlásek ve vlastní hlavě, že bych měl uvažovat nad switchnutím svého dopravního prostředku za jiný téhož typu. Dal jsem svému modrému Šemíkovi ještě jednu šanci a on se mi odvděčil několikadenní zkušeností s autobusy společnosti Bus Eireann (čti bas éren). Ale nepředbíhejme…
Dotlačil jsem Aeroxe do práce, zavřel ho v lisovně (to je taková místnost, co v ní je lis, obrovské kontejnery s šíleným bordelem a několik krys. Zařízení, které je vlastní každé potravino-obdělávající instituci. S většími či menšími rozdíly). (S ohledem na můj poněkud provlhlý zevnějšek mě kolegové okamžitě překřtili na námořníka. Od té doby mi tam všichni říkají “sailor” nebo “marynarz”, což je polsky… :-D)
Zatelefonoval jsem do firmy Meskell Motorcycles, neboť po předchozí zkušenosti, kdy jsem měl dosud v živé paměti tlačení skrz východní Limerick do centra města (protože Tony Kiely, byť sympaťák, nemá jaksi možnosti k přepravě motocyklů), mi jaksi chybělo potřebné nadšení pro zopakování tohoto výkonu opačným směrem a navíc i jeho překonání, co se vzdálenosti týče. K mé radosti mi Tom (bratr majitele) řekl, že může v pondělí pro můj skútřík přijet. Potěšil mě, přiznávám. Pravděpodobně mi v tu chvíli zachránil pobyt v Irsku a ani o tom neví… Byl jsem tak nasraný, že stačilo, aby mě na rozpisu práce vrazili na kasu a letěl bych do Česka 🙂 (přeháním, mí věrní a známí čtenáři dobře vědí, že to by se nestalo ani za zlaté prase, na to je tahle výzva příliš velká…)
Každopádně zbývalo dořešit několik zásadních problémů a tímto se konečně dostáváme k onomu výše zmíněnému popojíždění irskou obdobou MHD a irskou obdobou ČSAD.
Ovšem hned ze startu… než začnu cokoli kritizovat, vemte laskavě na vědomí, že je to pouze můj subjektivní názor.
Zkrátka a dobře… všem tam u nás, kteří nadávají na MHD v Ostravě vzkazuji toto: “Přestaňte (dovoleprdele) fňukat a važte si toho, co máte!” A protože jsem se k takovým lidem řadil i já, skládám tímto ostravskému dopravnímu podniku hlubokou omluvu.
V případě Bus Eireann se můžete spolehnout na jediné dvě věci. Ta první je, že ze svých startovních stanic busy vyjíždějí. Opravdu! A ta druhá…, že pokud jim do cesty vyroste jakékoli lidské sídlo s počtem obyvatel nad 10 tis., máte postaráno o vyhlídkovou jízdu plnou překvapení a nevšedních zážitků… Akorát pokud spěcháte třeba na letadlo, nebo vám to náhodou letí kolem šesté ráno, jeďte raději taxíkem.
Bus Eireann zajišťuje autobusovou dopravu jak meziměstskou na dlouhé vzdálenosti (zatím netestováno), lokální dopravu, obdobu příměstské (testováno, výsledek následuje) a dopravu čistě městskou (testováno, zažito, nikdy více).
Autobusy městské dopravy nejezdí jednu trasu tam a zpět jak je u slušně vychovaných autobusů MHD zvykem, ale jednu trasu dokolečka. Zastávkové jízdní řády neexistují, je znám pouze odjezd z Centra a následně odjezd z cílové stanice. Jelikož jezdí v cca 15-ti minutových intervalech, můžete si to přece spočítat, ne? A aby toho nebylo málo, každý bus jezdí sice dokolečka, ale pokaždé jinou trasu, mnohdy po úplně jiných zastávkách. Moje linka 308 jede jednou kolem St. John Hospital a podruhé kolem Dunnes Store v Castletroy. A protože v Limericku neznají mezi devátou ranní a devátou večerní význam slovního útvaru “průjezdná silnice” je více než zřejmé, že nějakých 15 minut mezi spoji je silně optimistická představa. Není výjimkou, že z centra jste doma rychleji pěšky než autobusem… nebo i autem, abych byl spravedlivý.
Další z věcí, která mě popravdě docela překvapila je fakt, že v neděli před jedenáctou autobusy nejezdí.
Nevádi… prošel jsem se. Hoďka do centra uběhla jako nic, a když mi do uší hráli U2, připadal jsem si skoro klasicky. Irské město, irská muzika, irové spali. Limerick v neděli ráno nepostrádá určité kouzlo… :-))
Autobus do Shannonu mi z autobusového nádraží jel přesně, jen jsem si ještě předtím musel koupit deseticestnou jízdenku za 37 jůro a se slzou v oku jsem si uvědomil, že tohle je částka, kterou mi Aerox spolykal za měsíc…
A taky jsem si vzpomněl, že po dvanácté mi v Limericku nic nejede… Takže šup k jízdnímu řádu a ejhle! Poslední busisko z Airportu v Shannonu odjíždí o půlnoci a do Limericku přijíždí kolem půl jedné ráno. Nicméně toto je možnost pouze teoretická… Zavírací směna u McDonald’s končí mnohdy kolem půl druhé a 30 km domů se mi šlapat skutečně nechce.
Naštěstí mi opět vyšel Washanta vstříc a směny až do úterka mi prohodil tak, abych mohl jezdit do práce busem. Což v praxi znamenalo, že jsem vycházel se sluchátky svého iPoda na uších kolem deváté ráno a domů se vracel po půl desáté večer. Jediná možnost… 🙂
Je celkem jasné, že tudy cesta nevede. Tím spíše, že stále nade mnou visela hrozba nočního přesunu kolem Bunratty a pod Woodcock Hillem ve středu, kdy mi zavíračka z nějakých důvodů vyměnit nešla….
Vraťme se ovšem k Aeroxu, který byl od pondělního rána na operaci u Toma Meskella…
Rozhodl jsem se, že už ho nechci a i kdybych se musel stěhovat do Shannonu (což bych učinil pouze s krajní nechutí), střelím ho. I nabídl jsem Aeroxe Tomovi k prodeji v jejich obchodu a Tom řekl “Yes, no problem…”
A tak, v sobotu o přestávce, jsem učinil další z mnoha rozhodnutí, které se poněkud vymykají z mých předešlých zásad (kdo mě zná, bude se asi docela divit, pokud vydrží číst dál). Zkrátka a dobře…. začal jsem si hledat nějakou ojetou a levnou káru, kterých kolem mě tady jezdí nikoli tři, ale min. sedmnáct prdelí. Na carzone.ie je celkem slušný výběr, ale já nějak nevěřím internetovým bazarům a navíc, nejsa doposud držitelem zlaté Mástrkárd, jsem poněkud limitován cenou. Takže když u nás byl v sobotu večer Denis, nenápadně jsem se ho optal, jesti neví o nějakém smól číp kár. K mému úžasu odpověděl, že nejen, že ví, ale že mi ho sám chtěl už jednou nabídnout!
Slovo dalo slovo, přetrpěl jsem další tři dny busových potěšení (ale náhodou musím přiznat, že večerní návraty autobusem do Limericku bývají vcelku příjemnou zkušeností. Autobusy totiž používá Bus Eireann nové, pohodlné a tichoučké. Skoro se mi až vstávat nechtělo) a v úterý večer mi před domem zaparkovala červená Corsa s Denisem za volantem a já se mohl seznámit se svým novým autínem.
Ještě v noci jsem si zařídil přes Internet povinné ručení s plným krytím u AIB, tedy banky, ve které mám účet, a co nejdříve musím zjistit jak je to se silniční daní, protože ta mi platí jen do konce listopadu.
Ve středu ráno jsem zabalil motorkářskou krycí plachtu a bundu a zajel k Tomovi pro šek za Aeroxe, čímž jsem prozatím přerušil svou dráhu skútristy. Helmu jsem si ale nechal, Yamaha Majesty 400 totiž nadále zůstává mým snem…
Je čtvrtek večer, já se koukám z okna na střechu malé červené ojetinky a přemýšlím, jak dlouho mi asi to štěstí vydrží. Doufám a přeji si, aby to bylo aspoň půl roku.

PS: Vypisuji konkurz na jméno pro moje autíčko… Návrhy mi pište do komentářů a výherce vyberu sám. Jako odměnu mu pošlu pohlednici ze Sixmilebridge. Možná… 😀

Opel Corsa

Irské ostudy

Irské ostudy, část první

Je jich několik. Už minule jsem psal, že bych lhal, kdybych tvrdil, že je tady vše OK a v pořádku. Jistě, je to krásná země, má úžasné pobřeží. Zelenou trávu střiženou podle anglického vzoru najdete i u nejzapadlejší šopy a domorodci jsou tady přátelští a milí. Většinou… Máte-li štěstí a narazíte na ně…
Ale popořádku.
Jako první v pořadí bych asi vyzdvihl “pořádkumilovnost”. Lidé žijící v Irsku (čímž mám na mysli VŠECHNY lidi, nikoli pouze iry) jsou zřejmě prasata největšího formátu. Kdekoli se srotí skupina tří a více člověků, a je-li poblíž nějaká obžerstvovací stanice, dejte krk na to, že pevné obaly i s částmi obsahu skončí na chodníku. Nejednou jsem byl svědkem jak na parkovišti naší hospody leží kupy sáčků, obalů a kelímků od pití. V praxi to funguje tak, že lenivý ir (polák, ind, čech, etc.) přijede na drive k okýnku, objedná si stravu, zaplatí si stravu, vyzvedne si stravu, zajede se stravou na parkoviště a postupně stravu konzumuje, přičemž postupně vyhazuje vedle auta papíry, které byly donedávna kolem stravy obtočené.
Nebo si sedne s celou rodinou (a jsou tady velké, Bohem požehnané rodiny…) ke stolu a po hodině a půl usilovného tlačení do hlavy najdete na stole, na lavicích, na zemi a v okruhu pěti mil bordel hodný cigá*ského nájezdu na drůbeží fabriku.
A pak už vás nepřekvapí, když vidíte na zastávce v centru Limericku tři volně pohozené, oškubané krocany, kterak vesele se zelenajíce na sobě nechávají parkovat auta, popř. teenagera jak bezmyšlenkovitě pojídá na chodníku hamburger a naprosto nekontrolovaně mu od huby a od ruk odpadávají kusy masa, papíru a nakonec i pixla od Coca-Coly, přestože stojí přímo vedle odpadkového koše. Mlátil bych to hlava-nehlava a to nejsem žádný pořádkový fundamentalista.
Moje kamarádka HJ má ze svého domu zážitky připomínající pobyt mezi nesvéprávnými dementy, kteří se učí samostatně bydlet. Kde jim odpadne kus žvance, tam ho nechají ležet, neumyté nádobí se kupí v nepřeberných hromadách na dřezu, z kohoutku zoufale odkapává voda a naprosto zbytečně stéká po mastných pánvích a talířích do odpadu, kolem kterého se tvoří zaschlé historické mapy jejich potravy.
Totéž v bleděmodrém vidám i v našem domě, ovšem s tím rozdílem, že za stavem u nich mohou dvě sotva dvacetileté irky, kdežto u nás je to společným dílem dvou poláků, maďara a mladé francouzky. Což je rozdíl. Osobně do kuchyně chodím pouze pravidelně refilovat a čerpat ledničku, pokud mám štěstí a najdu v ní místo pro svůj salám, mléko a jogurty. O vaření si tady nechávám pouze zdát, protože mám strach… 🙂
Ne, až tak strašné to u nás zase není. To mírně přeháním… Čas od času se některý z mých spolubydlících (občas i já, byť za vzniknuvší situaci nenesu odpovědnost) chopí houby a ten jaderný odpad zlikviduje. U HJ doma se toto děje pouze pokud se do toho pustí ona sama nebo její spolubydlící, polská studentka Ola. Irky blazeovaně krčí nosíky a dále kolem sebe nepravidelně trousí větší nebo menší míru bordelu.

Teenageři a děti
Tohle skutečně nechápu. Nechápu, jak mohou být irové tak super lidi, když jejich ratolesti do osmnáctého roku věku (a mnohdy i více) jsou naprostí kreténi. Alespoň v Limericku a blízkém okolí. I od nás z česka znám skupinky teenagerů, kteří jsou pro své okolí větší či menší hrozbou podle kalibru své podnapilosti, ale jsou to ojedinělé případy a hlavně vím, kde se nacházejí a těm místům se vyhýbám.
Ovšem zde v Irsku má občas člověk dojem, že není vyhnutí bez vyhynutí. Znám v česku tuny teenagerů a mohu upřímně prohlásit, že i ti nejzdegenerovanější z nich (a těch taky pár poznám) by tady jen rozpačitě žmoulali kšiltovku a nevěřili by, co se tady dá potkat. A to docela často.
Jak si tak občas jezdím do práce 30 km do Shannonu a 30 km zpět, potkávám různé nadšené mladé lidi, jak na mě (a i na ostatní motocyklisty) pořvávají a stavějí se do cesty, popř. o Hellowenu po nás házejí vajíčka.
U nás v Elm Parku se pak dávají dokupy nejrůznější děti od 7 – 18 let, venčí psy, rozbíjejí pouliční osvětlení, lámou větve okolních keřů a hlavně rýpají do nevinně kolem jdoucích (popř. nevinných kolemjdoucích).
Nakonec i ten nejpřesvědčenější pacifista dojde k názoru, že dobře mířená a včasná facka by měla mnohem větší účinek než pozdní hořekování nad kriminalitou a agresivitou dětí a mládeže, jak jsem onehdá četl v Irish Independent. Ale jak sám říkám: “Nikdy není tak pozdě, že?” 🙂
Nedávno u nás u McDonald’s musela dokonce zasahovat Garda. To když si dva teenageři vjeli do vlasů nejprve brčkama na pití, posléze kelímkama plnýma zmrzliny a nakonec rukama. Přibrali i pár okolních hostů, kteří vzápětí vyklidili bojiště a na jejich místo naběhl manažer Dimuth, aby situaci uklidnil. Vyfasoval pecku kelímkem do čela a nakonec tomu všemu učinila přítrž až výše zmíněná Garda.
Kolem těch dvou přiblbých degenů byla smečka podobně zaměřených slepic a jiného dobytka podobného věku a místo, aby je od sebe odtrhli, ještě je do sebe naváděli a byla to pro všechny strašná prdel.
Tolik pár příkladů za všechny. Jak jsem poznamenal v předešlém článku, existují zde v Irsku věci, které se mi vůbec nelíbí a momentálně jsem vás seznámil s dvěma z nich. Je jich trošku víc, ale mohu s klidným vědomím konstatovat, že klady zatím výrazně převyšují.