První vypečený úspěch!

Díky irským farmářům, kteří dodali mouku, irským cukrovarníkům, kteří dodali cukr, irským cestářům, kteří dodali sůl, polským baličům koření, kteří dodali kmín, společnosti Clare Springs, která dodala vodu a čínským dětem, které vyrobily domácí pekárnu pro japonskou společnost Panasonic (čímž jsem svým maličkým dílkem přispěl na obnovu zemětřesením poničeného svého milovaného Japonska), jsem měl možnost upéci svůj první český světlý kmínový chléb!
Radost z jeho konzumace byla nepřímo úměrná tomu, jak primitivní bylo jej vytvořit. Nemohu Vám poskytnout vůni, neboť to není po internetu možné, a ani Vám jej nemohu nabídnout v reálu, protože už prostě neexistuje, ale mohu vám jej ukázat… 🙂

Reklamy

Dursey Island

Den první

Dostal jsem návštěvu. Vzácnou a příjemnou zároveň, ale o tom tento článek nebude. Bude o tom, že jsem konečně viděl, zkusil a zažil jedinou lanovku v Irsku. A byla to prdel! 😀

Spojuje špičku poloostrova Beara s ostrovem Dursley, který je tak trochu odrazem dějin celého Irska. Ale ani o tomhle psát nebudu. Koho tohle zajímá, může kouknout jinde. Tohle bude o té lanovce a o cestě k ní. A cestě v ní. A od ní.

Vstávali jsme brzo, asi kolem deváté, ale několik povinností nám umožnilo vyrazit na cestu až kolem půl dvanácté… Vzal jsem to tradičně přes Shannonský záliv na prámu z Kilimer do Talbertu. A tradičně, jako ostatně pokaždé v tuhle antituristickou dobu, byl skutečně „přeplněný“, což mi vyhovovalo… 🙂 Celý příspěvek

Slea Head Drive

To jsem takhle jednou seděl večer po mezisměně doma u počítače, plánoval jsem výlet, který podniknu druhý den, a narazil jsem při tom na webové stránky společnosti LEGO. Má fascinace jejími výrobky u mne dosáhla nedávno vrcholu, když jsem na jaře pomáhal svému synovečkovi budovat jeden domek ze série City. Má pomoc bohužel spočívala v Tomáškově odstrkování a domáhání se absolutního přístupu na stavěcí plochu..ツ
Vraťme se ovšem k těm stránkám…. Zjistil jsem, že se z nich dá stáhnout téměř dokonalý simulátor stavebnice LEGO, který s malými omezeními nabídne labužníkovi přesně, co jeho srdce žádá. A tak jsem si s ním začal hrát. Celý příspěvek

Cesta zpět :-)

Tak je to tady! Po dvou a skoro půl letech se vypravuji do rodné hrudky poprvé po vlastních poloosách. Tedy pravdu povediac, po poloosách mojí Mikřičky, ale ta mi vlastně patří, takže vlastnictví poloos je bezpředmětné.
Přesně půl hodiny po půlnoci jsem nastartoval litrový agregát své věrné kamarádky a vyrazil na první etapu svého, dlouho plánovaného a přitom utajovaného dobrodružství. A protože právě sedím v Club Lounge Sky na obrovském trajektu Isle Of Inishmore společnosti Irish Ferries na trase z Rosslare do Pembroke soudím, že konec první etapy je za mnou… 🙂
Původně jsem sice měl sedět v Club Lounge na úplně jiné lince a úplně jiné lodi, ale člověk míní a idioti na palubě Oscara Wilda zapalující ohňostroje tak šikovně, že můj plán zrušili, mění. Totiž přesně týden před vyplutím z Rosslare do Cherbourgu ve Francii (což je 18-ti hodinová plavba Atlantikem… tedy řácká petarda pro suchozemce vychovanému self-evolučním procesem ke zdravé nenávisti k vodě) mi zazvonili z Irish Ferries, že z provozních důvodů se můj spoj ruší a že toho litují a blabla. Vůbec je nezajímalo, že mi tím pádem mrskli mým plánem do mixeru. Tak krásně jsem si zaznačil cestu skrzevá Francii, Německo a Rakousko do Ostravy! Dokonce i černý tenký fix jsem si pořídil, protože mám tajnou obsesi čmárat do nových autoatlasů trasy svých plánovaných cest. A to byla ta chyba. Nepodezřívám Irish Ferries, že mi zašmodrchali plánem záměrně… Pamatujete, jak jsem kdysi plánoval Gdaňsk? To jsem si také nadšeně napráskal 780 km černých teček po polských silnicích a nakonec jsme jeli vlakem, radostně juchajíce, jací jsme fajnšmekři a přitom jsme vlastní neschopnost udělat COKOLI na Crusherově Schade, aby poslouchala, umě zakrývali deficitem dobrodružství a bratříčkováním s (imaginárními) polskými slečnami. Ovšem na druhou stranu mi ten telefonát ušetřil cca 70 Eur projetých na mýtném na francouzských dálnicích… ti Frantíci jsou vážně praštění!
No ale zpět k Západní frontě…
Jak jsem už výše zmínil, půl hoďky po půlnoci jsem vyrazil do Rosslare, kde jsem přesně za deset minut čtyři úspěšně dorazil po bezproblémové, i když trochu zamlžené cestě.
V mrazivé noci, sám, na obrovském seřadišti před Check-In budkami jsem jako blbec dvě a půl hodiny klepal zubama, než mě napadlo, že bych se pro změnu mohl vykašlat na celé globální oteplování a nastartovat motůrek, abych trochu oteplil i sám sebe. I nechal jsem motůrek volnoběžet a po deseti minutách se Check-In budka otevřela a já mohl vjet na seřazovací pruhy pro naloďování na trajekt. Leč nevjel jsem. Ta hodná paní mi radostně sdělila, že je venku strašná kosa (isn’t?), a že já jsem tupec, protože mám na palubním lístku nedoplatek 18 éček, a že musím jít do přístavního terminálu ten nedoplatek doplatit. (To, že jsem tupec neřekla, ale její pohled ji prozradil, mrchu!)

Vstup do útrob Isle Of Inishmore

Vsuvka…: páni, ta loď se strašně kymácí do stran, ale je krásné počasí a sluníčko svítí, takže dobře uvidíme do záchranných člunů… 😀
Vydal jsem se na dlouhou pouť k pokladnám Irish Ferries na opačné straně přístavu, čímž jsem nejen obdivuhodně zmrzl, ale rovněž jsem přišel o drahocenné prvenství v lajně pro naloďování. I když jen dočasně… Po nalezení terminálu (nesmát se! Když si řeknete “Terminál”, představíte si pravděpodobně obrovskou prosklenou halu ne zcela nepodobnou výrobním halám Nošovického Hyundaye, stejně jako já…, ale pouze jedinec neobdařený představivostí vůbec by v betonové šopě obklopené staveništěm a spoustou autobusů viděl něco, co se dá nazvat “Terminál”) jsem radostně vypláznul 18 EUR a zajistil si tím pádem jednomístnou vstupenku do vyšší třídy, byť jen na pouhé čtyři hodiny svého nudného života. Těch osmnáct evropských totiž byla ona Club Class Lounge Sky s přepychovými sedačkami, obžerstvením zadáčo a hlavně (!) přednostním vplutím do útrob největší vodní věci, na které jsem se v životě kdy ocitnul. Alespoň do té doby.
Vsuvka 2: jsme na cestě už hodinu a já s překvapením zjišťuji, že moje čerstvá autonavigace funguje i jako námořní navigace… 🙂 Je sranda koukat se na žlutou šipečku jak srdnatě rozráží vlny na LCD mého telefonku neuvěřitelnou rychlostí 39 km/h. A já nemám mořskou nemoc, ani když mi do uší zpívá armáda nádherných japonských dívek ze skupiny AKB48…

Club Class Lounge "Sky"

Loď je to fakticky velká… fakt jsem se zadýchal když jsem ji okamžitě musel celou prolézt… a nafotit… a užít si ji pěkně procházkově na sluncem zalité horní palubě na úrovni kapitánského můstku, kam se asi nepodívám, protože už nejsem malé děcko, co by si o to klidně řeklo. Bohužel… 😦
No jo, jsem rozjařený! Kdo by nebyl… sice si uvědomuji, že mě každá hodina téhle srandy stojí 35 éček (a to nepočítám palivo skrz Evropu a užaslé obličeje staříků až mě uvidí doma o dva dny dříve a navíc s přítelkyní Mikřičkou), ale co naplat… každá sranda něco koštuje a já nepiju, nekouřím a sprosté vyjadřování je zadarmo, takže si ty kydy nechte, ok?
Vsuvka 3: Záchranných člunů jsem zatím napočítal šest a potom asi dvacet bílých tubusů. Mám silné podezření, že jsou v nich takové ty nafukovací čluny typu Zodiac, co v nich tak rádi blbnou Grínpísáci… No nazdar… ty určitě Mikřičku neunesou!
Další etapa mě protáhne starou, dobrou Anglií. Kolem jedné bychom měli přistát v Pembroke a kolem šesté bych se rád protáhl pod Londýnem, abych kolem půl osmé stihl něco podobného plovajícího chytnout v Doveru, protože nesnáším trčet dva dny někde v tunelu pod vodou, abych nakonec zjistil, že nějaká supermodelka nemusí, protože je to supermodelka. Navíc tunelů si našinec v míře víc než dostatečné užije i ve vlastních vodách… Ale, nakonec, možná když bude málo času, využiju i ten zatracený tunel.

Počasí nám během plavby přálo

Když bude moje tělesná schránka v pořádku a usoudím, že je schopna zvládnout pokračování, bude to z Calais přes Belgii do Německa kde se ale skutečně už někde usalaším (nejlépe u bratwurstu s žemlí). No a ráno to struhnu kolem Kolína nad Rýnem dolů na Rakousy, protože jednak nebudu riskovat zimní českou déjedničku na letních gumách, druhak střet s uniformovanými klauny při vysvětlování, že “…ano, v Irsku je řízení na druhý straně a ty tři terčíky na předním skle vám musí proboha živýho stačit…” a nakonec (třeťak… nemohl jsem si pomoct… prostě jsem to musel napsat :-D) mám v plánu překvapit rovněž svého pana bratra, momentálně dlícího někde poblíž Salzburku. Každopádně to pouze pro případ, že časový a benzínový harmonogram bude jak má být a já budu stále schopen dojet domů ještě ten den večer nebo v noci.
Vsuvka 4: jsme v polovině. Nevidím kolem nás nic než moře… tak takové to teda je? WOW!
Když jsem tak prošmejzoval (jak se “prošmejdit” řekne v minulém průběhovém čase?) palubu po palubě téhle lodi, připadlo mi srandovní jak se všichni kymácí… pak jsem přišel na to, že to se kymácí celá loď a my lidé to jen vyrovnáváme.. 🙂 Hehe, srandy kopec…
Obloha je pokrytá mraky, ale ty prohrávají svou bitvu se slunečními paprsky, což je s podivem, v únoru. Ale Irsko je podivuhodná země a není se čemu divit, když Irské moře kousek té podivuhodnosti taky zabere. Kolem nás před chvílí proplul jiný obrovský trajekt. Oscar Wilde to nebyl, ten musí nejdřív vyčichnout, bo ještě páchne spáleninami po těch taškářích posledně.
V dálce už lze rozeznat západní pobřeží Anglie a na nižších palubách různě polehávají a blunckají se volně pohození, kymácející se pasažéři, které to vůbec nezajímá. Tváří se znuděně a všichni vypadají, jakoby cestovali trajekty denně. Hrajou to, vsadím se. Chtějí vypadat zajímavě, ale nakonec se jim to nedaří a jen se srážejí s dětmi, kymácejícími se rovněž všude okolo. Naštěstí v Club Class Lounge Sky na jedenácté palubě panuje klidná, uvolněná atmosféra, nikdo se nekymácí, protože tady skoro nikdo není a úslužná obsluha do mě láduje jednu pochutinu za druhou… Nijak to nepřeháním, nemusím za každou cenu těch 18 éček prožrat, že? Ale ten ementál je vážně uchvacující a v kombinaci s francouzským sýrem s takovou tou bílou plísní, co se u nás jmenuje Hermelín a Earl Greyem s mlékem… hm… to stojí za to. Musím si to zapamatovat a proto to teď píšu, víme?
Navíc, když tak pozoruji ty pasažéry rozhozené po hlavních palubách, připadá mi těch 18 zlaťáků jako rozumná investice v každém případě.
Je tady i přístup k Internetu, ale to už fakt nemusím. Taky proč, když kolem je toho tolik na co se dá koukat? K Facebooku by se momentálně dokázal připojit jedině bohapustý ignorant.
Je jedenáct hodin a cosik a já se zatím loučím. Jdu si dát nějaký ten zákusek a banán a vyrážím na promenádu po horní palubě… 😀

Mikra byla během plavby v dobré společnosti 🙂

Takže co bylo pak? Prohučel jsem Anglií, na London Orbital (neboli obchvat Londýna) jsem přijel opravdu kolem šesté, ale pak si ho asi tři hodiny dosyta užíval, protože těch anglánů na té desetiproudovce bylo víc než tenkrát při evakuaci Dunkerque.
Bylo tudíž kolem deváté, když jsem konečně mohl nabrat směr k Doverským bílým útesům a bylo kolem půl jedenácté večer, když jsem neprozřetelně zastavil u budky na lístky do Eurotunelu, kde mi babka anglická řekla cenu tak přemrštěnou, že jsem zařadil zpátečku a spěšně vzal roha. No dohajzlu kde jsme? Nedám přece 180 éček za díru v zemi, kde se stejně každou chvíli něco vymamlasí a ven se pak dostanou jen supermodelky. Kór když jsem měl na benzín a přívoz vyčleněných zhruba 290 Euro. Na obě cesty, podotýkám…
Takže jsem krátce před půlnocí začal hledat vhodný přívoz, který mi nakonec nabídli u Norfolk Line v teplé kanceláři v přístavu, kde jsem je musel zdlouhavě hledat. 75 Eur byla cena, kterou jsem byl ochotný akceptovat. V duchu jsem proklel Irish Ferries, že mi tak zpestřili dovolenou a to už mě i s Mikřičkou pohltil další velký trajekt (vyplutí bylo ve 23:50), jehož jméno bylo tak nudné, že mi vypadlo z kebule, sotva jsem ho po dvou hodinách v Dunkerque opouštěl.
Čekalo mě cca 1600 kilometrů po pevnině a já hned v prvních metrech udělal kopanec, když jsem po výjezdu z útrob toho přívozu, na kruháči, suverénně nabral směr vlevo. Naštěstí tam na mě číhal Frantík, který mi hned s patřičným francouzským řvaním ukazoval, že jsem hotentot, a že tady se jezdí na kruháčích konečně normálně doprava a nikoli pošahaně doleva jako u těch zatracených anglánů.
E40 byla dálnice, která mě zakrátko vyvedla z Francie a já mohl poprvé v životě ochutit chuť belgické čokolády přímo v Belgii. Obrazně řečeno… Na dálničním parkovišti u Brugg jsem si chvilku zchrupnul a za rozbřesku už Mikra mručela svých obvyklých 95 – 100 km/h směrem na další velký evropský obchvat, tentokrát okolo Bruselu. Ten mě zastihl kolem osmé ráno a protože to bylo v době kdy evropští úředníci jedou do práce, byl na něm takový provoz, že jsem občas toužil po těžkém kulometu, abych si kolem sebe trošinku pročistil perimetr.
Naštěstí Bruselský prsten (neboli Bruxelles Ring, jak ho titulují v místních rádiích) není tak zpropadeně nekonečný jako jeho Londýnská obdoba a tak už krátcé po deváté jsem ho zdárně opustil, natankoval a najednou, zničehonic, jsem opouštěl Belgii a byl v Německu. I zaradovala se má maličkost, neboť Německo, to už je skoro doma, neboť sousedé. Co na tom, že to bylo teprve kousek před Aachen, na pumpách už byly v prodeji buřty a preclíky a jadrná německá angličtina mi připadla natolik humorná, že smývala z Němců jejich břitkost a povýšenost.
Jinak byla cesta Německem poměrně nudnou zkušeností. Prakticky každých pět kilometrů mě v prostředním pruhu předjelo nějaké to Ferrari nebo Maserati. Porsche a jemu podobné jsem přestal počítat u devatenáctého exempláře a jediné, co mi utkvělo v paměti byl Aston Martin, kterého jsem předjel já a zoufale si při tom přál, abych neviděl, že on vlastně vyjížděl z dálnice.
Ve večerních hodinách, když už bylo jasné, že domů nedorazím před půlnocí, jsem stanul za Norimberkem a zavolal švagrové, abych zjistil, kde v tom Rakousku vlastně jsou, abych se rozhodl, jestli zahnu k Řeznu nebo k Rozvadovu. Rozvadov vyhrál, protože mladí nebyli u Salzburgu ale u Klagenfurtu, což znamenalo nějakých 500 km navíc a to jsem nedával.
Nicméně byl fakt, že do Ostravy bych dorazil kolem druhé ráno a tak jsem na tom odpočívadle asi  pět hodin vskutku odpočíval a tudíž kolem půlnoci se kola Mikřičky poprvé dotkla české půdy a já se za cca deset minut potom poprvé střetl s realitou českých luhů a hájů tím nejklasičtějším způsobem. A totiž velmi svérázným kurzem koruny k Euru. 23.50 korun českých za euro je tedy kopanec! Nechápu jak dlouho tohle Češi ještě vydrží…  Copak se nenajde nikdo, kdo by ten malý český zasviněný a zazmrdovaný Augiášův chlív konečně vyčistil? Češi, propána, vzbuďte se konečně a zvolte si nějakého Herkula!
Docela mě ta arogantní mladá dáma ve směnárně vytočila, proto jsem se zařekl, že v Čechách zastavím až v Ostravě. Bohužel stav benzínu v nádrži měl na to jiný názor a tak se stalo, že další zastávka přišla už v Praze. U Shellky, která mi nevadí. Obzvláště, když má na tom velkém panelu před vstupem obrovský nápis “OPEN 0-24”, z čehož jsem usoudil, že i o půl jedné ráno napojí mou věrnou Mikru. Nicméně jasná gestikulace další arogantní mladé dámy v prodejně té benzinky (kývání rukou ať táhnu, že mi nenalejou) mě nenechala na pochybách. Sotva jsem překročil naši západní hranici ocitl jsem se v absurdistánu jehož cesta se, navzdory očekávání a navzdory neustálému přesvědčování vychcaných českých politiků, za posledních dvacet let nijak závratně nenarovnala… spíš šla furt stejně nakřivo jen jiným způsobem.
Nakonec jsem k domu na Chalupníkovce dorazil o půl sedmé ráno a začal jsem Mikru seznamovat s Ostravou, kde určitě v životě nebyla.
Například na parkovišti u kostela v centru, kde na mě parkmistr vyhrkl německy, že budu platit “….drajcig za hodinu, rozumite? Drajcig, jasne? Za hodinu! Jako třicet, jo?” Ujistil jsem toho dobrého muže, že by měl spíš říct thirty, protože jsem přijel z Irska a ne z Německa… A mnoho dalších podobných, ale to už není povídání o cestě a o tu jde v tomto příspěvku především.

U "našich" na dvorečku 🙂