The journey home… and back again…

“Je to úplně jednoduché… Dojedeš do Dublinu, vystoupíš na O’Connel street, na kterou ovšem dojdeš, když půjdeš ještě asi 100 metrů od zastávky ve směru jízdy, zatočíš vlevo a tam už stojí autobusy na letiště. Buď autobus 16A nebo Aiport Special číslo 747…” To mi radil spolubydlící Šimon.
Až potud to bylo jednoduché… Dorazil jsem do Dublinu kolem jedenácté v noci. Po cca čtyřhodinové cestě autobusem, který byl sice maximálně pohodlný a příjemný, ale který neznal jinou silnici než okrsku a tak slovutnou dálnici M7, která začíná za Portlaoise každou chvíli buď podjížděl nebo nadjížděl. Každopádně jsem ji aspoň viděl, takže mohu potvrdit… Vážení prátelé, Irsko opravdu má dálnici!
A proč jsem vlastně jel do Dublinu? To je jednoduché – do Prahy lítá Ryanair jenom z dublinského letiště. Zatím… Snad. A navíc jenom v šest ráno. Což pro moraváčka zvyklého dorazit kamkoliv v Česku v kterémkoli čase byl trochu nezvyk. V Irsku autobusy v noci nejezdí. Minimálně ty na trase Limerick – Dublin. Ani vlaky, když už jsem u toho a chtěl bych být blázen, který zaplatí za lístek na vlak skoro 40 jůro.
OK, Dorazil jsem tedy do Dublinu, našel slovutnou O’Connel street a zjistil, že Šimon měl pravdu. Autobusy tady opravdu byly. Až na to, že všude. Vzhledem k tomu, že O’Connel street je co do velikosti něco jako pražský Václavák (stejná šířka a téměř stejná délka) se dá bez nadsázky říct, že je to jedno obrovské autobusové shromaždiště. Chodníky po obou stranách lemují zastávky a doubledeckery (poschoďové busy, skoro jako v Londýně) jsou vidět po čtyřech u každé z nich.
Od Šimona jsem věděl, že poslední 747 jede zhruba ve 23:20, jenže v tom autobusovém chaosu jsem ji prostě neměl šanci včas najít. Takže jsem se zaměřil na 16A a jo, v 23:30 jela poslední, a když jsem radostně přijuchal k řidiči, chtěje zaplatit lístek desetijůrovou bankovkou (na což by v Limericku řidiči busů ani nemrkli okem, vzali ji a vysázeli by mi change klidně v pětníkách, když by nebylo zbytí), ten mě vyprovodil z autobusu, že chce jen “coins” a ať si ji rozměním. S těmi slovy ukázal na obchod, který byl už asi půl hodiny zavřený, zasyčel dveřmi a odsvištěl na letiště.
Zůstal jsem stát vyjeveně na chodníku a následně poslal za řidičem busu pár šťavnatých českých a anglických nadávek, načež jsem si zašel pro taxi, které mě na letiště odvezlo sice za 18 Eur, ale aspoň jsem cestou pokecal s příjemným starším chlápkem, který se mi přiznal, že se mu strašně líbí Karlův most. Zřejmě proto, že ještě neviděl jedinou vysokou pec v v industrial parku Dolní Vítkovice… 🙂
Kolem půlnoci jsem vstoupil do odletové haly a počal jsem přemýšlet co podniknu následujících šest hodin. V hale se potulovalo jen pár lidí, další pár porůznu posedával či polehával po lavicích. Na restauračním patře byla situace velmi podobná, jen lidí tam bylo víc.
Zabral jsem místo u kulatého stolu na čalouněném sofa, vytáhnul mobil a začetl se do Tolkienova Silmarillionu. Bohužel ten na mě působil jako Rohypnol po šestnáctce v rubání na šachtě a tak jsem musel změnit knihu na Asprinovy kreace o Phulově rotě. Díky tomu čas začal ubíhat rychleji a jak se blížila pátá hodina ranní (a lidí letuchtivých počalo přibývat) kouknul jsem na odbavovací přepážky, abych zkontroloval, jestli už náhodou nezačali odbavovat můj let. Začali. Tak jsem se nechal odbavit… S trochou obav, protože na ceduli nad tou přísnou slečnou stálo, že na palubu si mohu vzít striktně pouze jedno zavazadlo. Doufal jsem, že to ukecám na dvě, protože v batohu na zádech se mi hřál můj milovaný PowerBook G4 (plus tisíc dalších věcí, které s ním ovšem neměly společného nic ani vzdáleně), tudíž by se na něj měla vztahovat výjimka ohledně tašek s osobním počítačem, is it? Vztahovala, naštěstí…
Prošel jsem tedy ještě pasovou kontrolou, kde nikdo nebyl, bezpečnostním rámem, kde naopak bylo lidí jako opic (zejména uniformovaných), takže jsem opět musel sundat všechno železné a projít RTG paprskama, abych se na druhé straně zase oblékl a mohl konečně zamířit k bráně A6 odkud vedla cesta už jen do Boeningu 737.
Let byl v pohodě a po dosednutí na ranveji v Ruzyni jsem chtěl zamáčnout slzičku dojetí. Jelikož se však žádná nekonala, nebylo co zamačkávat. Takže snad příště, až nebudu přistávat u pražáků, ale v Mošnově.
Vylezl jsem z příletové haly, rozhlédl jsem se pěkně nejdříve vpravo a pak vlevo, aby mě vzápětí málem sejmul taxík, který samozřejmě přijel zleva, že ano… Tři měsíce v levostranném Irsku si vybralo svou nutnou daň, ale zasmál jsem se tomu až v Pendolinu svištícím do Ostravy, kde jsem na Svinovském nádraží při pohledu na vínově červenou Caddynu s Kokim a mamkou na palubě slzičku dojetí málem zamáčkl.
Doma bylo vše v nejlepším pořádku. Koki přijal dárečky se stoickým klidem a než začal futrovat čokoládu s mašinkou Tomáškem, objevil v útrobách zelené National Geographics tašky žlutý pytlík s oříšky a futroval i je.
Ten týden uběhl strašně rychle. Setkal jsem se se všemi, které považuji za své nejbližší přátele, a kteří zároveň považují za přítele mě. Jsem moc rád, že jsem vás mohl vidět, lidi! A díky, že jste si na mě udělali čas. Zároveň se upřímně omlouvám všem těm, které jsem prostě vidět nestihnul. Může za to jen a jen nedostatek času…. Věřím, že příště ho budu mít víc.
Cesta zpět se už obešla bez dlouhého čekání někde na letišti, protože jsem se rozhodl, že než opět trčet někde na čalouněném sofa při čekání na let do Shannonu, raději pojedu do Dublinu, abych si ho prohlédl i ve dne (což bylo fajn, Dublin je krásné město a byl nádherný den) a pousím se tam najít autobusové nádraží. Našel jsem ho a měl jsem tak možnost projet Irskem napříč pěkně ve dne.
Do Limericku jsem dorazil kolem sedmé večer, což byl zhruba čas, kdy bych startoval z Dublinu. Začalo jemně poprchávat, a protože můj autobus naprosto nečekaně nejel přes Castletroy, což obvykle dělá, musel jsem ještě z centra chytnout plnou třistaosmičku.

Na tomto místě končí vyprávění o mé cestě do Ostravy a zpět. Je zvláštní tím, že tentokrát to “zpět” už nebylo do Ostravy, ale jinam. Do místa, které čeká na to až ho objevím. A samozřejmě o tom budu psát, protože si to chci pamatovat, a protože se chci podělit o své zážitky s vámi.
(Uvidíme jak dlouho ještě v mých povídáních nebude mít Ostrava status “zpět”… 🙂 )
Doufám, že se s vámi zase setkám na přelomu jara a léta, kdy plánuji další cestu na rodnou hlínu. Tentokrát na delší čas.
Díky za vaši přízeň a dovolte, abych vám popřál veselé svátky a krásný celý příští rok.
Srdečně z Limericku zdraví P.

Reklamy