Údolím mladé Kysuce

Nejdříve musíte opustit Ostravu. Rázovitou Ostravu. Nejlépe směrem k přehradě Šanci. ŠanceVyšplháte se z Ostravice nahoru k Hamrům, přefrčíte křižovatku směrem k Bílé, ale zahnete doleva na Turzovku. Následuje vysokohorská partie k přechodu, kde si můžete dopřát pohled na Lysou z druhé strany. Je to hodně stoupání a pak klesání, ale ty pohledy za to stojí.Pohled z Klokočova na Moravu
V Turzovce se dejte vpravo. To už jste v údolí Kysuce. Svérázný kraj uvězněný mezi Beskydy a Javorníky. Jediné čtyři cesty odsud vedou Makovským průsmykem zpět na Moravu, Na Čadcu, o které se říká ten vtip ohledně svítících blech, Na Turzovku a nakonec přes Veľké Rovné do Kotešovej do údolí Váhu. Pro někoho, kdo není zvědavý na řady kamionů a páchnoucí severní cestu přes Třinec a Jablunkov, je přechod na Turzovce ta nejhezčí brána na jeho cestě za haluškami. Sice nechápu, proč se tomu říká Turzovský přechod, když první obec za přejezdem hranic je Klokočov, ale pal to čert… koho to zajímá?
Když se tedy dáte doprava směrem na Makov, pojedete divokým, ale obydleným údolím proti proudu Kysuce a přejedete nesčetněkrát železniční koleje, které se s úzkou cestou dělí o ten malý prostor. Po obou stranách vysoké hory (relativně vysoké, uvědomte si, že nejste v Alpách), zelené pastviny a spousta původních staveb. Viděl jsem tam jen velmi málo objektů připomínajících zmrdy tak oblíbeného stavebního stylu á-la podnikatelské baroko.
Skrz Makov na Javorn�kyKdyž dorazíte do Makova (je to kousek, sotva 12 km), přejeďte hranice a zastavte se v místním bistru na halušky, nebudete litovat!
Za křižovatkou na Vsetín, kde se dáte vpravo, následuje stoupání, kde se můžete pokochat pohledem na celý Makovský průsmyk i s Javorníkama na druhé straně. Pak už jen cesta k Bílé, po naší staré a známé křižovatce dole pod Hamrama, po horskou dráhu připomínající magistrále podél Šancí, sešupem do Ostravice a dál to znáte.
Jo… a ještě něco… musíte jet na maličkém skútru, jinak si to nevychutnáte.

Mao Ce-Tung poprvé za hranicemi

 

Cesty osamělého skútristy

Že se nedá cestovat s malým skútříkem? Jo, jistě, už slyším Gimlyho jak se shovívavě usmívá a posměšně poznamenává, že jsem blázen, a že na fichtlu se dá jezdit max. kolem komína. Ale já tvrdím, že když je chuť, tak to není problém. Navíc už nechci moc využívat dobrotivosti Crushera a jeho Schade. Nikomu se asi moc nelíbí, když neustále půjčuje svůj vůz, že ano.
Takže každý víkend po dobu asi čtyř týdnů zvedám laťku dojezdu čím dál více a už jsem viděl zopár zaujímavých miest v blízkém i méně blízkém okolí matičky Ostravy.
Začalo to před měsícem první „neokolokomínovou“ cestou na Ostravici za Lanou a Lamou. Byla zima a já si poprvé všiml, že je to do kopce (viz předchozí článek). Bezpečně jsem dojel tam i zpět a ještě jsem si stihl vyblejsknout zmrzlou přehradu Šance.
dsc_5091.jpgDalší víkend bylo počasí, že bys skútristu nevyhnal a tak další výlet musel počkat. Ale to jsem si pak vynahradil a následující týden vyrazil po oba víkendové dny do Beskyd. Sice v sobotu dopoledne byla ještě zastávka na dsc_5098.jpgSlezské Hartě s mým kolegou LCH (měli den otevřených dveří), kde nás vzali do přehrady (stejně jako tisíc dalších lidí) z čehož pak měl nejeden klaustrofobik noční můry (zde naleznete několik fotek a posuďte sami), ale odpoledne už na nic nečekaje, osedlal jsem Maa a vyrazil na Morávku… kam jsem ovšem nedojel. Neumožnila mi to vyprazdňující se nádrž mého červeného mazla. Druhý den jsem tento ořech vyřešil zakoupením pětilitrového demižonu na Shellce ve Vratimově a konečně jsem mohl dojet až k Surovcovi. Všude plno sněhu, ale sluníčko pralo jak Božena před Oldřichem, aby na sebe upozornila a navíc… bylo to tam moc hezké. Mimochodem…. ne, že by Mao měl takovou spotřebu, to jenom já lama vyrazil s půlkou nádrže, takže se pak nedivte, že mi došla šťáva.
dsc_5107.jpg Další týden už počasí bylo k nám skútristům přívětivější a sem tam už bylo možné nasadit na helmu tmavé plexi.
No, a o posledním víkendu jsem si naordinoval kousek Oderských vrchů kolem Klimkovic, Olbramic, Bítova a podobných „děr“ na jihozápad od Ostravy. Člověk by nevěřil jaké zapomenuté oblasti jsou na dostřel od centra třetího největšího města republiky. Obzvláštní pozornost jsem věnoval Božím mukám, které tam získávaly obzvláště na zajímavosti, jelikož se daly fotit bez jinde všudypřítomných drátů el. vedení.

dsc_5102.jpg

Ve Vřesině jsem pozdravil svého strejdu a během našeho rozhovoru kolem nás projelo stádo skútrů. Zamávali jsme na sebe a až později jsem se dozvěděl, že to byl klub „Moravia Scooter Riders“ na své projížďce. Držím jim palce…. rád bych se k nim přidal, ale obávám se, že bych jim se svým malým červeným vozítkem nestačil… 🙂
Neděle byla ve znamení tepla, sluníčka, Lany, Lamy a okružní cesty skrz Ostravici, Frenštát (zastávka u Axioma), Hukvaldy a návratu domů.

Z těchto výletů jsem si odnesl několik důležitých postřehů:
1. Čím menší pes, tím víc ho přitahuje červenobílý sněhulák s černou helmou na červeném skútru. Nevím, jestli je to způsobeno mým „štěstím“ nebo je to všeobecně známý fakt, ale pravda je, že se jim do kopce ujíždělo hodně ztuha…
2. Motocyklisté se dělí do skupin na motorkáře, skútristy, dédéóčka, čopristy a rybáře.

  • Motorkář – sedlá různé druhy motorek, nekapotovaných i kapotovaných, často na své motorce cestuje (a to i velmi daleko), jezdí normálně a zdraví i skútristy.
  • Skútrista – sedlá skútr, nechává se často předjíždět (pokud zrovna nejede například na Silver Wingu od Hondy), je ostražitý a zdraví i motorkáře 🙂
  • Dédéóčko – sedlá nejrůznější napodobeniny závodních motorek, na předpisy má velmi specifický názor a ve většině případech na ně sere. Občas mu to nevyjde a pak tahají jeho ostatky z rokle vrtulníkem. Bývají mladí, proto jsou vhodnými Dobrovolnými Dárci Orgánů. Nezdraví nikoho.
  • Čoprista – sedlá čopry a jeho majestát je mnohdy silnější než jeho chopper. Zdraví a usmívají se u toho.
  • Rybář – sedlá obvykle babetu (nebo některého jejího potomka) a poznáte ho podle maskáčů a rybářských prutů. Nezdraví, nezvládnul by to…

pozn. aut.: rozdělení motocyklistů je pouze zběžné, subjektivní a vychází z mé krátké prozatímní zkušenosti… pokud jsem tím někoho naštval, je to jeho problém 🙂

Skútristovy začátky

Skútrista nesnáší mušky mezi zubama, zamlžené plexi, omrzlá kolena a spoustu dalších věcí. Motorkáři nesnáší skútristy. Prý. Nevím co je na tom pravdy, protože téměř kdykoli, když některého představitele obou výše zmíněných skupin míjím, tak se zdravíme.
Moje první kilometry s Mao-Ce jsou za mnou a já konečně mohu napsat své první dojmy. Od prvních únorových dnů, díky hodné zimě, brázdím ostravské ulice na skútru v záběhu a musím přiznat, že se mi to líbí. Sice mě občas málem sejme nějaké auto, které nepovažuje malý motocykl za dost dobrý k dání přednosti v jízdě (viďte, vy zmrde ve stříbrném Audi na Ruské ve Vítkovicích a vy, zmrdice v modrém Peugeotu u Venuše v Hrabůvce, která jste mi ještě (asi jako bonus) ukázala výmluvný, topolánkoidní „fuck“ prstík s jistě velmi dobře pěstěným nehtíkem… Děkuji, že si myslíte, že jsem jednička), sem tam je to náklaďák, který si myslí, že když nebohého skútristu lízne ze vzdálenosti 50 cm a nejlépe skrz velkou kaluž, tak si tím zvedne náladu a bude mít o čem vyprávět večer v hospodě (jak „vyučil“ nejakého cypa na fichtlu…), anebo majitel červené oktávky u Shellky ve Vratimově, který jaksi musel jet směrem, ve kterém jsem dával Mao-Ce jeho povinnou dávku chlastu a místo, aby mě i Maa objel (na což mu zbývalo tři prdele místa, neboť kromě nás na pumpě nikdo jiný nebyl), považoval za svou občanskou povinnost seznámit celé blízké okolí se silou svého klaksonu… Přál bych vám vidět jak se tvářil, když jsem s chutí natankoval ty tři litříky V-Power (cca 4 minuty…) a pak jsem šel vybírat ledový čaj (cca 5 minut). Za nepřetržitého troubení a ťukání na čelo zacouval a objel mě… Světe, div se! Najednou to šlo!

Nejsa ještě zkušený skútrista, občas mě vyleká, že něco vibruje, něco piští, kufr na zadním nosiči skáče (za to však můžu já, protože jako správná lama jsem nedotáhl šrouby na nosiči a ty následně způsobili velmi silné vibrace, až se jeden z nosníků utrhnul)(Naštěstí díky dobrým lidem (např. pan B. a pan profesor) vybavených svářečkou na dural je opět vše OK), nebo že vypadne žárovčička pro denní osvětlení někam pod blatník apod. Taky se mi udělala kolem rafičky na ukazatelu paliva nějaká loužička, ale zatím to nesmrdí, ani nikde nejiskří, tak proč to řešit, ne?
Proti tomu opojnému pocitu, když se řítím těch 50-55 km/h vedle stojící kolony tiše zuřících aut na přecpané cestě na Výstavišti to nic není.
Apropo…. všimli jste si někdy při cestě autem, že na Ostravici je to permanentně do kopce? Ne, v autě si toho určitě nevšimnete, byť je to logické, když je to směrem do hor. Ovšem na skútříku, jehož max. rychlost je vymodlených 75 km/h (s větrem v zádech) si toho nevšimnout nelze :-). Prostě to nejede a nejede, i když se snažíte pomoct mu tlačením seč vám sila vůle dovolí. Ale má to i výhody… člověk má čas koukat kolem sebe, protože v té rychlosti se toho před ním moc neděje 🙂 (pozn. pro dopravní policii ČR: to byla nadsázka…).

To je zatím asi vše… a až „nalovím“ další zážitky v sedle věrného Maa, tak to najdete zase tady. Ať už se vám to líbí nebo ne.