Slea Head Drive

To jsem takhle jednou seděl večer po mezisměně doma u počítače, plánoval jsem výlet, který podniknu druhý den, a narazil jsem při tom na webové stránky společnosti LEGO. Má fascinace jejími výrobky u mne dosáhla nedávno vrcholu, když jsem na jaře pomáhal svému synovečkovi budovat jeden domek ze série City. Má pomoc bohužel spočívala v Tomáškově odstrkování a domáhání se absolutního přístupu na stavěcí plochu..ツ
Vraťme se ovšem k těm stránkám…. Zjistil jsem, že se z nich dá stáhnout téměř dokonalý simulátor stavebnice LEGO, který s malými omezeními nabídne labužníkovi přesně, co jeho srdce žádá. A tak jsem si s ním začal hrát. Celý příspěvek

Reklamy

Nepovedeně do Sev. Irska

Původně jsem měl vyrazit ve tři… hned po otevírací směně. Plán to byl dobrý!
Když jsem se však o půl páté přistihl jak učím čistit gril jednoho Litevce, bylo mi jasné, že zůstane pouze u toho plánu. Jako už mnohokrát. Je jasné, že ty více než dvě hodiny, které by mi usnadnily proklouznout kolem Sligo a Ben Bulben ještě za světla jsou nenávratně pod bagrem.

Druhý nejrozšířenější živočišný druh na Connemaře

Druhý nejrozšířenější živočišný druh na Connemaře

Bylo krásné počasí, Sobík polykal kilometry jako žralok školní výlet a kolem osmé večer jsem líznul pěkně zprava Galway až to mlasklo. To už mě přepadal spánek, takže byl čas pohlédnout se po vhodném mostě. A protože to v Irsku není zrovna obvyklý jev, přišlo na řadu náhradní řešení v podobě nějakého vhodného penzionu (B&B), kterých je tady rozhodně více než mostů. Jak nějaký takový najít? Je to jednoduché. Stačí jet rychlostí menší než takovou, kdy vnímáte cedule u cesty rozmazaně a nestačíte zareagovat dříve než po dvou kilometrech. Já to zpravidla dělám tak, že když zmerčím tabuli s vekými znaky B&B (zde v Irsku ještě obohacené o všudypřítomný zelený čtyřlístek) obhlédnu ten dům, a když se mi líbí, zastavím u něj a poprosím o postel a snídani (což je doslovný překlad názvu Bed and Breakfest, neboli B&B)(tak mě napadá, že název P&S by se u nás asi nechytil). Těch penzionů je po celém Irsku taková přehršel, že vyhledávat si dopředu nocleh je skutečně old-school přístup obhájitelný pouze v případě člověka, který nosí současně pásek i kšandy a to pro jistotu i na kombinéze.
Už mám za sebou několik noclehů v B&B a tak jsem postupoval i tentokrát stejným způsobem. Zastavil jsem kousek za Headfordem u jedné z těch výše zmíněných cedulí a za chvíli jsem už nesl svou neodmyslitelnou zelenou tašku National Geographics (musím se pochlubit, tak buďte zticha!) s nádobíčkem do pokoje s velikým oknem a pokaženou roletou.
Dokonce i wi-fi internet měli (což není obvyklé vzhledem k tomu, že naprostou většinu béendbéček provozují starší lidé s již odrostlými dětmi). Abych reagoval na to v závorce… tenhle penzion byl jiný, protože rodiče v něm bydlící měli dvě náctileté dcery a jednoho náctiletého syna (velmi odlišné od těch bloody-fucking teenagerů, kteří nám chodí dělat bordel do knajpy) a nádherný Ford Capri ročník ’82 na dvoře. Mám tyhle penziony rád, protože se v nich člověk dobře cítí a přátelská atmosféra je v každém z nich přímo hmatatelná. Možná má někdo negativní zkušenosti, ale za sebe mou prohlásit, že já nikoli.
Noc byla klidná jak jen může být klidná noc na samotě mezi kopci cca 50 km severozápadně od Galway a ráno mě opět přistihlo v jídelně u irské snídaně (na ten jejich pudding si nikdy nezvyknu… 😀 ). Paní domu zrovna vezla své teenagery do školy a tak mi jen řekla, že jestli budu chtít jet dřív než se vrátí, tak ať nechám peníze na stole, a že mi přeje hezkou cestu (Have nice trip!) a s nezbytným úsměvem (na kterém nešlo najít nějaké předstírání) zmizela.
Položil jsem tedy na stůl 35 éček a nakopnul znovu Sobíka pro další cestu.
Bylo jasné, že Severní Irsko mi uteče. A protože jsem měl na dosah ruky moji srdcovku Connemaru, bylo rozhodnutí kam pokračovat nad slunce jasné. Jenom to slunce jaksi nechtělo vylézt. Jako… nepršelo, to zrovna ne… Bylo to takové to mrholení, jaké pije člověku krev, a které mi znemožňovalo fotit. Navíc to byl ten typ deštíku, kdy cyklovače stěračů “řvou nadšením”, protože pomalá frekvence nestačí stírat kapky vody ze skla a hned následující stupeň ho do sucha odírá.
Ale abych si jen nestěžoval a potenciální čtenář nezískal dojem, že se mi nic nelíbí, tak musím pokračovat v tom smyslu, že krajina se začala vlnit a na vrcholcích rozeklaných hor, které sem tam vykoukli z mraků se bělal sníh. Což mimo jiné znamená, že mě interpersonální problémy cyklovačů mého Sobíka přestali zajímat a přesunul jsem svou pozornost na ovečky s barevnýma flekama na kožichu a na strmé stěny kopců padajících do Killary harbour, jinak jediného Irského fjordu.
Kolem jedenácté jsem dorazil do Leenene, kde se rozdělují cesty na Clifden a na Wesport. Já se dal nalevo na Clifden, ale ještě předtím jsem zastavil v Gaynor’s The Field Pubu na jeden club orange a wc. Taky jsem poseděl u krbu a napsal prvních pár odstavců tohoto článku. A vlastně tady ještě sedím, protože tohle tady píšu taky :-). Je hezké cestovat v čase, že?
Poprosil jsem barmana, jestli mi dovolí udělat pár obrázků. Dovolil… 🙂 Tak tady jeden máte.

Dřevěný pult a vzadu zdřevěnělí irové

Dřevěný pult a vzadu zdřevěnělí irové

Dál to byla podobná cesta jakou jsem podnikl loni na podzim, jen v opačném směru. A s několika tehdy neuskutečněnými zastávkami.
První bylo Kylemorské opatství (Kylemore Abbey), stará kamenná stavba, která si hraje na kamenný hrad ze středověké Anglie, nicméně posazená na břehu pěkného jezírka s neodmyslitelnými strmými svahy kopců kolem a tak je člověk schopen pár věcí odpustit 🙂

Kylemore Abbey - vypadá to načančaně, že?

Kylemore Abbey - vypadá to načančaně, že?

Druhá byla u vstupu do Národního Parku Connemara, který jsem tentokrát nehodlal minout. Tím spíš, že (k obrovské radosti cyklovačů) přestalo pršet a z rozedrané šedivé peřiny nad hlavou o sobě dávalo tušit sluníčko. Vyzbrojil jsem se foťákem a čepkou a vyrazil na třiapůl kilometrový obchvat Velkého Diamantu.
Cesta vedla naprosto mastňácky po (kamínky vysypané) pěšince mezi obrovskými balvany, travnatými dunami a hordami oveček. Zem se postupně měnila s promáčené hlíny na regulerní mokřad, po kterém se vinula visutá cestička na dřevěných kůlech a vyrobená z poctivých fošen.

Chodníček nad bažinou a nad Atlantikem

Chodníček nad bažinou a nad Atlantikem

Jak přibývaly výškové metry ubývalo oveček, ale zároveň přibývalo výhledů a tím pádem to byla daleko větší zábava. Rovněž počet lidí kolem byl na velmi přijatelné úrovni (0,3 člověka na kilometr čtvereční) a tak se ten minipotlach posunoval dopředu velmi příjemným způsobem.
O Connemaře se špatně píše, víte? Connemaru musíte zažít stejně jako pyramidy v Gize nebo sídlo Apple, Inc. v Cupertinu. Můžu se pokusit psát o hnědých kopcích s problýskávajícími bílými skalisky, o členité krajině prosté veškerých stromů a přesto plné života (už jen to našinci nutně musí připadat jako jiná planeta). O krajině poseté jen tu a tam zelenými keři s drobnými žlutými kvítky a s všudypřítomnými ovečkami. Mohu vám ukázat obrázky vysekaného Irského západního pobřeží s Aranskými ostrovy vystupujícími z mlhy jako nějaká bájná zem a s nedozírným Atlantikem, na jehož neklidnou hladinu dopadají jen ty sluneční paprsky, které byly dostatečně silné a probojovaly si cestu mraky, ale stejně vám to k ničemu nebude. Můžete říct, že je to pěkná fotka, ta co na ní je asi nejfotografovanější Connemarský ostrov (absolutně neprozaicky umístěný na hlavním tahu Clifden – Galway), ale říct, že je to tam neskutečně krásné a že to bere dech, budete moci teprve tehdy až to uvidíte na vlastní oči.
Třetí zastávka byla v městečku Clifden, o kterém se říká, že je vstupní bránou do Connemary. Nevím… já tam žádnou bránu neviděl. Naopak jsem viděl asi jediné irské horské středisko 🙂 a moc pěkné město.
Jelikož to nazpět do Shannon bylo skrz zasekanou Galway, zakončil jsem svůj krátký rétour zcela neirsky u Segedýnského guláše a Kofoly ve Slovenské Krčmě.
Následovalo 60 km plahočení za jedním furťákem (jel furt 70, pako) až k té čtyřproudovce před Ennis, kde jsem ho konečně mohl předjet (a se mnou asi dvěstě ostatních), ale to už jsem byl skoro u konce cesty i s dechem.

Jedním slovem: Connemara

Jedním slovem: Connemara

Šimpanz, Zsolt a já na West Coast

dsc_3292_2.jpg

Prudká vichřice nám vhání do obličejů zmrzlou ledovou tříšť. Svádíme bitvu o každý krok k majáku, který už vidíme jakoby v mlze před námi. Je zima, jsme prokřehlí a ke všemu začaly padat kroupy. Naše expedice se rozdělila na dvě skupiny, což není dobře, protože si tak v případě nutnosti nedokážeme poskytnout podporu. Nicméně všichni cítíme, že tady to bude “každý sám za sebe” a tudíž se do našeho vozidla umístěného nějakých 600 metrů od nás musíme dostat každý sám. Bojujeme o každý metr. Po kotníky v rašelinovém bahně se ploužíme proti vichřici, která každým okamžikem nabírá na síle.
Avšak náhle utichá a v husté cloně mraků si slunce nachází cestu pro své paprsky, aby nám zřejmě nějaká vyšší moc umožnila vyskákat z té břečky a dorazit zdárně na prázdné parkoviště, kde (jako pomník bláznům) stál opuštěně pouze můj Redík.

dsc_3301_2.jpg

Bylo krátce po půl jedné odpoledne, výpary z našich oděvů okamžitě zamlžily okna, ale nám to bylo fuk. Šimpanz, který se na dnešní výpravu vybavil pouze košilí (aby nám dokázal, že kluk ze Štětína se zimy nebojí) vzal za vděk příšerně sladkým čajem, který však díky tomu, že byl horký, vháněl do jeho krevního oběhu tolik potřebné teplo a rovněž zelenou “tesco” dekou, protože byla suchá a relativně hřála. Zsoltie na tom nebyl tak zoufale, protože měl zimní bundu, ale jeho boty vypadaly jako tenisky Nike po průchodu skutečně hlubokým hnojištěm. Já na tom byl nejlépe, protože po zkušenostech, které mám s Irským počasím, jsem se dostatečně vybavil a tak jsem se mohl jen pod vousy smát a opakovat pořád dokola: “One more, please!”

dsc_3334_2_2.jpg

Když jsme ráno vyrazili na Loop Head, bylo v Limericku 11 stupňů, svítilo sluníčko a podobná atmosféra nás doprovázela až na 117 km vzdálenou špičku poloostrova s majákem na konci. Po vystoupení z auta začal foukat mírný větřík, ale Šimpanzovi hned začaly dělat vrásky mraky, které se řítili od severu k nám. Mávli jsme nad nimi rukou a zahájili jsme okruh kolem majáku, kopírujíce skalnaté pobřeží. Okruh, jehož závěr jsem popsal výše.
Když jsme v Redíkových útrobách zdárně rozmrzli, začali jsme plánovat další směr.
Zsoltie byl stále hotový z rozbouřeného Atlantiku a tak celá práce byla na mě a na Šimpanzovi.
Lahinch… To byl cíl naší cesty. Resp. cíl druhé etapy. Tam to ale znáte, snad jen, že jak ubíhají dny směrem k létu zde přibývá i surfařů a tak bylo parkoviště u pláže (slovo pláž u mě ve spojení s Irskem vždycky vzbudí úsměv, ale ne posměšný… spíš obdivný) plné aut a protože byl příliv, byla plná i pláž vody. Surfaři na prknech leželi, někteří stáli, někteří z nich padali, ale vypadalo, že je to baví a zdá se, že surfařská sezóna začala. V místní plážové restauraci jsme si se Zsoltem pořídili láhev Coly a pokračovali jsme dál, po pobřežní cestě a já už se začal těšit na třetí etapu cesty – Burren.

dsc_3381.jpg

O něm jsem již také psal, takže se můžete mrknout tady.
Pršelo, nad hlavami se nám honily temné mraky a tak byl Burren ve své nádheře ještě zlověstnější než obvykle.
Můj oblíbený modrý pub byl zavřený a tak jsme pokračovali k domku s tisícem směrových tabulí – do Ballyvaughan. Před ním se náhle vyjasnilo a do obce jsme vjeli již s plnou palbou slunečních paprsků na Redíkově karoserii.

dsc_3399.jpg

Vlezli jsme do Hylands Burren Hotelu a objednali si palivo. Obří burger se 100% irským hovězím a chunky chips, což jsou takové větší hranolky… tedy spíš hranoly.

dsc_3442.jpg

Dolmeny jsou megalitické památky rozeseté na různých místech Evropy, přežívající po tisíce let díky velikosti a ohromné váze kamenů, ze kterých jsou vytvořeny. Nedaleko od Ballyvaughan jsou hned dva. Ten menší je Gleninsheen a ten větší Pulnabrone dolmen. Konkrétně ten větší je starý kolem 4,5 tis. let a sloužil jako portál do hrobky. Při archeologických vykopávkách se zde našly ostatky šestnácti lidí.
Když vezmu v úvahu atmosféru všudypřítomného Burren a pak tyhle kamenné mohyly, kdyby byl úplněk a jasná obloha, nechtěl bych tam být sám. Je to tajemné, tiché místo, rušené jen přítomností lidí. Ale tomu se nelze vyhnout… Takže jsme tam v závěru expedice zabrousili i my tři, zástupci visegrádské čtyřky. Polák, Čech a Maďar přijeli obdivovat místo, kde se žilo v době, která je pro svou minulost jen těžko představitelná a uznávám, udělalo to dojem na nás všechny.
Částečně díky důstojnému majestátu Pulnabronského dolmenu, ale také díky únavě oba companieros v závěrečné etapě vcelku utichli až nakonec usnuli a tak jsem si mohl v Redíkovo přehrávači pustit Sinatru, protože toho by oni dva při vědomí nedávali a za tónů Love’s Been Good To Me jsme po Ennis Road opět vjeli do náruče umorousané perly středozápadu, Limericku. Do Limericku, který nezapomenutelným způsobem zvěčnil Frank McCourt v knize Andělin popel.
Mimochodem knihu i stejnojmenný film vřele doporučuji, protože bez nich by nebyl úplný obrázek irské historie a nikdo, kdo to s Irskem myslí vážně, by to neměl minout.

dsc_3443.jpg

rozsáhlejší fotogalerie zde

První výlet

Tak a je to tady… První z (doufám) mnoha neplánovaných “Výletů na Pustevny” tady v Irsku je za mnou a jediné co bych na tom změnil jsou ty Pustevny. Pravděpodobně tuto kategorii přejmenuji na “výlety na Connemaru”, ale to ještě nevím jistě. A co jsem to teda spáchal?
Po jedné zavíračce jsem zjistil, že mám volno stejné jako moji noví kamarádi Alejandro (čti Alechandro) a Magda. Skvělý polský pár, který, jak jsem zjistil, je ohledně výletů a neplánovaných záležitostí zaměřen podobně jako já. Resp. hlavně Alejandro… Jak to trefně komentovala Magdalenka: “Drugi taky wariat…” 😀
Pozvali mě na oběd, já osedlal Redíka (všimli jste si jména? Za to může brácha…. Vezu mu za to právě domů hafo fotek ze Sixmilebridge) a za čtyřicet minut jsem parkoval před dočasným útočištěm A + M.
Na oběd byly těstoviny s kyselou kapustou, uzeným masem a kuřecími kousky (nikoli těmi od “fochu”). Bylo to moc dobré… Opravdu.
Jelikož Alejandro ujíždí na oceánu a na vlnách (podobně jako já na horách), nabídnul jsem cestu k Loop Head. Jenomže jak už osud karty míchá a neptá se kudy má vykládat ten full house, jelo se nakonec na Woodcock Hill. Ano, na ten “kopec” nad Limerickem, co je na ní koule radaru a co jsem na ní už několikrát byl. Dvakrát dokonce pěšky. Nějak se mi zachtělo ukázat jim, že Irsko není jen “oušn”, ale i sem-tam nějaké hory, protože z Woodcock Hillu je vidět nejen Shannon, ale na druhé straně rovněž kopcoidní Tipperary.
Redík si cestu přes Sixmilebridge doslova užíval. Aspoň mi to tak připadalo, ale neberte mě moc vážně… V autech se příliš nevyznám… Akorát jsem si jistý, že moc nenadával. Přece jenom, je to už děda a musím ho šetřit.

Magdalenka a Shannon

Na vršku “Vůdkoku” jsme koukali jako blázni. Bylo čerstvě po dešti, vychutnávali jsme si čisté výhledy a ostrý vítr nám cuchal vlasy. Magda, jako správný wariat, vylezla na betonové něco, z čehož vedlo betonové jiné něco do nitra hory a já ji vyblejsknul s parádním protisvětlem, které vyzařovalo ze vzdálené hladiny Shannonu a ona mě za tu fotku po dvou dnech pochválila!
Redík byl už nervózní (nebo možná jen foukalo trochu více) a tak jsme pokračovali dále, tentokrát směrem na Ennis, podél břehu na Kilrush než jsme zakotvili v Killimer na přívozu přes Shannon. Měli jsme štěstí, protože přívoz byl přistavem, auta byla naložena a sotva jsme se nalodili my a dobytkobus, zvedla se rampa a my vyrazili pozorujíce havrany na horní palubě… Nikdy jsem netušil, že havrani mají komediální talent… 🙂
Po překonání vodní překážky, ve Foynes (cca 20 km) jsme prokleli irské pojetí času (protože muzeum létajících lodí bylo zavřeno deset minut před zavíračkou… GRRR!!!) a provedli alespoň menší výtržnost u pomníku plavajícího letadla.
Protože se už smrákalo, nabrali jsme kurz Limerick, kde jsem oba polské spolupracovníky seznámil s místem, kde bydlím a už za pár desítek minut jsem je vyhodil doma, v Shannonu a já se vrátil zpět.
Redíka jsem zaparkoval před vchodem, sejmul tatranku z rádia, zabouchl dveře a šel spát.