Válečný deník, část 3.

Je čas na dokončení „Válečného deníku“, který jsem nakousl v srpnu tohoto roku. Přestože snad nikomu nechyběl jeho konec, myslím, že zakončení potřebuje. První část najdete zde.

16. prosince 1968, předsunutý tábor US Rangers, Da-Nang

Je to opravdu peklo. Možná je to i horší než peklo. Nedostal jsem se k deníku zase skoro dva měsíce a myslím, že další měsíc to zase nedávám. Měli jsme těžké ztráty za ty skoro tři měsíco, co tady obýváme tohle superpeklo. Přišli jsme o patnáct kluků. Zařvali v situacích, které bych nikomu nepřál. Taky já si vybral svou dávku olova. Schytal jsem to do levého stehna, ale nic to není. Čistý průstřel. Byl jsem překvapen jak málo to bolelo, čekal jsem to horší. Anebo to bolelo tak málo proto, že jsem viděl mnohem horší zranění, kdy kluci řvali bolestí, když jim lezly ven vnitřnosti, nebo jim granát urval ruku nebo nohu.
Otupělost, kterou tady už všichni cítíme dokáže rozehnat jen dodávka nových vojclů – bažantů každý týden. Teď už je nevozí po řece, ale lítají helikoptérama i s poštou. Přijedou čistí a voňaví a nadržení na první střílení. Děláme si z nich srandu zrovna tak, jako si ji dělali z nás, když jsme kdysi přijeli do Vietnamu my. Není to ještě ani pět měsíců, ale mě se to zdá jako celá věčnost.
Virgil Rogers je stále s námi a proslýchá se, že z něj chtějí udělat oficíra, jen aby ho tady udrželi. Po té příhodě s lodí se se mnou docela začal bavit a teď, po třech měsících, můžu říct, že lepšího vojcla jsem ještě nepotkal. Dokonce mi řekl proč si ten doutník nikdy nezapálí. Protože už přes deset let nekouří…
Jo, málem bych zapoměl. Vzhledem ke ztrátám a tudíž k nedostatku poddůstojníků jsem už týden seržantem taky. Véčka mi dával Rogers a popřál mi k nim, aby se mi na rukávech aspoň stihly ohřát.
Náš velitel, kapitán Spencer, je tady už třičtvrtě roku a ta doba se na něm docela podepsala. Chodí neoholený, smrdí a nebýt hodnostního označení na helmě, kterou nikdy nesundává z hlavy, člověk by si myslel, že je to obyčejný pucflek. Je dobrej. Na každou misi, kterou dostaneme zadanou z velitelství, chodí s námi. Ač by nemusel. Viděl jsem ho jak vytáhl z ostré palby kluka, který totálně zpanikařil a začal být nebezpečný i pro nás. To bylo před bunkrem s kulometným hnízdem Viet-Congu. V akci, která měla za úkol zmapovat a postupně zničit rozsáhlé podzemní komplexy poblíž oblasti s kódovým názvem “Steel Triangle”. Nepovedená akce. Přišli jsme v ní o větší půlku kluků ze všech ztrát dohromady. To kulometné hnízdo jsem nakonec zrušil granátometem, když ovšem předtím ještě dostali dva kámoše.
Taky hlídáme tzv. Ho-Chi-Minhovu stezku, kam nás každý týden vozí helikoptérama snad přes půl Vietnamu. Je to tajná cesta, po které do Jižního Vietnamu proudí vojenské zásoby a jednotky NVA . Je to úzká vyježděná silnice v nepropustné džungli, na které je dost čilý provoz. Skoro mám pocit, že čím nepropustnější a víc nepřátelská džungle je, tím větší je pravděpodobnost, že nás tam hoši od kavalerie vysadí.
Prodírat se hustým porostem, mezi hady a pavouky… to je lahůdka. A když nás zastihly monzunové deště, byla to navíc hódně mokrá lahůdka. Ještě, že rákosníci měli rozum a v období monzunů omezovali na stezce provoz. My už takový rozum neměli a déšť-nedéšť, byli jsme v džungli nepřetržitě třeba týden. To už na nás nebyla suchá ani nitka a jediné co nás hřálo byl vztek. Virgil tvrdí, že to už ani není déšť… že je to spíš takový obrovský proud vody s maličkými dírkami… Trefné přirovnání.
Z naší skupiny, která sem dorazila v červenci jsem už zůstal naživu jen já a Rogers. Zřejmě budu jeden z těch šťastnějších bastardů, ale to mě moc neuklidňuje. Vůbec se nesnažím navázat nějaký bližší kontakt s nováčkama, protože jejich šance na přežití jsou velmi malé. Je to sebeobrana proti bolesti, kterou cítíme pokaždé, když to schytá někdo z našich. Už pomalu ztrácím přehled jak rychle se kolem mě střídají tváře. Vedeme s Virgilem dvě družstva, ve kterých jsou ztráty chválabohu nejnižší, ale ani tak se nikdy nesmířím s tím, že 19-ti letí kluci, kteří by měli doma ve Státech muchlovat holky ze střední a poslouchat Doors, chcípají tady v té hnusné džungli kvůli něčemu, co nám nikdo není schopen rozumně vysvětlit.
Koblížku můj, už jen půl roku a budu zpět. Píšu tenhle deník ve spacáku s baterkou v ruce v jedné z těch vzácných chvilek, kdy mám na něj čas. Na psaní i na Tebe. Za pár minut letíme zase na hlídku na stezku, naštěstí už neprší, tak budeme aspoň v suchu. Deník nechávám tady v táboře, protože

Válečný deník, část 2.

První díl zde

23. srpna 1968, Saigon, Vietnam
Rozdělili nás po celé demarkační čáře. Do všech jednotek, které měly v uplynulém období největší ztráty. To je „uklidňující“, když pomyslím na to proč tam asi měli takové velké ztráty. Jsme čerstvé maso, jak nás nazývají kluci, vracející se z míst, kde podle jejich slov, ztrácí význam slova „peklo“ svou vyjímečnost. Náš velitel jen lakonicky dodal, že to jsou ti, kteří měli štěstí. To štěstí, které 60-ti procentům z nás bude chybět. On opravdu umí povzbudit…

Už brzy odjedu z „klidného“ Saigonu. Zrovna včera v jídelně nám to sdělili. Dokonce udělali z několika z nás kaprály, protože prý už máme zkušenosti z Fort Benning a Fort Sellers. Nemusím snad dodávat, že véčka na rukávech nás, čerstvých bažantů, byla zdrojem všeobecného veselí u kluků vracejících se po roce domů, do Států. Největší prdel z toho má ale seržant Rogers. Když nás povýšili, smál se nám až brečel a hulákal na všechny kolem, že to prý si můžeme na břicha a na záda namalovat terče, ať to Congům ještě víc usnadníme. Byli jsme na něj hodně nasraní. Vždycky kolem nás chodí s nezapáleným doutníkem v hubě a když po něm někdo z nás něco chce, tváří se, jako bychom byli vzduch. Fakt jsme ho zprvu dost nesnášeli. Ovšem to jen do té doby než nám Bernie, provianťák od mariňáků, důvěrně sdělil, že Rogersovi před jeho očima rozstříleli téměř celé jeho družstvo Congové. Kromě těch vojclů, které osobně povytahoval z řeky, když se přes ní brodili. Fásnul přitom pár kulek do ramene, takže dostal purpurové srdce. A ještě vyznamenání za statečnost v boji. Bernie nám taky řekl, že to vyznamenání chtěl tehdy Rogers odmítnout. Prý ať si ho strčí do prdele, že když mu tři čtvrtiny kluků pozabíjeli rákosníci, zasloužil by spíš kriminál…
Zítra odplouvám po Mecongu proti proudu na předsunutá stanoviště Rangers. Celou plavbu budu obsluhovat protiletecký kulomet na zádi strážního člunu, na kterém mě a pár dalších kluků vezmou ke Kambodžským hranicím. Mimochodem, jako náš nový velitel s námi jede vrchní seržant Virgil Rogers… asi se mám na co těšit.

3. října 1968, předsunutý tábor US Rangers, Da-Nang

Skoro měsíc jsem se nedostal k psaní deníku. Takže nejdřív se budu věnovat cestě sem, do toho Bohem zapomenutého, či spíše Bohem nenáviděného, místa. Vlastně plavbě. Plavbě, která ze začátku vypadala vcelku normálně… Slunce pražilo, vedro bylo k zalknutí. Chudák kormidelník v té železné kukani na zádi člunu. Byl celou dobu v trenkách, ale že by si nějak zvlášť lebedil se říct nedá. Musel si připadat jako v sauně. Když vylezl, liboval si, jaký je venku chládek, což při pohledu na vedrem zmátořené kluky znělo značně cynicky.
Všichni jsme byli svlečení do půl pasu, zpocení a smradlaví…. Jenom Rogers byl vcelku v pohodě. Celou cestu drtil v zubech ten doutník, který si ani jednou nezapálil, chodil v kompletní uniformě a vypadalo to, že ho nic netíží. Bavili jsme se s klukama, že mu asi rákosníci něco provedli s jeho metabolickou termoregulací, protože ten člověk se skoro nepotil. Dokonce kolovala fáma, že má určitě rákosnický geny a tudíž je přizpůsobivější tomu vedru.
Provoz na řece mě docela překvapil, ale asi se to dalo čekat. Mecong je důležitou dopravní tepnou celého Jižního Vietnamu. Kromě armádních strážních a dělových člunů tam s námi plul bezpočet malých civilních bárek a osobních parníků a třeba i úplně malých jednomístných veslic místních rybářů. Mecong je prostě velká řeka.

První tři dny to bylo v klidu, až na to vedro, ale čtvrtý den odpoledne jsem poprvé zkusil co je to „být pod palbou“. Zastavili jsme jeden z civilních člunů, seržantovi se na něm něco nelíbilo. Přirazili jsme k němu bokem a já se jen líně opíral o ten svůj kulomet, když do něj John a Peter skočili. Vtom se ozvala první dávka z Kalašnikova. Málem jsem leknutím spadl do vody, ale výcvik zapracoval rychleji. Prásknul jsem sebou na palubu za zvýšený kraj našeho člunu, když mi kolem uší zahvízdaly první kulky! Byl to šílený pocit! Peter to schytal první, plácnul sebou přes palubu té bárky do řeky, ale to už Rogers pokropil ze své M-16 její plátěnou stříšku. John něco zařval a spustil palbu do toho stanu taky. Ozvalo se zasténání, ale to už jsem byl na palubě té bárky i já a za mnou Rogers. Rezolutně odstrčil ječícího vietnamce na stranu, kde jsem se ho ujal, a vlezl dovnitř. Pak nás zavolal. Mířil jsem devítkou na čelo toho rákosníka zatímco kluci brakovali obsah toho stanu. Byla to dost síla. Samé náboje, granáty a staré ruské ručnice, které snad pamatovali ještě cara. Ale taky tam bylo pár RPG-ček francouzské výroby, poměrně moderní protitanková zbraň.
Celá akce netrvala snad ani dvě minuty, ale když mi kolem uší zahvízdaly ostré střely, tak jsem měl dojem, že to trvalo mnohonásobně déle. Čas je prostě relativní. John měl čistý průstřel levého předloktí, prkotina, ale Petera jsme ztratili. Našel smrt někde v kalných vodách Mecongu. Prý ani neuměl plavat…
Rákosníky jsme předali říční hlídce empíků a pluli dál. Všem nám vrtalo hlavou jak seržant přišel na to, že je ta bárka nějaká černota. Naléhali jsme na něj, ale nic neřekl, jen se smál a říkal, že jsme zasraní bažanti, který se ani neuměj koukat. Je jasné, že naše pocity vůči němu byli dost smíšené. Na jednu stranu jsme ho nemohli vystát za to jeho věčné popichování, ale jinak tahle příhoda jen podtrhla jeho pověst po čertech zkušeného vojcla.
Jenže pak jsem na to přišel. Bylo to k posrání jednoduché!! Stačilo se podívat na čáru ponoru toho rákosnického člunu. Byl ve vodě skoro po okraj. Chybělo tak deset cenťáků a nabíral by Mecong. A protože všechny ostatní bárky toho typu měly čáru ponoru podstatně výš, muselo být jasné, že TENHLE člun neveze zrovna kapustu.
Byl jsem na sebe patřičně hrdý a dokonce se mi zdálo, že i Rogers se mi směje o trochu méně než ostatním…

Pokračování příště

Válečný deník, část 1.

Válka ve Vietnamu… Byla o ní natočena spousta filmů. Četa, Velitel čety, částečně slavný Forrest Gump. Skvělé Údolí stínů s Melem Gibsnem aj. Byla to první válka sledovaná v televizi po celém světě a lidem se tajil hrůzou dech, když sledoval zvěrstva, které páchaly obě válečné strany. Mnoho reportérů, válečných dopisovatelů a fotografů se snažilo dopravit střílení karabin M-16 a kalašnikovů do pokojů znuděných američanů tak dlouho, dokud se v USA, a mnohde jinde ve světě, nezvedla mohutná vlna odporu a nebyla tak prvním impulzem pro její ukončení.

I já jsem asi před rokem přispěl svým skromným příspěvkem, který jsem pojal jako deník z války psaný mladým vojákem. Nechal jsem se trošinku inspirovat Coppolovým filmem „A nyní apokalypsa“ (vřele doporučuji), ale věřím, že to nikomu nebude vadit. Celý Válečný deník bude rozdělený na několik částí, neboť se jedná o poněkud delší příspěvek a já bych vás nerad nutil číst něco příliš dlouhého.

Předem se omlouvám všem svým čtenářům, že zde publikuji něco jiného než je zvykem, ale je to můj blog a s veškerou úctou si na něj mohu dát co chci. Mým cílem není zvýšení „sledovanosti“ a nehoním se za co největším číslem tam vpravo dole, kde se uvádí počet přístupů. Nicméně bych vám rád dal šanci vyjádřit se, zda si přejete, abych pokračoval. Můžete k tomu použít obvyklý postup dole v komenářích pod článkem.

Díky za trpělivost a nyní se již začtěte do mého krátkého pokusu o napsání něčeho, co by mohlo dávat smysl…

5. června 1968, Fort Benning, Georgia

Vydali jsme se na cestu v odpoledních hodinách. Bylo nevlídné počasí. Těžké, šedivé mraky křižovaly oblohu, silný vítr se opíral do korun stromů a prudký déšť zkrápěl naše uniformy, které byly po chvíli zcela promočené.
Ještě před odchodem nám náš velitel řekl, že to tentokrát není cvičení, že tentokrát to je „naostro“. Jdeme do války. Jdeme do něčeho, na co jsme se připravovali, ale o čem jsme předpokládali, že se nám obloukem vyhne.
Napsali jsme poslední dopisy našim láskám a rodinám. Velitel k nám měl ráno proslov… jen pár vět. Řekl nám, abychom se podívali na kamaráda stojícího po naší pravici i levici, že je velmi pravděpodobné, že je vidíme naposledy. Jedeme do krvavé řežby, řekl, a nemůžu vám slíbit nic jiného než bolest a strach. Že nám tím zvedl patřičně náladu snad nemusím dodávat…
Zavedli nás na letiště, kde už stály připravené obří dopravní Galaxy. Když jsem pozoroval zástupy stejně starých kluků, seřazených za sebou, nastupujících do obrovských vrat nákladních prostorů těch velkých letadel, jakoby vstupovali do černého chřtánu příšery, napadla mě paralela dobytka, jdoucího na jatka. Jedeš do Vietnamu, Paule, blesklo mi v tu chvíli hlavou. A kdoví kdy, nebo jestli vůbec, se vrátíš.

15. července 1968, Saigon, Vietnam

Americké vojenské letiště v Saigonu je vlastně část civilního, mezinárodního letiště zabrané US Army, kde si vytvořila jakési předmostí pro zásobování jednotek v předních liniích materiálem. Jak vojenským, tak lidským. A to doslova.
Saigon je plný lidí. Typický pouliční ruch plný rikš, jízdních kol, skůtrů a vojenských aut doplňují vietnamci s typickými „stříškovými“ klobouky, mladé dívky v dlouhých bílých šatech s dlouhými rozparky na bocích a s černými kalhotami, američtí vojáci a vojáci armády Jižního Vietnamu. A samozřejmě všudypřítomné, po zuby ozbrojené, hlídky vojenské policie, protože sílí nepokoje a na denním pořádku jsou útoky na americké i vietnamské vojáky.

Stánky s nejrůznějším zbožím, malá posezení s občerstvením lemující rušné ulice, kde se prodávají neuvěřitelně ostrá jídla a nápoje jejichž původ je značně nejistý a jejichž požití je pouze na vlastní nebezpečí, jak nás varuje jeden s bodů checklistu u brány. Trhy, kde můžete koupit slepici, rybu nebo třeba, s trochou dobré vůle, i ruční granát. Na první pohled, když si odmyslím tu spoustu vojenských uniforem, zátarasy s ostnatými dráty u vchodů do úřadů a hlídky vojenské policie se zdá, že válka je kdesi daleko v džungli. Jenom lékařská stanoviště a polní nemocnice na základně jsou jasným důkazem její existence. Noci, za kterých slyšíme sténání raněných vojáků a rušný provoz sanitních vrtulníků a sanitek, jsou běžné a nikdo se nad tím už nepozastavuje. Křik lékařů a sester, když jim dovezou novou „várku“ je slýchávat často celé dny. Příslušníci zdravotních jednotek nám připadají neteční a únava jim čiší z očí jako mráz z ledničky. Kolik utrpení a krve je třeba, aby člověk získal takový nadhled a apatii k tomu všemu?
Máme přísný zákaz opouštět základnu, jelikož pumové útoky jsou na denním pořádku. Přesto oficiální zprávy tuto skutečnost zatvrzele popírají. Podle úředních míst nás obyčejní vietnamci vítají jako záštitu demokracie a jako hráz komunismu ze severu. Nicméně podle vlastních zážitků, během několika nepovolených „výletů“ mimo základnu musím říct, že nás tady asi moc rádi nemají.
Veškerá naše pošta do Států je cenzurována a je omezené dokonce i psaní osobních poznámek, zřejmě z obavy, aby se to náhodou nedostalo do rukou Vietcongu, kdybychom náhodou byli zajati, nebo zabiti (to v lepším případě…).
Nevím jak dlouho ještě budu moci psát tento deník. Nevím dne ani minuty, kdy už tady nebudu muset být. Největší strach mám z toho, že tam někde v džungli zhebnu a moji nejdražší doma se ani nedozvědí, proč jsem tam v tom Vietnamu vůbec zemřel.

Pokračování

Návrat

Slunce pálilo. Mezi rozvalinami domů se proháněl vítr. Ulice pod příkrovem šedivého prachu dávno ztratily svou tvář. Nikde žádné stromy, žádná tráva. Místo jezera v parku jen hluboká a prázdná proláklina. Všude odporná špína, zbytky rozbitých osobních vozů a v temných zákoutích nevzhledné kupy něčeho, co jsem ani raději nechtěl nijak nazvat. Jedině řeka stále tekla. Jak se tak prodírala krajinou, podobná spíše obrovské stoce, byla jedinou vcelku normální věcí na tomhle zatraceném místě. Ponurá scenérie kdysi jistě hrdého města rozkládajícího se na březích téhle velké řeky nevzbuzovala dobré pocity.
Šel jsem s vojínem Stephanem Markem v poledním vedru po zaprášené ulici. Pot nám stékal po krku a pod kombinézou tvořil celé řečiště. Museli jsme strašně páchnout, ale v tom smradu všude kolem se to určitě ztrácelo. Když nás lufťáci vysadili na kótě devět, na malém návrší poblíž trosek stadionu, nebo něčeho podobného, tak to nevypadalo tak hrozně. Ale když potom Mark nohou odhrnul kus zpráchnivělé látky z hromady nějakého svinstva u patníku a na nás vybafla lidská lebka, tak jsme začali tušit co nás čeká:
„Kurva, seržante! Co to…"
„Drž zobák a raději se koukej kolem!"
„Ano, pane!" Těch hromádek bylo všude kolem plno… Šel jsem první, za mnou nalevo šlapal Mark. Svou P90 jsem měl odjištěnou a s prstem pravé ruky na spoušti jsem pozoroval průhledový displej své helmy. Skener pracoval na plné obrátky. Zbytečně. V okruhu pětiset metrů nebylo živáčka. Kráčeli jsme dolů z návrší mezi železobetonové zříceniny, nechávajíce za sebou stopy v hlubokém prachu. Ulice byla lemovaná pahýly mrtvých stromů a zbytky kdysi okrasných keřů. Prošli jsme křižovatkou a narazili na stanici metra. Pokynul jsem levačkou Markovi a ukázal mu pravou stranu vchodu do podzemí. Mark se rozběhl kupředu. Postavil se ke vchodu a chvíli skenoval okolí. Pak se otočil ke mně a kývnul hlavou. Zapnul jsem komunikátor a přitiskl si k ústům mikrofon:
„Tady hlídka dva-nula-dva. Povolte průzkum stanice podzemní dráhy, posílám data pro zadání souřadnic."
„Centrála dva-nula-dvojce! Povoleno! Souřadnice zadány, buďte opatrní, mládenci…" Přitáhnul jsem si popruhy a snížil prosvětlení displeje na štítku přilby. Přeběhl jsem cestu a skrčil se u levé strany vchodu do podzemí:
„Mám kontakt!" Ozvalo se v mých sluchátkách, „na devíti, vzdálenost třicet!" Zamířil jsem svůj skener udaným směrem a na souřadnicovém poli mi zablikal červený bod. Pohyboval se. K nám. Seběhl jsem na nástupiště do šera, které najednou panovalo všude kolem. Optická čidla na displeji zaznamenala náhlou absenci světla, automaticky přepnula průhled do nočního režimu a já viděl opět naprosto zřetelně. Na nástupišti bylo sice poměrně méně prachu, ale zato nepoměrně více kostí a rozervaných zbytků oblečení. Snažil jsem se nebrat je na vědomí, ale zkuste to, když vám pod nohama každou chvíli křupne cizí žebro. Seskočil jsem do kolejiště a přímo proti mně se šklebil vjezd do tunelu. Cíl jsem měl téměř před sebou, dvacet metrů daleko: „Steve!"
„Slyším." Odpověděl okamžitě Mark.
„Je tu čisto! Pojď dolů! Jsem na kolejích a lezu do tunelu!" Slyšel jsem rychlé kroky jak za mými zády Mark seběhnul na perón, kde vzápětí hlasitě zaklel:
„Do prdele!" Věděl jsem co chce říct, „ignoruj to a kryj mi záda, chlape!"
„Rozkaz! Já jen, že jsem málem zakop' o něčí lejtko!"
Pomalu jsem vešel do tunelu. Pod nohama mi skřípal prach a červený bod byl stále blíž. Na chvíli se zdálo, že bude trochu mimo směr, ale když jsem prošel táhlou zatáčkou, tak se pustil přímo ke mně. Deset metrů. Přede mnou se nic nepohnulo. Ostražitě jsem sledoval temné kontury stěn tunelu a puntík na mém displeji se přibližoval. Zastavil jsem se. Puntík ne. Pět metrů a blížil se. Po stropě tunelu se táhnul velký, plochý svazek kabelů zavěšených pravidelně po pěti metrech na železné hrazdičce. Cíl byl u mě, ale já stále nic neviděl. Instinktivně jsem pohlédl vzhůru, právě v okamžiku, kdy se na mě snesla velká černá čmouha.
„Bacha seržo! Nad váma!" Slyšel jsem zařvat Marka, ale to už jsem byl na zemi v kotoulu. Třeskla dávka z Markovy P90 a vedle mě se na zemi rozpláclo velké zvíře.
„Ježíšmarjá, co to je?" Vyrazil jsem ze sebe.
„Vypadá to jako krysa, pane. Ale pořádná!" Přiběhnul Mark, „jste v pohodě?"
„Jo, díky." Z nějakého důvodu jsem se nemohl vzpamatovat z toho šoku. Pomalu jsem vstal a kopnul do mrtvého zvířete, „to jsem ještě neviděl!"
Ta krysa měřila skoro půl metru!

Po čtyřech hodinách dalšího průzkumu jsme skončili na kótě 11. Seděl jsem na balvanu a přemýšlel. Steve se věnoval pravděpodobně stejné činnosti. Jindy upovídaný malý voják jenom stál, nevěřícně hleděl kolem sebe a zařezaně mlčel.Ozvalo se temné hučení a z mraků se vynořil dopravní modul. Chvíli nad námi kroužil jak hledal místo k přistání a v odpoledním slunci se na jeho boku zaleskl znak výpravy, obraz Země a souhvězdí Oriona spojené bílou elipsou. Přistál v oblacích prachu a my nastoupili dovnitř. Ještě jsme ani neseděli a pilot začal stoupat tak prudce až nás zrychlení vtlačilo do sedaček.
„Nazdar, seržante. Co je nového?" „Blbá otázka, poručíku. Tady není novýho vůbec nic." Odpověděl jsem, v naprostém rozporu s předpisy, „jestli to vypadá všude jako tady, tak jsme pěkně v hajzlu." Poručík chápavě pokýval hlavou: „Máte vzorek z té zmutované krysy? Biologové o něj mají eminentní zájem." „Tady, pane," podal mu Mark malý černý váleček. Kryogenní schránku s kouskem tkáně. „Možná vás bude zajímat, že kromě tohohle kousku myšince nemáme zatím žádný důkaz o životě. Ačkoli je atmosféra vcelku čistá a v moři se najde sem tam nějaká ta chaluha, nemáme nic, co by svědčilo o nějaké naději." Pozoroval jsem průzorem zmenšující se město a deltu řeky. Vystoupali jsme až na oběžnou dráhu. Planeta pod námi, dříve tak nádherná s temně modrými moři a bílými oblaky, byla nyní šedá. Na všech kontinentech a ve všech mořích byla všude jen špína, ruiny a smrt. Sundal jsem helmu a do očí se mi vtlačily slzy. Jsi zpět na planetě Zemi, seržante, řekl jsem si v duchu. Vítej doma….